Rebelant není nutně zločinec, toho z něj udělají okolnosti a ti, kteří těmi okolnostmi mohou manipulovat.

Vojenský ročník 1964, který v tom roce narukoval, byl ročník spartakiádní. Sice to z nás, rukujících, nikdo netušil, však také kdo by v devatenácti letech chtěl myslet za přítomnost, ale byli jsme předurčeni stranou, vládou a hlavně armádním velením, abychom reprezentovali vojáky při hromadných vystoupeních na Strahově.

K normálnímu vojenskému výcviku a učení řízení a oprav tanku tak přibyl ještě nácvik spartakiády. Armáda se jako obvykle chtěla vytáhnout, a tak jsme museli už od ledna 1965, jakmile vysvitlo slunce, nácvik provádět do půl pasu nazí, abychom se opálili. To přes den nebylo tak hrozné, jak by se zdálo, i když zima byla. Obzvlášť když foukal vítr. Jenže na to jsme si zvykli. Takhle totiž začínal náš každý den. Do pasu nazí jsme museli ráno na rozcvičku, oběhnout několikrát kasárna a rozcvičit se prostnými cviky. Pokud byla ranní teplota přes mínus devět stupňů, mohli jsme si vzít košili. Při teplotě přes mínus 14 °C rozcvička odpadala. Zima v Táboře byla ten rok tuhá, ale jestli nám rozcvička odpadla za celou zimu třikrát, tak to bylo moc.

Spartakiádu jsme nacvičovali na táborském vojenském letišti a vedl nás kapitán Vyčichlo. To sice nebyl na spartakiádu odborník, ale brzy se jím stal. Hustil do nás spartakiádu na požadovanou muziku jako rozený cvičitel a dávno před spartakiádou jsme nejen všechno uměli, ale byli většinou opálení jak severoameričtí Indiáni. Byl jsem poměrně svalnatý chlapec, a tak jsem byl vybrán s ostatními svalovci na vyhazování našich lehčích druhů do vzduchu. To vyžadovalo nejen sílu, ale občas i rukavice, abychom uchránili kůži na rukách. Vyhazovalo se tak, že dva udělali ze svých rukou stoličku, na kterou se vyhazovaný postavil, rozhoupal a pak vyhodil co nejvýše. Když jste ten cvik dělali příliš často, sedřeli jste si kůži na na hřbetu rukou. Až na ty ruce mi spartakiádní cvičení nevadilo a těšil jsem se do Prahy jako všichni Pražáci. Však to bylo mé město!

Vedle spartakiády jsme ovšem dělali i vojenský dril. Ten jsem nenáviděl stejně mohutně jako rozcvičku. Obé pod velením svobodníka Doubka, který mě neměl rád. Jedním z jeho oblíbených "cviků" bylo zcela náhle oznámit: "Atomový výbuch zprava!" Nebo zleva, to podle toho, z které strany jsme šli zrovna kolem louže. Na oznámení atomového výbuchu sebou musel každý plácnout na zem nohama k výbuchu. Nepamatuji se, že bychom sebou kdy museli plácnout od louže. Jednou jsme pochodovali kolem oraniště nasáklého vodou a znovu přišel rozkaz o atomovém výbuchu. Oraniště bylo hluboké. Padl jsem tak, že jsem pod sebe vsunul levou ruku, v pravé jsem měl samopal, a udržel svou váhu nad bahnem. Když jsme vstali, byli všichni vojáci od bahna a já měl zablácený jen levý rukáv.

Když to Doubek uviděl potměšile se usmál a zavelel: "Četo pohov! Vojín Moc, atomový výbuch zprava!"

Musel jsem sebou plácnout vlevo do oraniště a znovu jsem pod sebe podsunul levou ruku. Doubek si mou pozici pečlivě prohlédl a pak se po mně prošel. Když jsem vstal, byl jsem stejně špinavý jako všichni. Pak nás svobodník hnal do kasáren a vydal rozkaz k nástupu na kasárenském dvoře za deset minut.

"Budete všichni čistí a bude prohlídka zbraní!" oznámil s potutelným úsměvem.

Ve stavu, v jakém jsme byli, nezbylo než vlézt pod studené sprchy i se samopaly a nastoupit na dvoře naprosto mokří. Zbytek dne jsme strávili čištěním samopalů.

