Zemřel znamenitý muž Daniel Reynek. Zemřel stár a syt dnů. Zemřel v den, kdy by se býval dožil sedmdesátin Ivan Martin Jirous, který se mu též v životě jaksi přihodil. Bylo mu 86 let.

Ještě jsou kdesi v Havlíčkově Brodě kamna, která Magor koupil od cikánů za peníze, které si půjčil od Reynků. Ale dosti o Magorovi. O Danielu Reynkovi, fotografovi a pomocníkovi svého otce, básníka a grafika Bohuslava Reynka, bylo též napsáno dost. Vzpomeňme na něj trochu jinak.

Štěstí i neštěstí

Á, tak vy jste ti synové Bohuslava Reynka a Susanne Renaud? – Z této mnohokrát slyšené věty by asi nejeden byl v pokušení porušit přikázání o úctě vůči rodičům. Je to odvrácená strana požehnání, narodit se v tak osobité rodině. To bylo tak. Tatínek si nejdříve maminku přeložil a pak si ji dlouho namlouval, až ji nakonec přivedl do Petrkova. Tatínek byl krom jiného totiž výtečný překladatel z francouzštiny a maminka grenobelská básnířka. Zůstala jí i v zabláceném Petrkově, a tak prý byli konsternovaní vesničané nejednou svědky nedělní vycházky grenobelské měšťanky se slunečníkem, zpovzdálí doprovázené postavou v teplákové bundě s kozou na provázku.

Blázen jsem ve své vsi

Copak dělá maminka? ptávala se učitelka. Vaří, pere, nakupuje, obstarává zvířata – odpovídaly děti. Pije kafe, kouří a čte noviny – odpovídali Daník a Jirka Reynkovi. A to nemluvili o tom, že jim hraje klavírní opusy Cesara Francka a spolu s tatínkem pouští vzácné nahrávky komorní a orchestrální.

Odpovídali zkraje na české otázky i francouzsky, protože byli dokonale bilingvní, a ty jazyky ještě neměli zřetelně oddělené. A lecjaké srůsty, s láskou používané, zachovali až do stáří.

Setkávali jsme se dlouhá léta nad „dobrým žrádlem do mouly“, jak s oblibou jadrně Daník glosoval – a ještě si do něj přidával hory ostrého jemenitského „shugu“. Holt, středozemní geny a chuťové buňky se nezapřou. Poté, při zamilované arabské kávě s kardamomem, došlo na hudební požitky, ovšem velmi pečlivě dávkované.

Někdy jen jednu stranu desky, ale plně prožitou. Kdo viděl Daniela Reynka poslouchat hudbu, doslova celým tělem, ví své. Propracovávali jsme se pomalu kompletem nahrávek geniálního kanadského pianisty Glenna Goulda. Jeho podání především Bachových a Beethovenových klavírních skladeb Daniel a Jiří Reynkové cenili snad nade vše. Nezbývá než doufat, že Gould teď Daníkovi přehraje ten zbytek osobně a ještě přidá něco navrch.

Hudební experti

Řidič náklaďáku a „jezeďák“ (tak Daník častoval svého bratra Jiřího) měli udivující vhled do vážné hudby. Díky svým francouzským příbuzným čítávali odborný časopis Diapason. Měli nikoliv rozsáhlou, ale nesmírně kvalitní diskotéku. Vzpomínám na slova Jiřího Němce, jak se těšil na poslech Monteverdiho madrigalů v modrém pokoji v Petrkově. To očekávání, prodloužené dlouhým pěším přibližováním se k Petrkovu, měnilo se téměř v náboženský úkon.

Ale zpět na zem. V Petrkově bylo nezřídka vidět až polomysticky naladěné návštěvníky. Záleželo na počasí. Nabyl jsem dojmu, že si ti bytostně milí a vstřícní Reynkové začali trochu více cenit plískanic a podobného neturistického počasí. Ty mytizující názvuky o tatínkově a boží vzájemné blízkosti v Petrkově bratři Reynkovi půvabně saturninovsky uváděli na pravou míru prozaickým líčením tatínkova všedního dne a jeho povahy neočekávaně veselé, někdy prý snad až trochu vzteklé. Neměli však lehkou práci, neboť sám jsem mnohokrát viděl nebe nad Petrkovem pootevřené.

Neodpustitelná nespravedlnost

Mnoho toho osud naložil na Reynky. Trable první republiky byly selankou oproti nacistické okupaci, která mnohé ohnula, čímž usnadnila nástup jinému neštěstí. Francouzští příbuzní pak učinili Reynky podezřelými v očích slaboduchých estébáků, kteří neměli na Vysočině do čeho píchnout, a přitom potřebovali „mít výslednost“. Dlouhodobé štengrování ze strany tajné státní moci vyvrcholilo dlouhou domovní prohlídkou. Ta jistě zdravotně neprospěla Květě, Danielově manželce, vzácné, citlivé bytosti, tehdy zřejmě již vážně nemocné. Daniel ovdověl v době, kdy se režim přeléval z jedné strany na druhou. Jestli to Hospodin dělal ve snaze zmírnit Danielovu ztrátu, nepodařilo se mu to. Účet zůstal otevřený a od té doby ani Vánoce do petrkovského domu nesměly.

Synchronní bratři

A ještě vzpomínku na Jiřího Reynka, který nyní také bojuje těžký boj. Chodili spolu, bratři, byli spolu. Není možno mluvit o jednom a nemluvit o druhém! Nějakým řízením osudu i na vojnu nastoupili současně. V kasárnách ovšem přestali jíst. Nešlo o protestní gesto, ale o tichou bytostnou reakci. Vojenské prostředí prostě nebylo pro takto ustrojené duše k životu. Zanedlouho se oba objevili doma, aniž by se bývali domluvili. Navštěvovali nás spolu, hudbu poslouchali spolu. Byla radost a velké poučení slyšet jejich hudební glosy! Daniel Reynek jednou pohovořil o „Gouldově analytickém klavíru“. Šlo o nejvýstižnější charakteristiku hry onoho kanadského klavíristy, jakou jsem kdy slyšel. Potvrdil mi to tentokrát můj bratr Jiří, velmi obdarovaný klavírista, když v návaznosti na tento Reynkův výrok řekl, že v Gouldově interpretaci skutečně nachází melodické linie, které v jiných interpretacích neslyšel.

Nezapomenutelné bylo setkání s Danielem Reynkem. Nezůstane po mnoha lidech tolik „znělých“ vzpomínek! Díky za ně.