VZPOMÍNKA: Soukromá vzpoura Pavla Landovského

Pavel Landovský nebyl jen svérázný a zapamatovatelný herec Čechovových her v Činoherním klubu a ze sedmadvaceti filmů, ale i velmi originální bytost.

Připomeňme alespoň jeho role v povídce Milana Kundery Já, truchlivý Bůh či v Černých baronech Miloslava Švandrlíka. Zákaz umělecké činnosti ho postihl v roce 1976. Znali jsme se od začátku šedesátých let, napsali jsme ještě v exilu spolu knížku. Když jsme se v exilu potkali, začal mi spílat za to, že jsem vedl rozhovor dřív s Havlem než s ním, i když se známe déle. Tak se zrodila kniha Soukromá vzpoura, a i proto nemohu na Pavla Landovského zapomenout, když by 11. září oslavil 85. narozeniny. Byl stejný ročník jako Václav Havel, který by je oslavil 5. října, osud je mnohokrát za život svedl do stejných situací, protože oba si chtěli zachovat svou identitu: byli vzpurní. A ta nejznámější je spojena s Chartou 77 a příští rok od ní uplyne 45 let.

Budu citovat, jak na ni vzpomínal: „6. ledna sedmdesát sedm mně zavolal ráno Vašek Havel, že má promáčknutou spojku u mercedesa, že tedy nemůže jet, vzal jsem saaba a jel. Nejdříve ke Zdeňkovi Urbánkovi do Střešovický ulice: já, Ludvík Vaculík, Václav Havel a Zdeněk Urbánek jsme nalepovali na dvě sta čtyřicet obálek známky, protože každej signatář Charty 77 měl dostat jeden exemplář. Když jsem přijel k Urbánkovi, tak na rohu telefonoval v budce chlap, zády ke mně, a kousek od něj byla zaparkovaná alfa romeo, kterou jsem dobře znal a věděl jsem, že parkuje v garáži StB na Smíchově. Vlezu do bytu, melduju to a Vaculík zahuhlal: „Ty taky v každým autě vidíš hned fízla! Nemaluj čerta na zeď.“ Když jsme za chvíli seděli v autě, povídám, tak se podívej, šlápnul jsem na to, můj saab byl nadupaný, a zamířil jsem na Hanspaulku. To už za námi jela tři auta včetně Alfy Romeo s metrovými anténami, bylo jasný, že nás každou chvíli chytěj… Přeletěl jsem Leninku a zajel rychle do malé uličky, za mnou se scukla dvě z těch estébáckých aut a my tím vyhráli pár minut. Přijeli jsme na malej vršek a tam se jako na zavolanou objevila schránka. Vašek vyskočil s taškou plnou obálek a nastrkal tam asi čtyřicet dopisů, vlítnul zase do auta a já se otočil, a to už jelo za námi pět dalších aut. Za chvíli se objevila auta i před námi a Vašek Havel pronesl památnou větu: „To nám ten boj za lidská práva hezky začíná!“ Lidi nevěděli, co se děje a komentovali to slovy „Heleďte, Lanďák už zase natáčí“, protože policajti tam měli kameru.

Od té chvíle události vzaly strmý spád. V roce 1978 zavřeli Havla i Landovského a po té zkušenosti podal Landovský žádost o povolení k odjezdu do Rakouska do Burgtheatru. Tam měl hned úspěch v jedné roli v Revizorovi, zažil standing applause a dostal stálé angažmá. Zůstal tam jako herec až do odchodu do penze, i když současně od roku 1990 hrával i v Praze. Zemřel doma 10. října 2014 na infarkt myokardu. Jeho krédo znělo: „Kdo si na světě moc stěžuje, tak pravděpodobně nemá nárok na to, co od života očekává, a hlavně chtěl by dělat něco, co mu nepřísluší!“

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel