Když se vrátím do dětských let, s vánočními svátky bylo spojené přání a štěstí k novému roku. Příbuzní přišli popřát osobně, sousedé si podali ruku a kolemjdoucí se cestou zastavili a popřáli třeba přes plot. Také se pamatuji, kromě toho, že chodili koledníci, že přicházely poštou pohledy. Nebylo jich moc a ty, které přišly, se vystavovaly až přes Tři krále. Na některých byla v obrázku dvě písmena PF. Byl to krásný zvyk, který jsme praktikovali téměř celý život. Ty obzvlášť milé jsme schovávali léta.

Historii tohoto dobrého zvyku není možno přesně určit. Novoročenky u nás pravděpodobně zavedla šlechta na počátku sedmnáctého století. Zřejmě pro ni nebylo jednoduché objíždět vzdálené početné příbuzenstvo a vykonávat u nich zdvořilostní návštěvy, které zabraly spoustu času. A aby nebyli pokládáni za nezdvořáky, tak někoho z nich napadl úsporný nápad. Zavedl v podstatě omluvenky, písemné blahopřání Pour Féliciter ve francouzštině, v jazyku lepších lidí, které ostatní šlechta přivítala s povděkem. A proto se taková přání šťastného nového roku rychle rozšířila. Autorství podle sběratelských tištěných novoročenek se připisuje hraběti Chotkovi na počátku devatenáctého století.

Je až s podivem, že se tento krásný zvyk udržel staletí. Každý rok jsme před Vánoci nakupovali štosy pohlednic se známkami a rozesílali je nejen příbuzným, ale i všem milým známým. Později jsme nekupovali, nač jsme přišli, ale vybírali jsme podle adresáta. Někomu Ladovy obrázky, jinému snové zasněžené krajiny, stromečky, jesličky či kominíčky pro štěstí. Našli jsme si čas, abychom vyštrachali adresy, usedli ke stolu a každému, jako bychom ho měli před očima, krasopisně napsali a popřáli mu všechno dobré. Pak jsme s tím vším chvátali na poštu, aby to došlo v pravý čas. Vánoční pohlednice se staly nedílným předvánočním rituálem.

A náhle nastala doba, kdy lidé začali počítat, kolik stojí pohled a známka, a svůj okruh adresátů zúžili. A s příchodem počítačů došlo na levnější způsob přáníček a odstartovalo se odesílání e-mailů. Progresivnější a pohodlnější elektronická podoba. Přinesla to doba, nic naplat, ušetří to peníze i čas. Nemusíte vytáhnout z domova paty, z kapsy ani korunu a přání odletí. Přijde vám do přijaté pošty mail, máte radost a odpovíte i s obrázkem. A vidíte, jak je to krásné, a uděláte si také vlastní přání, které rozesíláte s několika slovy, až poznáte, že je to zbytečné a rozesíláte je jen jako předtištěnou pohlednici. Ani to by nebylo tak špatné. Máte radost, že si na vás někdo vzpomněl.

Ale letos jsem dostala většinu přání hromadných. Odesilatel pošle jediným kliknutím mail na padesát adres a zřejmě čeká, že mu každý odpoví. A skutečně, každý slušný mu odpoví. Ale já se ptám, jakou takové přání má cenu? Ani vteřinu vzpomínka, natož nějaké slovo, možná že odesilatel ani neví, koho v seznamu má. Jen ze zvědavosti jsem pohlédla do seznamu, kdybych já takové hromadné přání poslala, kdo by se z nich radoval, a zjistila jsem, že i kamarádi, kteří už jsou na onom světě.

Není cesty návratu. Zlatý věk pohlednic zřejmě končí.