15.1.2021 | Svátek má Alice


VZPOMÍNKA: První klidné Vánoce jsem obrečela

25.12.2006

U nás doma byly Vánoce považovány za svátek velice významný a přípravy na ně tomu odpovídaly. Začátkem prosince se začalo uklízet, to ovšem nebyl úklid jen tak ledajaký, to bylo gruntování v pravém slova smyslu. Táta zmatky kolem toho vzniklé nesnášel a proto v úklidové dny odcházel do hospody na pivo s kamarády, které máma ironicky zahrnovala pod pojem kumpáni.

Těsně před Mikulášem se začalo péct cukroví, jehož první várku jsme mohli sníst už v předvečer tohoto svátku. Jakmile odešli Mikuláš, čert a anděl, začalo rozbalování červených pytlíků s nadílkou ovoce, ořechů a čokoládových dobrot. V balíčku od babičky všenorské nikdy nechyběly domácí perníčky zdobené bílou polevou a lískové oříšky. Dospělí pili punč, my děti čaj s citrónem a k tomu jsme mlsaly cukroví z první várky, většinou to byly vanilkové rohlíčky. Další dny jsme pomáhaly mámě s pečením dalších druhů cukroví, to se ale už jíst nesmělo, máma všechny ty pracny, rohlíčky, hnědobílé točenice a linecká kolečka schovávala do špajzky, která v této době bývala zamčena, abychom nemohly ujídat. Nejpozději týden před svátky k nám přijížděla babička mokropeská, zvaná bába. Moc jsme se na ni těšili a na nádraží jsme jí chodili naproti. Bába vystupovala z vlaku v kožichu určeném na slavnostní příležitosti a ruce měla obtěžkané obrovskými nákupními kabelami. V těch taškách byly potraviny určené na přípravu vánočních lahůdek. Děda měl totiž v Praze známého řezníka, který mu schoval pod pultem pěkné maso na hodobožovou roládu, v Tuzexu bába nakoupila čokoládu, holandské kakao, kávu a cizokrajné ovoce, tedy samé lahůdky na pultech běžných obchodů nedostupné.

V poslední dny před vypuknutím svátků pekla máma vánočky, ty byly opravdu vynikající a dnes lituji, že jsem v dětství před tím báječným kynutým pečivem dávala přednost cukroví. Sama se totiž s pletením domácí vánočky nezdržuji, máma už dnes taky ne a nikdo jiný tak dobrou neupeče, a to ani nemluvím o strojově hnětených a tvarovaných vánočkách kupovaných. Kaprů se kupovalo několik, rybí vnitřnosti nám ale navíc nosili ještě sousedé, protože polévky se dělal velký hrnec. Vždyť nás bylo u štědrovečerní tabule s bábou a dědou dohromady osm, ovšem táta rybí polévku nejedl, a tak mu bába podstrojovala polévkou hovězí.

Na Štědrý den ráno si máma a bába uvázaly přes oblečení bílé krajkové zástěrky a daly se do vaření. Kromě klasického smaženého kapra s bramborovým salátem dělala bába kapra na černo, toho jsem ale nesnášela, protože v omáčce plavaly kosti. Naopak ráda jsem měla celerový salát, také bábinu specialitu. Děda přijížděl až na Štědrý den v poledne. Stejně jako bábě, chodili jsme i dědovi naproti na nádraží. I on byl slavnostně oblečen v kožichu a také byl obtěžkaný velkými taškami. V nich ovšem nebylo jídlo, ale už krásně zabalené dárky, navrchu vždy ozdobené jedlovou větvičkou. Balíčky s dárky jsme ale spatřili na vlastní oči až večer pod stromečkem.

K obědu jsme na Štědrý den jedli jen vánočku a pili kakao. My děti jsme celé odpoledne nakukovaly bábě a mámě do hrnců a nemohly jsme se dočkat Ježíška. Večeřeli jsme pozdě, protože přípravy zabraly hodně času. Z příborníku bylo vyndáno parádní nádobí, stříbrné příbory a broušené džbánky na pivo, všechno starožitnosti po předcích, které se používaly jen jednou ročně, právě o Vánocích. Velký rozložený stůl v dětském pokoji byl prostřen parádním bílým damaškovým ubrusem. Štědrovečerní slavnostní jídlo jsme zahajovali pravidelně modlitbou Otče náš. Já a mí tři sourozenci jsme si v očekávání dárků večeři nikdy moc nevychutnali, jednou dokonce bratr Martin z rozčilení mezi jednotlivými chody zvracel.

