8.4.2020 | Svátek má Ema


VZPOMÍNKA: Učitelé

1.9.2010

Ve svých nepravidelných vzpomínkách se vracívám do školních lavic, kam jsem nastoupil 1. září 1948, krátce po vítězství pracujícího lidu. Netěšil jsem se do školy; naopak, tonul jsem v slzách a vehementně se bránil navzdory slibům, „jak to bude hezké“. Měl jsem staršího bratra, na jehož příkladu jsem pozoroval, co obnáší školní docházka. Když nic jiného, tak ranní vstávání. S osudem jsem se posléze smířil, také díky tomu, že jsme dostali v první třídě paní učitelku, která si nás získala. Mladá, tedy ne v našich šestiletých očích, ale z mého dnešního pohledu hodně mladá. Navíc učitelek tehdy tolik nebylo; školství se výrazně feminizovalo až později. V době mého dětství působilo ve školství více učitelů, zatímco když po letech vstoupily do školy moje děti, byl tam, pokud si vzpomínám, starý pan učitel fyziky a mladý školník. Moje paní učitelka byla velmi hodná, nás prvňáčky vedla vlídně, laskavě. Byla tak hodná, že mi později dávala ze psaní dvojku, aby mi nekazila vysvědčení, ačkoli můj rukopis mohl se zdarem číst spíš zdatný odborník na paleografii. Dnes píši ještě hůř, ale už mne nikdo neznámkuje.

Byla to doba, kdy jsme dostávali do kartonového dvojlistu stříbrné, případně zlaté hvězdičky, a zvlášť první půlrok po vstupu do školy byl hoden Komenského. Škola hrou. Jistě, pak postupně přituhovalo, a to nejen ve škole, ale bohužel též všude kolem. Navzdory politické situaci té doby nás však naši učitelé povětšinou odstínili od drastických momentů, takže jsme v pozdějších letech nepodepisovali petice žádající to či ono. V třídě tehdy jako samozřejmost visely podobizny dvou hlav států, našeho, jakož i sovětského, onoho nejvíce bratrského, a stejně tak byly dvěma podobiznami vyzdobeny učebnice. Paní učitelka výzdobu nekomentovala. Dnes na většinu učitelů vzpomínám s vděkem. Samozřejmě, museli jsme slavit předepsané svátky, ale s nejnutnějším minimem politického doprovodu.

Přitom ředitelem školy byl muž naopak třídně zocelený, jak se mohlo povrchnímu pozorovateli zdát, komunista každým coulem. Jeho přesvědčení však mělo pohříchu materiální bázi. Po opuštění školy jsme se dozvěděli, že byl posléze uvězněn za jakési finanční machinace se školní kuchařkou. Prý s ní neprovozoval jen ty machinace. Nevím, relata refero. Shledávali jsme u něj vnější i vnitřní podobu s pozdějším prezidentem Zápotockým. Duchovně vyšli asi na stejno, pokud vůbec nějaký duch v té prázdnotě byl, verbální projev k nerozlišení, vystavěný na frázích z Rudého práva.

Později, na druhém stupni, jsme poslouchali z ředitelských úst předmět Ústava ČSR a SSSR. Tehdy jsem zažil nepříjemnou kolizi s tímto dvojníkem Zápotockého, protože jsem byl přistižen, jak čtu pod lavicí Vinnetoua. Vím, při vyučování se nemá číst, ale tohle mi připadalo mnohem lepší. Statečnost a čestnost hrdinů díla byla přitažlivější než všechna moc patřící lidu. Jen na přímluvu ostatních vyučujících jsem v posledku unikl snížení známky z chování, protože, jak soudil soudruh ředitel, žádný „pan ředitel“, jsem touto literaturou, tehdy označovanou za „brakovou“, potupil a pošpinil přátelství se Sovětským svazem a jeho lidem.

