Žádná půlnoční mše ve skutečnosti neexistuje, to se jí jenom tak říká. Ve skutečnosti je to první ranní mše, začínající v první vteřině dne, ve kterém se podle legendy narodil Ježíš Kristus. Na té mé, o kterou půjde, se hrála Rybova Česká mše vánoční, takže znalci už vědí, která bije. Nebo která měla bít.

Na trubku se dá hrát i v kožichu. Dokonce i v rukavicích. I na pozoun. Na ostatní nástroje i jinak teple oblečeni, nikoli však na violoncello. Už to držení mezi nohami, kvůli kterému bývala hra na cello zakázána ženám, aby nevypadaly jak na prohlídce u gynekologa, ale také obě paže se potřebují rozmáchnout, zkrátka na cello je nutno se důkladně obléknout, ale přitom tak, abyste se ještě mohli hýbat. Což dobře věděla maminka a v hrůze, že při hraní na kůru musím nastydnout, mi vařila grog. Silný grog. Velmi silný grog. Už cestou do kostela mi bylo veselo, všechno kolem se krásně houpalo a zářilo a bylo príma, což poznamenávám jen tak na okraj.

Schylovalo se k půlnoci. Regenschori pan Josef Vlach Vrutický, tentokrát jako dirigent, neboť na varhany ho zastupovala paní profesorka Hajšlová z hudebky, tedy pan dirigent hledal očima trumpetistu pana Hůlu a důtklivě mu ukazoval na hodinky. Pan Hůla mu nastavenou rukou předváděl, že hodinky má také, a přesné, bodejť ne, když pracuje na dráze. To stále ještě nikdo netušil, k jakému maléru se schyluje.

Z horní lišty varhan, na pravé straně, byl zavěšen kus kolejnice, a nahoře na liště, vzdálena zrakům přítomných, odpradávna ležela kramle. Úkolem trumpetisty stojícího přímo pod kolejnicí bylo pomocí kramle odbít půlnoc, až ta chvíle nastane. Za minutu dvanáct tedy pan Hůla sáhnul nahoru na lištu, zašmátral a smrtelně zblednul. Kramle zmizela.

Na kůru nebývají věci, které tam nepatří, na kůru není nic, čím byste si pomohli. Zoufalství zcela propadlý pan Hůla vytrhl nátrubek z trumpety a s touto veledůležitou součástí svého nástroje, s níž se tak intimně stýkal, až se stala součástí jeho osoby, s jinak něžně opatrovaným nátrubkem začal otloukávat kolejnici.

Nevím, čím to je, ale když je více lidí pohromadě a nemají co dělat a bijou hodiny, všichni v duchu počítají nejspíš v naději, že přistihnou hodiny, jak se spletou. Tentokrát škodolibá veřejnost skutečně zvítězila. Když totiž pan Hůla odbil jedenáctou, nátrubek, který držel náležitě uvolněný ve zkřehlé ruce, mu z ní vypadl a mezerou v prkenné podlaze kůru se propadl kamsi do pekla, určitě právě tam, neboť o spoluúčinkování ďábla v této tragédii nelze pochybovat.

O půlnoci tedy odbilo pouze jedenáct. Ale tím to neskončilo. Na trubku totiž bez nátrubku hrát nelze. Trumpetista bez nátrubku je jako pianista bez prstů. A i když paní profesorka Hajšlová na varhanách pohotově vytáhla knoflík s rejstříkem Tromp, tedy simulující trubku, výsledek byl stejně žalostný. Rybova mše vánoční bez třpytivě jásavého zvuku andělské trubky oznamující lidstvu, jaká úžasná celebrita právě přišla na svět, kdepak, to prostě nejde.

Takže pokud byste měli někdy uklízet na kůru a narazili tam na něco zcela nepatřičného, co tam zaručeně nemá vůbec co dělat, třeba na zednickou kramli, prokristapána, a jmenovitě kvůli němu, ji tam laskavě nechte ležet.

x x x

Věrným čtenářům přeje autor poklidné dny vánoční.