Dokonce vedle šenku byl temný sál, nevelký, sloužící v minulosti zábavám, teď přeměněný na skladiště starého harampádí. Rozhodně to nevypadalo, že by se tu v posledních letech uskutečnila nějaká zábava. Ve skromném individuálním měřítku ji obstarával Synek. Muž neurčitého vzezření a stejně tak nejasného věku. Alkoholizmus smazává rysy. Tyhle byly hodně smazané. Zábava spočívala v tom, že každému nově příchozímu kladl vždy stejnou otázku, kterou jsem toto vyprávění začal. Bylo to něco jako bájná Sfinx dotazující se poutníků, jen po negativní odpovědi tentokrát nenásledoval trest.
Pokračování bylo vždy stejné – nikdo z dotazovaných sice nebyl prokurátor Rejholec, ale fakt, že si objednal pivo, obvyklý to nápoj a možná jediný v této hospodě, vedl k tomu, že Synek projevil zájem o totéž. Tím se nijak netajil, stejně jako neskrýval, že čeká pozvání. To byla jediná možnost, jak se ho zbavit, protože po obdržení žádaného odešel do svého kouta místnosti a věnoval se cele nápoji. Byl jsem mladý, obraz, jenž se mi naskytl, jsem dosud neznal – pivo bylo naservírováno v polévkovém talíři s odpovídající lžící a s krajícem chleba. Synek jakoby obědval. Takový způsob konzumace vede k opilosti mnohem rychleji než pití z půllitru. Přitom tento muž zas tak moc alkoholu nepotřeboval.
Jak se dá tušit, Synek byla přezdívka související s oslovením, které vždy používal. Pravé jméno neznali ani mnozí místní. Věk jen odhadovali v širokém rozmezí, mezi čtyřiceti a šedesáti. Kolem stolů pokrytých umakartem, které měly imitovat tehdy moderní bruselský styl, posedávali muži, kteří se, po pravdě řečeno, příliš od Synka nelišili oděvem, jenž byl téměř uniformou. Ne právě čisté montérky a barevné košile, často nesoucí stopy opakovaných oprav. Pili rovněž pivo, byli v náladě povznesené, ale ne v deliriu. Vesměs kopáči z nedalekých ložisek keramické hlíny. Nevím, zda toho dne brali výplatu, nebo to byla obvyklá návštěva, zavítali jsme tam s kamarádem náhodou hledajíce v širokém okolí alespoň trochu občerstvení. Tuhou stravu, zde představovanou několika osamělými špekáčky ve skleněné vitríně na nálevním pultu, jsme z opatrnosti zavrhli. Místní krajina prý doznala nemalé úhony za třicetileté války a tohle se tvářilo jako zbytky po plenění žoldnéřskými vojsky. Rozhodně si uzenina vzhledem k očividnému stáří zasluhovala pietnějšího zacházení.
Pokud zrovna netočil pivo, seděl hostinský za nálevním pultem. Činnost jako občasné otření stolů politých pivem nebo vysypání popelníků neprovozoval, alespoň ne za celou dobu, kterou jsme v hospodě byli. V jednom okamžiku se sehnul a na klíně se mu objevil akordeon. Vzápětí jsme slyšeli známé tóny skladby vyprávějící o starých zámeckých schodech. Náš pražský původ jsme do té doby nezmínili, ale možná, že Pražáci opravdu vypadali už tehdy, nebo i tehdy, nějak jinak. Nebo to bylo podle řeči? Ale pivo jsme si objednali neverbálním kontaktem – zdvižením jednoho prstu. Po tomto gestu se nedalo čekat, že dostaneme minerálku. Zvlášť v tomhle podniku ne.
Co však opravdu zarazilo, byla mimořádná kvalita hudební produkce. Hostinský musel umět hrát, ne jako samouk. I já, neznalý hudby, jsem cítil profesionální výkon. Následovaly další skladby, občas se je někteří hosté pokoušeli doprovázet zpěvem, což bylo vzhledem k jejich stavu prakticky vyloučené – někteří ztroskotávali na melodii, jiní na slovech, většinou na obojím. Naštěstí přišla méně známá díla, operetní, která nedávala hostům sebemenší šanci. Byl to kontrast mezi prostředím a kvalitou hudby. Po pauze vyvolané točením dalších půllitrů se najednou ozval triumfální pochod z Aidy. Hudba vyvolávající mrazení v zádech. Absurdní moment, kdy ve špinavé místnosti plné kouře zaznívala hrdinská melodie. Dodnes, když slyším tuhle skladbu, vybaví se mi ona hospoda s atmosférou vpravdě neopakovatelnou.
Zašel jsem za pult, a když dozněly další operní melodie, zeptal jsem se hostinského, jak to, že je takový hudebník, jak se to naučil? Odpověď, doprovázená občasným tlumeným doprovodem z dalších oper, byla jednoduchá, dobová – původně studoval na konzervatoři. Jednoho dne, v rámci prověrek začátkem padesátých let, vyšlo najevo, že rodiče mají malý statek. Tedy jsou kulaci, nepřátelé nového zřízení. Měli štěstí, alespoň tak to ten muž řekl. Nevystěhovali je, jen jim odvedli dobytek do družstva, pole připojili k družstevním. Pantáta to prý dlouho nepřežil, matka ho následovala brzy. On sám vyhozen z konzervatoře zkoušel různé práce, ale nebyl dost fyzicky silný. Prý ani na tom poli nebýval moc k potřebě. O studiu samozřejmě nemohlo být ani řeči. Tak vzal tuhle hospodu, aspoň je v rodné vesnici. Není s tím moc práce, hostů je málo, nevaří se tu, a to pivo dokáže natočit.
To už jsem se osmělil a zeptal se na Synka. Hostinský znal jeho pravé jméno, a věděl i víc. Prý byl odněkud zdaleka, pocházel z velkého gruntu. Rodiče, tvrdošíjně odmítající vstup do družstva, jednoho dne zatkli, uvěznili, syn doslova vyrazil do světa. Nic jiného mu ostatně nezbývalo, protože musel rodnou ves opustit. Úřady mu tam nedovolily nadále bydlet. Kde všude byl? To hostinský nevěděl, jen to, že pak jednou Synek zakotvil tady v téhle zapadlé vesnici jako kopáč. A začal pít. Nebo už pil před tím? Patrně ano, jen se to stupňovalo. Jeho rodiče mezitím zemřeli, otec ve vězení, matka na svobodě. Prý je snad měl tehdy odsoudit nějaký prokurátor Rejholec, ale kdo ví, Synek je opilec.