Ale zpět k naší paní učitelce. Pečovala o nás skutečně mateřsky až do páté třídy. Pečování jest brát v mém případě doslova, protože jsme s ní byli dvakrát na škole v přírodě, a já jsem tam vždycky dostal spálu. Základní stupeň našeho vzdělávání uběhl rychle. Pamatuji si, když jsme se na konci páté třídy sborově loučili ve vestibulu školy, zahlédl jsem ještě paní učitelku odcházet s kapesníkem v ruce, mírně shrbenou, ramena se chvěla. Někdo ze spolužáků nás nenápadně upozornil slovy – „Hele, vona brečí“. Nemýlil se. Už se za námi neohlédla.

Později jsme se vídali, už jako spřátelené rodiny, a po čase přiznala, že jsme byli v jejím životě jediná třída, kterou měla celých pět let. Tím víc na nás i po letech vzpomínala. Jen jednou mne zklamala. To když přišlo smuteční oznámení, že paní Jaroslava Cejnarová zemřela. Tentokrát píši pravé jméno, a s pozdní omluvou – nepřišel jsem na pohřeb. Dopis mne zastihl pozdě.

S postupem na druhý stupeň nás očekávala změna v podobě vyučujících jednotlivých předmětů. Na první hodinu dějepisu vstoupila do třídy malá kulatá osoba, šedá hlava, černý lesklý plášť. Paní, vlastně soudružka učitelka Bludínová. Už její první slova dávala tušit, že to nebude ženské převtělení Kosmase, Dalimila či snad dokonce Palackého. Ani Jiráskův hlas nezazněl, pomineme-li temno, a to ne jako titul díla, ale charakteristiku daného momentu. Bylo to ještě před rokem 1956, mladším připomínám, že se tehdy konal XX. sjezd komunistické strany Sovětského svazu, kde Nikita Chruščov poprvé „odhalil“ Stalinův kult osobnosti, některými tušený, jinými prožitý. Mnozí z nich už o něm bohužel nemohli vydat svědectví. Do té doby, a samozřejmě zvlášť za svého života, byl Josef Vissarionovič Džugašvili známý jako Stalin oficiálně největším znalcem všeho, dějiny pochopitelně nevyjímaje. Oslavné články ho povýšily na myslitele a učitele, opět největšího, takže ho včleňuji do této pedagogické vzpomínky. Tím spíš, že jak se dále ukáže, učitelem mohl být každý. Pro nás znamenalo odhalení kultu osobnosti odstranit z učebnic portrét tohoto muže. To byl ten výše zmíněný druhý státník, v prvopočátcích mé školní docházky bratrský. V knihách zůstal načas jen náš tehdejší prezident Zápotocký.

Nuže, paní učitelka Bludínová, jmenovala se jinak, jakoby se vzdělávala přímo u velkého učitele Stalina, mimochodem také největšího přítele dětí, málem bych zapomněl, a získala ten nejsprávnější třídní pohled. Přesněji tehdy jediný správný. Dějepis se scvrknul na utlačované a utlačovatele, ideální pak byla revoluce proti posledně jmenovaným. Lidové masy ve starém Řecku byly totálně zotročeny, slovo demokracie měla tato žena ve svém slovníku jako hanlivé, s klasickou dobovou výslovností „demogracie“. Jména jako Sofokles, Feidiás či Myrón paní učitelce nic neříkala, takže nám zůstala utajena. Nestáli v čele vzbouřených lidových mas. Jediné jméno z antického světa hodné pozornosti této ženy bylo Spartakovo. Respektuji tuto tragickou postavu, ale v Římě byli přece také umělci a myslitelé. I nám, kteří jsme o dějepise věděli pramálo, a při popsaném stylu výuky se na tomto stavu nic neměnilo, začalo být záhy podivné, jak paní učitelka obtížně formuluje jen trochu delší věty. Nebylo možné zachytit souvislejší myšlenku, pokud tam vůbec nějaká byla. Ani se psaním na tabuli to nebyla sláva.

