3.4.2020 | Svátek má Richard


VZPOMÍNKA: Sto roků v šachtě žil …

6.10.2010

Tuhle část verše asi znáte, ale použitý titulek trochu parafrázuje styl radia Jerevan. Není to ani o stovce roků, ani o šachtě, nemluvě o tom, že zmínka o rubání uhlí bude pouze okrajová. Samo uhlí je však tématem, leč nejde o šachtu, nýbrž o běžný sklep, jaký je prakticky pod každým domem, pod městským zcela jistě. A právě ve sklepě jsem musel čas od času pobývat, protože jsem se narodil v době, kdy topení uhlím bylo tím nejrozšířenějším. Nicméně abych přece jen učinil zmínku o rubání – vztahuje se k mým školním létům, když jsem byl v osmé třídě. Psal se rok 1956, naše země putovala k socializmu, leč stále to probíhalo nějak pomalu a nedá se říci, že zvlášť přesvědčivě.

Tehdy nás ve škole navštívili muži, kteří nám nabídli, abychom se po absolutoriu osmého ročníku, byla doba osmiletek, devítiletky přišly později, tedy abychom nastoupili k nim a stali se horníky. Význam povolání zdůraznili, jeho společenský status byl špičkový. Heslo „já jsem horník a kdo je víc“ bylo na četných plakátech. Nešířili se o tom, že je to povolání velmi těžké a také nebezpečné. Setkal jsem se později s několika bývalými horníky, shodou okolností vždy v nemocnici. Z naší třídy, pokud si vzpomínám, se přihlásil na hornictví jeden, náš spolužák Franta, jehož školní prospěch jednoznačně naznačoval, že tohle je jediná šance. Využil ji, stal se horníkem, takže záhy byl jeho příjem nesrovnatelně vyšší než většiny našich rodičů. Nepíši to ze závisti; Frantovi jsem to přál, byl to dobrý kamarád. Pokud je mezi živými, přeji mu to dodnes, a k tomu zdraví. Snad ho má.

Uhlí, co Franta a další muži pod zemí narubali, si muselo najít cestu také do našeho sklepa. Z raného dětství si pamatuji dokonce soukromníka, uhlíře. Bydlel v suterénním bytě v pražských Nuslích a dodával uhlí podle potřeby do sklepa, či přímo do bytu. Forma distribuce odpovídala místu určení. Větší odběr, do sklepa, vezl tento muž v pytlích na dvoukolové káře, menší nesl na zádech v putně. U tohoto termínu se zastavím, neboť je významný pro další líčení. Putna byla velká plechová nádoba tvaru válce, který se nahoru rozšiřoval, a nosila se na popruzích na zádech. Tenhle muž, jeho tvář začerněnou uhelným prachem si vybavuji dodnes, nosíval uhlí mé babičce. Když jsem byl zrovna u ní, zahlédl jsem bílé zuby v černé tváři a neméně černou ruku, která se ke mně z legrace natáhla. Pak lid zvítězil, soukromý uhlíř zmizel byv nahrazen Uhelnými sklady, či jak se ten podnik jmenoval.

V každém případě, s blížícím se socializmem bylo třeba vždy na zimu objednat včas uhlí, což úřednice zapsala na kartu, přičemž množství černého zlata bylo omezené a záviselo, pokud si vzpomínám, na počtu obyvatel bytu. Nebo na jeho velikosti? Prosím pamětníky, aby to upřesnili. Objednávka podaná na jaře bývala vyřízena v létě. Už v dospělém věku jsem po zazvonění uhlířů sestoupil na ulici, kde přede mnou oficiálně zvážili putnu plnou uhlí, abych viděl, že váha je poctivá. Tuším, mělo to být padesát kilogramů. Putna na vážení byla jedna, uhlíři alespoň dva, řidič nákladního vozu a závozník, častěji tři. Jeden na korbě auta nakládal putny uhlím, když jsme měli štěstí pak briketami, našinec šel do sklepa, kde určoval, kam obsah puten vysypat, a počítal je. Tu zváženou putnu si dovolím nazvat putnou ideální, jejíž náplň měla půl metráku, alespoň to váha ukázala a našinec musel věřit, že zařízení je v pořádku, ovšem uhlíři nosili putny skutečné, více či méně zdeformované, obvykle zploštělé, jejichž náplň byla přiměřeně menší a tudíž lehčí. Samozřejmě, že už každou zvlášť nevážili. Také stoje ve sklepě, nemohl jsem sledovat, jak jsou putny plné, protože vše se odehrávalo velmi rychle. Zvlášť jejich vysypání.

Závěrečná fáze plnění sklepa bývala občas rituálem. Jak řečeno, příděl uhlí na domácnost byl omezen. I stávalo se, že uhlíři po složení objednaného množství položili otázečku, zda bych neměl zájem ještě o pár puten. Prý jim úplně náhodou trochu uhlí zbylo, protože nějaká paní jakousi shodou okolností nebyla doma, uhlí jí tedy nedodali a přece ho nepovezou nazpět do skladu. Kdo by nesouhlasil, takže jsem odkoupil rozdíl mezi putnou ideální a putnami skutečnými. Někdy toho uhlí bylo opravdu víc, než kolik stálo na objednávce. Ale přinejmenším se množství dostalo na žádanou cifru. Putny navíc se samozřejmě platily z ruky do ruky, a neobjevovaly se na kartě úřednice Uhelných skladů.

