Kdysi Bob Carr, premiér Nového Jižního Walesu (NSW), zavítal do našeho okresu a na veřejné schůzi prohlásil, že most přes Macleay River se stavět zatím nebude. Prostě, zapomeňte, řekl prý doslova a místo toho slíbil 36 tisíc na studii o postavení přívozu. Bylo to od něj upřímné a chytré. Hned na začátku debaty ulomil případným a nepříjemným(!) otázkám ostří. Však proč se zdržovat otázkami o něčem, co zatím nebude? Mluvit o přívozu také nemělo cenu, protože teď se musí čekat, až ta šestatřicetitisícová studie bude na světě. Takže nebylo o čem debatovat. Otázky jako proč si nemůže Austrálie dovolit postavit čtyřmilionový most pro své daňové poplatníky, když nedávno dostavěla dvěstěmilionový v Laosu a zadarmo, ztratily na nutnosti. Konec konců, můžeme být rádi, že jsme dostali těch 36 tisíc a naději na přívoz jak v dobách krále Jiřího. Od Boba to byl politicky mistrovský tah, na který naši řečníci okresního formátu nestačili. Na co ovšem stačit budou, bude rychlé rozfofrování těch 36 tisíc v malé kupě popsaného papíru. Velké se píší za víc.

Ještě minulý měsíc by mě tenhle výsledek rozladil, protože s postavením mostu by se zvedly ceny mé subdivize, ale přísahám, dneska mi to je fuk. Je mi úplně fuk, jestli kdy nějaký přívoz bude, a abych pravdu řekl, spíše si přeji, aby nebyl. Zlom ve mně nastal po mnohých rozhovorech s místními lidmi, které by se daly shrnout do jednoho jediného komentáře bez vysvětlení: "Let our sleeping village sleep." (Nechte naši ospalou vesnici spát.) A skutečně, nic lepšího by se nám stát nemohlo. My jsme tady tak krásně zašitý, na rozhraní přírody a civilizace, že to poslední, co bychom chtěli, je, aby sem vedl nějaký pitomý most a začaly sem proudit davy turistů, přistěhovalců a developerů jako já... Jako všude i zde by začala honba za pozemky, ceny by šly nahoru, začalo by se stavět, kácet lesy a pak první traffic lights, druhé... Známe to, nakonec bysme se divili, proč jsme vlastně tu Sydney opustili....

Dneska jsem vstal po šesté a hned, jak jsem vyšel ven, mi bylo jasné, že to nebude lehká procházka. Od huby se mi valila pára sraženého dechu, že jsem ani kouřit nemusel. Teploměr ukazoval čtyři stupně. Dal jsem se poklusem směrem k beachi, ač v sandálech jinak neběhám, ale potřeboval jsem se zahřát. Na pískové duně nad pláží jsem se zastavil a vydechl překvapením. Slunce už vyšlo, obloha modrá, ale nad příbojem, prostě kde se zvedají vlny, visel cár mlhy asi osm metrů vysoký a táhl se podél pláže oběma směry, kam až oko dohlédlo. V životě jsem nic takového neviděl. Zul jsem se a sešel k vodě. Písek byl studený, jako kdybych se brouzdal ve sněhu, ale voda byla kolem 18 stupňů, a tak jsem šel vodou. Bylo to příjemné i teplé, ale pomalé, což mi ovšem nevadilo. Kousek dál se z mlhy vynořil osamělý rybář. Měl na sobě tlustý svetr s kulichem a kraťasy a po kolena byl ve vodě. Každá vlna mu omyla stehna a já věděl moc dobře, proč stojí tak daleko v příboji, ale teprve když jsem přišel blíže, jsem zjistil, že to je rybářka. Pozdravili jsme se, usmáli a já jsem se čochtal dál.