Až později jsme se dozvěděli, že tato žena, v jádru velmi hodná a dobrosrdečná, pracovala celý život jako dělnice v gumárně, v tehdejším zprvu Zlíně, později Gottwaldově. S odchodem do důchodu se v ní probudila touha učit děti a jako obor zvolila dějepis. Snad že hodně pamatovala, nebo jí připadal z třídního hlediska významný a asi také snadný. Ať tak či onak, stačil krátký kurs, prý snad dokonce jen tříměsíční, a vznikla dějepisářka. Ještě později jsem se dozvěděl, že byla ve výuce ve stejné fázi jako my, tedy ve stejném místě v učebnici. Přípravy, poznámky, které nám četla, případně pracně opisovala na tabuli, jí dělala její dcera. Přečkali jsme rok této výuky; což nebyl problém, protože stačilo zapamatovat si pár vět z učebnice a třídně je podbarvit. Jednička nás pak neminula. Je to smutné. Vzpomněl jsem si víckrát, zda si ta žena vůbec uvědomila, že je i dětem k smíchu. Vlastně už ani ne dětem, bylo nám dvanáct let. Dějepis v podání paní učitelky Bludínové byl rozhodně poslední způsob, jak získat náš zájem o tento předmět.

Jestliže se dnes dějinám věnuji, je to díky jiné ženě, naší profesorce na tehdejší jedenáctiletce. Paní Marta Seidlová, tohle je skutečné jméno, navzdory předepsaným osnovám neváhala opakovaně pominout třídní hledisko a zavést nás do pestrého a poučného světa dějin. Zvlášť pak v hodinách nepovinné latiny, kde rezignovala na to naučit nás jazyk; za tři roky po dvou hodinách týdně to nejde, a často se věnovala kultuře antického světa. Ještě před válkou ho navštívila, s námi už žila vzpomínkami. Díky ní si dodnes pamatuji alespoň zčásti proslulou Ciceronovu řeč proti Catilinovi, jí vděčím za zájem, s nímž jsem později četl Caesara nebo Plinia, a hodiny s paní profesorkou mne časem vedly k nakupování serie spisů Antické knihovny, s tím, že ji budu číst v důchodu. Už v něm napůl jsem, a knihy stojí v knihovně z valné části nepřečtené. V mnoha z nich jsem však během předchozích desítek let listoval, hledal a četl aspoň některé pasáže.

Mně, který se vyznačoval nedochvilností, říkávala paní profesorka, že „přijíti včas, znamená přijíti o pět minut dříve.“ A zase – i tentokrát jsem se jednou opozdil. Nejen, že jsem na její pohřeb nepřišel o pět minut dříve, já tam nepřišel vůbec. Až od kamarádů jsem se s odstupem let dozvěděl, že paní profesorka Seidlová už není mezi námi.

Tahle vzpomínka patří především třem ženám, které se podílely na mém vzdělávání. Obě zmínky o mužích jsou odstrašující, když jeden postavil svůj kult na milionech bezejmenných hrobů, druhý byl figurkou, leč jednou z těch, na nichž tento systém vlády spočíval. První z žen, na které vzpomínám, byla láskyplná osoba, která mne smířila se školou a dala mi základy. Druhá by byla postava tragikomická, kdyby učitelské povolání nebylo tak zodpovědné. Byla do nemalé míry obětí doby a svého chudšího vzdělání. Myslela to dobře, ale nedokázala odhadnout své možnosti a domyslet dosah své snahy. Třetí byla naopak vysoce vzdělaná. Navíc svým chováním, přístupem k nám, vždy srdečná a vlídná, to byla současně dáma, v nejlepším smyslu tohoto slova. S touhle vzpomínkou na ni nepřicházím o oněch pět minut dříve, ale o desítky let později, což platí také o dvou dalších ženách, jimž jsem tyto řádky věnoval.



Máte virový, nebo bakteriální zánět? Vyzkoušeli jsme domácí CRP test
Máte virový, nebo bakteriální zánět? Vyzkoušeli jsme domácí CRP test

Dvacet testerek mělo možnost vyzkoušet domácí CRP test od Veroval. Jeho pomocí dokážete prověřit, jestli vám v těle řádí virový, nebo bakteriální zánět. Jak testy dopadly? A vyplatí se je pořizovat?






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.