Jindy nás Doubek učil, jak dobývat určitou kótu. Kótou určil nějaký kopec a přikázal nám, abychom se na něj plížili. Ve vhodném okamžiku zařval: "Na zteč!"

Museli jsme se zvednout, do kopce utíkat, při tom střílet (slepé) ze samopalů a křičet hurá! Dá rozum, že po několikátém dobývání kóty nejen náš běh, ale i hlasový projev nebyl nijak valný, natož k Doubkově spokojenosti. Ve snížené hlasitosti křičení proto vyniklo řvaní, které neoznamovalo žádné hurááá, ale čurááák…

Doubka to tak rozzuřilo, že nás svolal a oznámil, že budeme kótu dobývat tak dlouho, dokud se viník nepřizná.

"Dávám vám na to pět minut," oznámil a poněkud odstoupil, abychom se mohli dohodnout, kdo to byl.

Jenže to nebylo nijak snadné. Ve všeobecné vřavě a křičení při dobývání kóty si nikdo nemohl být jist ničím, natož aby poznal hlas řváče.

"Kluci," řekl jsem udýchaně, "jestli nás ještě jednou požene do toho zasranýho kopce, tak jsem pro vzpouru. Já fakt nevím, kdo to řval, ale docela s ním souhlasím."

K označení svobodníka jako čuráka se nikdo nepřiznal. Kótu jsme dobývali až do úplného vyčerpání.

Druhého dne jsme šli na letiště pilovat spartakiádu. Do jejího začátku zbýval sotva měsíc. A právě při tomhle cvičení, když na tribunce, na které stával většinou kapitán Vyčichlo sám ovládaje mikrofon a magnetický přístroj s hudbou, se objevil velitel útvaru major X (jméno jsem zapomněl). Ten převzal mikrofon a vyzval vojína Moce, aby vystoupil před všechny cvičence. Když jsem to udělal, tak všem oznámil, že vojín Moc vyhrožoval svému představenému vzpourou, a proto se vylučuje ze spartakiádního cvičení, a nařídil mi, abych se okamžitě vrátil do kasáren a hlásil se k potrestání v jeho kanceláři.

"Provedu!" zařval jsem zděšeným hlasem a tak jsem byl zblblej, že jsem u toho zasalutoval, ač jsem byl jen v trenýrkách.

Velitel toho využil a poukázal na to, že ani po deseti měsících na vojně rebelant Moc neví, že voják salutuje jen v uniformě! Pak začal vysvětlovat, že u druhé čety čtvrté roty vůbec dochází k nepřístojnostem, ale on, jako velitel útvaru, je trpět nebude, i když si s tím asi velitel čtvrté roty sám neví rady. To bylo pořádné píchnutí do kapitána Horáka. Dovedl jsem si představit, jakou vojnu mi udělá… a že možná budu na svobodníka Doubka ještě rád vzpomínat. Ovšem i to by bylo lepší, než kdyby mě, proboha, dali k vojenskému prokurátorovi…!

Z letiště do Tábora to bylo daleko. Táhl jsem se pomalu silničkou k městu a přemýšlel, kdo to byl, kdo mne udal a co budu dělat. Už jsem se uklidnil, ale pořád se mi hlavou honily černé myšlenky. O Vánocích dva kluci zůstali doma, prostě přetáhli opušťák a pak se báli vrátit. Vyhlásili po nich celostátní pátrání a po několika týdnech je přivedli nazpět do Tabačky. Celý útvar musel nastoupit a projít kolem nich. Kluci byli v poutech, zjevně zbití a obličeje jim hrály všemi barvami. Převážně červenou a modrou. Přemýšlel jsem, jestli takhle dopadnu také a nakonec mě zavřou na dva roky do Sabinova jako ty dva.

Když jsem konečně došel do Tábora a procházel kolem pivovaru, napadlo mě, že ať už bude, jak už bude, tak pivo asi neochutnám hodně dlouho. Zašel jsem tedy dovnitř, kde mne znali, a pár piv udělal ve vrátnici s vrátným.

Když jsem se pak hlásil veliteli útvaru v jeho kanceláři, měl jsem obavy, že ze mě to pivo ucítí, i když jsem si předtím vyčistil zuby pastou. Že bude možná další průser, ale nějak mi to už tolik nevadilo. A to bylo dobře!