Měl jsem štěstí. Byl jsem student a bylo mi dvaadvacet. Když jsem neměl kde bydlet, kamarád Honza, taxikář, mi nabídl, abych bydlel s ním. V Mostecké ulici, hned u Karlova mostu. V létě, o sobotách, a někdy i ve všední dny jsem rozvážel housky pro pražské pekárny, a tak zbývalo i na pivo. Nebylo to špatné.

I na Honzu se usmálo štěstí. Kdysi chodíval s holkou, kterou měl moc rád, a zdálo se, že ta láska mu vydržela i dlouho po tom, co nevydržela Jitka. Ta se během Honzovy vojenské služby vdala. Za jiného, v jiném městě. Teď dala Honzovi vědět, že brzy navštíví Prahu a že by se s ním opět ráda sešla. Asi se už nikdy nedozvíme, zda to bylo přání otcem myšlenky, anebo skutečně Honzovi naznačovala, že by to mohlo být víc, než nostalgicky laděné přátelské setkání. Každopádně se Honza na Jitku velice těšil, i když s blížícím se datem Jitčina příjezdu byl stále nervoznější. Dokonce se pustil do velkého úklidu a mě i ostatní kamarády přiměl ke spolupráci. Moc ho to neuklidnilo. Tak přišel na zajímavý nápad. Požádal kamarády, aby se v den Jitčina příjezdu, a podle potřeby snad i déle, motali kolem a rozředili tak tu stále houstnoucí atmosféru nervozity. Povídám, že měl štěstí; měl hodně přátel.

Jitka měla také šťastný nápad, pravděpodobně motivovaný podobně. Přijela se svou nejlepší kamarádkou; jak už to u děvčat spíš bývá, s jednou. Zato s tou nejhezčí a nejpřitažlivější holkou, co jsem kdy potkal. A že jsem měl štěstí, valila na mě, jak by řekla mateřštinou svého rodného města. Která mě tenkrát také okouzlovala. Jak vidíte, tohle je šťastný příběh. Začali jsme s Janou "chodit." Jitka Honzovu kouzlu také neodolala a začala uvažovat o změně manželů. Jediným háčkem byla asi dvousetkilometrová vzdálenost mezi našimi městy, která ztěžovala naše schůzky. Snad o to byly pěknější. A navíc, drželo se nás štěstí.

Jednou Jitka pozvala Honzu na návštěvu do svého města. Že manžel bude pryč, a tak bude mít byt bezpečně pro sebe. A jestli bych chtěl také přijet, Jana by jistě byla také spokojená a mohli bychom v bytě všichni přespat. Kdo by odmítl!

Večírek to byl krásný a noc ještě hezčí. I když si vzpomínám, jak se mi do ranního slastného spánku stále mísíl nějaký podivný rámus. "Mají to tu trochu hlučné," pomyslel jsem si a dřímal dál. Ale netrvalo dlouho a Jitka tloukla na dveře "našeho" pokoje a volala zvláštním, snad vyděšeným hlasem "Vstávejte! Jsme obsazeni!" "Tak to je malér," okamžitě jsem pochopil. Manžel se vrátil domů neohlášeně a předčasně. Jak se má člověk v takové situaci doopravdy zachovat?! Doteď nevím, co je pravdy na vyčichlých a otřepaných vtipech, protože Jitka mě brzy uklidnila. Nebyl to rozlícený manžel, ale Rusové, či jak jsme se později dozvěděli, vojska spřátelených armád. Inu, štěstí se mě stále drželo.

Jak nás ta vojska zachránila proti nám samým, podařilo se jim zvířit bahno ze dna, vynést ho k hladině a usadit k moci. Ale já měl pořád štěstí. V "odbojovém" vysílání pražského rozhlasu jsem se seznámil s několika výbornými kluky, kteří mě později nejen nechali přivydělat si krátkými reportážemi, ale naučili mě i jak si je sestříhat. Když už jsem později skutečně nemohl zavadit o žádnou práci, poznal jsem u "uraňáků" pár chlapů jako křemen a ještě jsem se naučil obstojně zacouvat s náklaďákem s přívěsem. Ti noví kamáradi mi, jen tak mimochodem, zařídili místo učitele. A zase to samé. I když to ve školství tenkrát bylo, jak by řekl Vaculík, "kličkování v palbě sračkometů nejrůznějších kalibrů", přece jsem měl řadu žáků, které jsem měl rád a zdálo se, že i oni mě. Když už mě komunistická muňka, pamětníci vědí, moc zlobila, podařilo se mi odejít do zahraničí. Zase štěstí. Přes dramatické začátky jsme se, i s ženou Janou, docela "chytli." Kdo by to kdy řekl do kluka z Výtoně, že bude pracovat s vnučkou dámy, která s bambitkou v ruce zachránila volný tok řeky Mississippi, nebo si zajede zalyžovat do Skalistých hor... a tak dále a tak dále.

Vidíte, štěstí se mě stále drží. I když si někdy říkám, že už to není tak docela jako tenkrát. Dovedete si vůbec představit ten průser, kdyby to tenkrát skutečně byl nasraný, předčasně se vracející manžel?!