Po pravici jsem měl pláž ozářenou dozlata vycházejícím sluncem a po levici mlžný opar, sotva dvacet metrů široký, který se pomalu rozplýval, jak jsem šel, a znovu se za mnou uzavíral, jak jsem odcházel. Prostě takový Dopplerův effekt, který známe z fyziky a který posouvá, doslova šiftuje, barvu letícího světla, podle toho jestli světlo letí k nám nebo od nás. Já jsem neletěl nikam, jen jsem si s tou představou pohrával. Pak mě napadlo, že z mlžného oparu by mohla vyjet velryba zabiják, killer whale, a spolknout mě jako Jonáše. Velrybu jsem tu ještě neviděl, ale delfíni občas připlavou, zvláště při tahu Taylor fish, a je nádhera je sledovat. Říkal mi místní rybář, že je jednou viděl surfovat v příboji a nejlepší výhled na ně je z vyvýšeniny Grassy Head, která ohraničuje naši pláž ze severu. Sem chodí mladí surfisté, protože tu jsou nejlepší vlny, ale já to místo mám rád z povzdálí, protože z určitého úhlu se oba kopce změní v do moře prchající želvy. Takový pohled ovšem proniká za fasádu skutečnosti a musí se zažít v rituálním tanci, o kterém nejen že nic nevím, ale ani nevím, zda existuje. Delfíni jsou ovšem skutečností.

V Kimberley oblasti v západní Austrálii Bardi people tvrdí, že ještě jejich dědečkové měli s delfíny smlouvu a když potřebovali přeplavat nějakou obzvlášť nebezpečnou úžinu plnou krokodýlů a žraloků, delfíni kolem nich udělali ochrannou hráz ze svých těl a bezpečně je převedli na druhou stranu. Na to měli Bardi speciální píseň, kterou rozezvučeli vlnu naladění pro jejich delfínské přátele. Tyhle písně, ale kouzla vůbec, odcházejí se starými lidmi, protože jejich předání je přísně tajné a dnešní mládí není ochotno se podrobit všem zkouškám a strádáním, aby docílilo stupně zasvěcení hodného k předání tajemství. Já pak, protože jsem několik let byl přítelem šamana z kmene Walmajarri, muže moudrého a Mubana (kouzelníka) mocného, jsem načichl poznáním, i když nejsem zasvěcenec, a tak občas zahlédnu střípky, odlesky průlomů do dimenze Dreaming a jsem jat úžasem. A jak jsem se tak brodil teplým příbojem, cítil jsem magii kolem dokola, protože mlha se přede mnou rozestupovala, jako se rozestupuje dav před králem, a za mnou zase tiše splývala dohromady, uzavírala mou postavu do neprodyšnosti a vlny smývaly mé stopy v písku. V tu chvíli jsem tušil, že v tenhle moment byly splněny všechny podmínky. Šel jsem jakoby uzavřen do bubliny jiné dimenze a v té bublině bylo ticho, náhlé ticho, které zbystřilo mé smysly, a já jsem věděl, že buď uvidím něco úžasného, nebo vstoupím do věčnosti, odkud není návratu, a začal jsem se bát.

A pak se mlha začala trhat a já jsem na pláži uviděl obrysy tmavých postav. Poskakovaly kolem velkého ohně, mávaly rukama a já jsem si myslel, že vidím rituální tanec želv. Jen jedno mě mátlo. Neslyšel jsem song. Monotónní prozpěv s určeným rytmem. Hlasy, které jsem slyšel, se více podobaly krátkému štěkotu. Bang, bang! Ú ouen bang bang... zněl rytmus štěkotu. Vyšel jsem z cárů mlhy jako bůh Neptun a zastavil se. Postavy kolem ohně patřily skutečně domorodcům, ale z naší dimenze a z našeho času, takže vlastně polodomorodcům. Všechny byly oblečené a na hlavách měly kulichy. Kolem ohně poskakovaly, protože jim byla zima a zřejmě tu byly celou noc. Dalo se tak soudit z rozházených flašek od piva VB. Také jejich "štěkotu" už bylo rozumět. Žádné Bang bang! (a) Ú ouen bang bang! Nýbrž jasné Get fucked! You go an’ get fucked… (odmrdni se, ty se odmrdni...)

Jako bůh Neptůn jsem se tiše vrátil do mlhy a jal se couvat. Takový pád, pomyslel jsem si hořce. Všechno bylo připraveno k velikému průlomu a tak se to zvrtlo. Nechtějte po mně, abych vám řekl, kde se stala chyba. Vona magie někdy nefachčí a nikdo neví proč. To už říkal i slavný Muban z Walmajjari a ten věděl, vo čem mluví...

A s tím mostem si to ještě rozmyslím. Možná, že se budu domáhat, aby postaven byl, však by mi to zvedlo ceny pozemků. Lidé, víte, si někdy pokrok zaslouží...