Poslední fází byl úklid ve sklepě a pak už zbývalo jen topit v kamnech. Od mládí vím, jaké to je nosit kbelíky uhlí do čtvrtého patra v domě bez výtahu. K tomu navíc schody do sklepa, což bylo páté patro. Na druhou stranu sklep byl tak trochu jako agora antických měst, kde se shromažďovali občané. Nevím, jak se odívali v antice; oděvem do sklepa byly staré tepláky či montérky. Zvlášť v tuhých zimách se chodilo častěji, takže jsme se tam setkávali. Muži. Obvykle večer, po návratu z práce či ze školy. Pro nás mladíky to byl svým způsobem iniciační rituál, přijetí mezi „staré“. Dozvídali jsme se mnohé ze života, kdo má co doma, třeba nemocné děti, či naopak zdravé, které měly výborné pololetní vysvědčení. Nebo bylo špatné, což vedlo k debatám „po kom to dítě je“ a polemika na toto téma v posledku vyústila v tichou domácnost. Sklep byl uzlem, facebookem druhé třetiny minulého století. Fakt, že se budeme stěhovat jinam, jsme nejdříve ventilovali v tomto mužském centru, kde jsme se také v podstatě oficiálně rozloučili.

V novém bytě, opět však ve starém domě, se rovněž topilo uhlím, takže sice jsme se sousedům představili, ale mužskou část obyvatel jsem nejlépe poznával zas ve sklepě. Ten, navzdory prostředí nehostinnému, tmavému, zaprášenému, zapáchajícímu plísní, byl stále současně místem kontaktů. Po naložení kbelíků byla chvilka na debatu. Pokud jsme nepospíchali. Zápach plísně souvisel s tím, že ve sklepě bývala uložena také úroda z případných zahrádek či brambory zakoupené ve velkém.

Sklepní debaty byly o všeličem. Pamatuji si, jak pan Reneš, ten měl s manželkou před válkou řeznictví ve středu Prahy, vyprávěl, jak začala v roce 1939 německá okupace. Neměl Němce v lásce ani po letech, nicméně vzpomínal, že druhý den po okupaci přišli důstojníci koupit si párky a nebyli vůbec ozbrojeni. S tou vzpomínkou přišel na podzim roku 1968, kdy tu byli jiní vojáci, po zuby ozbrojení a právě v bytě páně Renešově byly od nich ve stropě kulky ze samopalu. Přilétly jednoho srpnového dne oknem ze sousedního parku.

Čas pokračoval, socializmus bouřil, začala plynofikace. Hrozné slovo. Obvodní podnik bytového hospodářství (OPBH) nabídl, že nám zaplatí plynové etážové topení. Ne však veškerou práci a hlavně ne úplatky. Dostat do úseku dvou týdnů několik různých profesí, od topenářů, přes kominíky, instalatéry až po elektrikáře a zedníky, to bylo v oněch dobách náročné. Jen jeden moment – navštívil jsem kominíky, jakési družstvo, kde mi muž přijímající objednávky sdělil, že mají tak zoufale plno zakázek, že se z toho hroutí. Na židli ale držel pevně a já byl v tu chvíli jediný zákazník. To bylo výhodou, protože když se v mé ruce objevila bankovka, ukázalo se při dalším pohledu do sešitu objednávek, že úplně neuvěřitelnou šťastnou náhodou mají v požadovaný den zrovna jediné „okénko“. V součtu jsme nakonec zaplatili za instalaci topení víc, než kolik činil příspěvek OPBH, jehož majetkem se topný systém stal. Ale mohl jsem dát vale sklepu a také vynášení popela, které jsem nezmínil.

Jednoho dne tak sklep, psal jsem o agoře, ale třeba primitivní národy by ho možná nazvaly „mužským domem“, osiřel. Jen občas tam někdo zašel, aby cosi uskladnil či naopak odtud vynesl. Někdejší život to už nebyl. Není co litovat; dnes, maje už vyšší věk, si představuji, jaké to bylo pro ty, kdo byli tehdy starší a museli nosit uhlí kamsi do horních pater.

Nicméně staré známosti ze sklepa zůstávaly, aspoň jsme si popovídali na schodišti při náhodném setkání a nějaké novinky se přetřásly. Pak nastávala postupně další změna – někdejší nájemníci začali odcházet. Známe to z Prahy, jejíž střed je dnes ghettem kanceláří a úřadů, a také nových nájemníků. Hojně cizinců. Ti obvykle neznají sklep, nepotřebují ho, ale začasté neznají ani nás. A my neznáme je. Takový je vývoj; jsme v moderním světě, vrátili jsme se do Evropy. Přesto si někdy vzpomenu na prvobytně pospolnou společnost, v níž jsem léta žil a kde uhlí bylo jakýmsi pomyslným tmelem, díky němuž jsme se dobře znali a mohli se svěřit se svými radostmi i starostmi. A kde jsme nejednou, prostřednictvím známosti ze sklepa, mohli najít pomocnou ruku. Teď se jen zdvořile zdravíme, a někteří cizinci i tohle vynechávají. Naše „uhelná generace“ zůstává, obrazně řečeno, sama ve velkých domech a postupně mizí. Nošení uhlí nepostrádám, známé tváře v okolí však ano (i když všechno nebývalo idylické). Na chalupě, kam jezdíme jen občas, známe dobře mnohem více lidí než v pražském domě, kde bydlíme. Po léta nás mimo jiné spojovalo uhlí a občas si říkám, že třeba něco z toho, co jsme za tu dobu spálili, vyrubal můj spolužák Franta, který v šachtě žil. Jen ne těch sto roků.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.