Původní záběhlická škola se nacházela poblíž kostela, jak bývalo tehdy zvykem (hlavní předmět, náboženství, vyučoval farář). První žáky v ní učitel Levý s pomocníkem Nechutným přivítali roku 1864. Většina peněz na stavbu budovy šla z kapes rodičů, protože ti si dobře pamatovali, jak únavné bylo chodit do školy podle Botiče až do Hostivaře, za třeskutých mrazů s horkými brambory v pěstích.

Dětí však přibývalo, a proto bylo nutno zbudovat větší školu. Vhodný pozemek byl nalezen na úplném konci velmi protáhlé obce vedle vsi Práče. V cestě za vzděláním tak bylo několika generacím záběhlických žáků souzeno pěkně se projít. Budova byla nad vchodem ozdobena nezbytným Komenským a obrozeneckým heslem „V práci a vědění jest naše spasení“. Toho však mnozí žáci nedbali. Prvňáci museli nutně přicházet včas, protože na kliku hlavních dveří nedosáhli. Vzpomínám si, že jednou se Komenskému za uchem usadily vosy.

Po výstavbě Zahradního Města (zatím jen domků) ani tato velká škola postupně nestačila a musela být doplněna dřevěnými pavilony. Tam jsem svou školní docházku zahájil. V lavicích, pokecaných inkoustem a zrytých nožíky, jsme zpočátku seděli s rukama za zády a se stěny na nás koukal Zápotocký.

Naše učitelka měla zrzavé, kudrnaté vlasy a kromě výuky nás zásobovala výstražnými příhodami ze svého života. Trávila se houbami, často ji ohrožovaly zmije a několikrát se topila – když vlezla do rybníka s plným žaludkem, plavala mezi lekníny nebo proplula propustí pobitou hřebíky (tehdy se jí hrůzou zježily vlasy). Když Zápotocký zemřel, měla zarudlé oči. Později jsme měli učitelů více.

Vzrušující pro mě byly vlastivědné výlety ke konci školního roku. Hrady a zámky jsem si zamiloval, horlivě jsem nakupoval odznaky. Zkušeným turistům, kteří měli hůl pobitou lesklými plíšky odshora dolů, jsem záviděl. Když přišel čas k jídlu, ukázalo se, že skoro všechny matky vložily do chlebníku totéž: studený řízek mezi dvěma krajíci a vajíčko natvrdo. Jednou s námi jel i učitelčin manžel, též pedagog. Když jsme stoupali k hradu, povzbuzoval nás slovy: „Kupředu, partyzáni!“

Do školy chodili i tací, kterým bylo všechno jedno a kteří bezstarostně propadávali. Najednou se prostě ve třídě objevili kluci o půl hlavy větší. Seděli vzadu a nudili se. Když byli vyvoláni, zarytě mlčeli. Zato však o přestávce každého přeprali. Jeden můj spolužák se pak na vyučování úplně vykašlal a místo toho vysedával s prutem u Botiče. Jiný spolužák sice nepropadl, ale zato byl přeřazen do pomocné školy. Jeho matka si jednou v čekárně u lékaře přisedla k mé mámě a chlubila se:
„Víte, on Jožka teď chodí do takové zvláštní školy.“

S přibývajícím věkem rostla odvaha. O velké přestávce se jednou žáci zmocnili třídní knihy, kolektivně ji spálili na břehu Botiče a její zbytky hodili do proudu.

Každé ráno kromě neděle to vypadalo v Záběhlicích stejně: Děti se táhly s taškami jedním směrem po chodníku do školy, hlučely a pošťuchovaly se. Protože za komunistů všechny matky pracovaly, šli před polednem školáci zase nazpátek na oběd do družiny, která ležela na opačném konci obce, pak se vraceli na odpolední vyučování a potom zase zpátky domů. Podobné chodecké výkony museli absolvovat i učitelé, zdravilo se tudíž neustále. V družině jsme si moc nepochutnali. Nejobávanější jídlo byla vařená mrkev, naopak na buchtičky se „šódou“ jsme se těšili. Jeden náš starý a oblíbený učitel oběd splachoval v hospodě „U Salátků“, a proto nám někdy odpoledne při zkoušení usnul.

Do školní budovy jsem chodil také na náboženství, stařičký a laskavý ředitel Tuháček to dovoloval. Byli jsme tři, ze Spořilova k nám docházel velmi vlídný českobratrský farář Smetana. Zaujaly mě biblické příběhy, ale většinou jsme byli rádi, když už toho povídání nechal a mohli jsme odejít. Nový ředitel pak už náboženství v budově nepovolil.

Ale jinak byl ředitel Holna sympatický člověk, sportovně založený. Po příchodu ke škole musely děti odložit na hřišti tašky a cvičit, zatímco ředitel stál v okně vedle Komenského a přes ulici všechny dirigoval. Aby si odpočinul od papírování, bral si hodiny tělocviku a prováděl s žáky „běh terénem“. Nutil nás přeskakovat Botič a prolézal s námi kanály. V zimě s námi jezdil lyžovat do Horního Polubného, v létěl na puťáky a na plavání nás vozil přes celou Prahu až do Axy. Drobné přestupky řešil okamžitě, říkal tomu „padání omítky“.

Určitě nejsem jediný, kdo si na tuto školu občas rád vzpomene, protože kromě nudy jsme v ní zažili i dost zajímavého a veselého. Dnes je všechno jinak, také s touto budovou nastala před lety velká změna. Zvenku vypadá stejně, ale čilý ruch (v každém ročníku byly čtyři třídy) se z ní vytratil. Dochází do ní jen hrstka žáků a ještě nedávno cedule hlásala, že se zde nachází zvláštní škola. Kdykoliv jsem projížděl kolem a pochlubil se spolucestujícímu, že jsem zde studoval, pohlédl na mě s údivem.