Po večeři se táta zdvihl od stolu, rádoby nenápadně odešel z pokoje a zanedlouho konečně zazvonil zvoneček, ohlašující příchod Ježíška. Všichni jsme se nahrnuli do jídelny příjemně vytopené americkými kachlovými kamny se slídovými okénky a ve ztemnělé místnosti jsme u okna spatřili blyštivě ozdobený smrček, vysoký až do stropu, na kterém plápolavě hořely voskové svíčičky a z něhož na všechny strany odletovaly ohnivé blesky prskavek. I když se tenhle výjev každoročně opakoval, zůstaly jsme my děti vždycky znovu v tom prvním okamžiku stát ve dveřích v němém úžasu. Potom jsme povinně všichni zazpívali Narodil se Kristus Pán a pak teprve táta začal rozdávat dárky. Když byly všechny rozdány, začaly se rozbalovat postupně od nejmladšího člena rodiny, abychom všichni viděli, co kdo dostal. Neexistovalo, aby všichni trhali ozdobné papíry z dárků najednou, i když zvědavost a napětí nás dětí byly velké. Dárků bylo hodně a jejich prohlížení, provázené výkřiky nadšení, trvalo několik hodin. Děda, vyučený drogista a bývalý majitel drogérie, vždy před otevřením svého dárku s šibalským úsměvem říkal „to bude jistě šípr“. Tahle věta se stala v naší rodině okřídleným rčením, já ho používám na Štědrý večer dodnes a vždycky si při tom na dědu s nostalgií vzpomenu. Televize se u nás na Štědrý večer zásadně nepouštěla. Když byly dárky rozbalené, sedla máma s Dandou k piánu, táta vzal housle a hrály a zpívaly se koledy. Vzhledem k tomu, že naše velká rodina byla víc než hlučná, o nějakém klidném prožití svatvečeru se nedalo mluvit. Klidný tedy opravdu nebyl, ale krásný byl bez výjimky vždycky, a to i v době, když jsme my děti postupně rostly a dospívaly.

Potom jsem se provdala a brzy nato se nám narodila dcera Andrea, kterou po dobu mých studií v Praze vychovávali rodiče mého manžela Slávka na Vysočině. A s tím souvisely také moje první Vánoce mimo domov. Za dcerou jsme jezdili se Slávkem na všechny volné dny a Vánoce samozřejmě nemohly být výjimkou. K rodičům na Vysočinu jsme tenkrát přijeli několik dní před Štědrým dnem, ale jakoby se ani neblížily Vánoce. Slávkova maminka měla uklizeno stále, takže žádné gruntování se nekonalo, vaření obstarala v klidu a beze zmatků. Vánočku i cukroví kupovala, s tím žádný problém nebyl. K obědu jsem tento Štědrý den prvně jedla houbového kubu, který mi moc chutnal. Potom se ale odpoledne nějak divně táhlo, v celém domku bylo ticho a klid a mně to všechno připadalo nějak studené a neosobní. Večeřeli jsme hodně brzy, proč taky ne, všechno bylo včas hotovo. Po večeři žádný zvoneček nezazvonil, ostatně nebylo proč, večeřeli jsme pod stromečkem, kde už byly složeny dárky. Naší dceři Andree byly teprve tři měsíce, takže ani ona nevnesla do poklidného prostředí žádný vzruch. Po večeři jsme si všichni najednou rozbalili dárky, za chvíli to bylo odbyté a pak tatínek pustil první večerní zprávy v televizi. Já jsem si v té chvíli uvědomila, že u nás doma ještě určitě ani nezačali večeřet, že napětí tam vrcholí, máma s bábou teprve svlékají bílé zástěrky a všichni se oblékají do slavnostního. Při vzpomínce na domov, na to, co se tam asi odehrává, jsem to už nevydržela a vhrkly mi slzy do očí. Ano, opravdu jsem tyhle moje první, tak nezvykle klidné Vánoce obrečela.

Příští rok jsme zase trávili Vánoce u rodičů na Vysočině, naše dcera už jásala nad světýlky na stromečku a po večeři ji přišel soused se stativem vyfotografovat, jak sedí na židličce obutá do nových bačkorek ve tvaru králíčka, které jí přinesl Ježíšek. Manželovi rodiče díky vnučce nějak roztáli a ani já už jsem nebrečela, jen jsem si umiňovala, že v budoucnu, až budeme mít vlastní byt, musí naše rodina slavit Vánoce samostatně. Ale jak už to tak bývá, všechno nakonec dopadlo jinak. Když byly Andree tři roky, vzali jsme si ji k sobě a začala chodit do školky ve Všenorech, kde jsme v té době bydleli u mé báby a dědy. Byteček jsme měli velice malý a Vánoce jsme tedy i nadále slavili na Vysočině. Když jsme po několika letech dostali byt v Praze, strávili jsme sami jen jedny vánoční svátky. V příštím roce umřel Slávkův tatínek a zanedlouho nato Slávkova sestra Irena. Zdrcenou maminku jsme přemlouvali, aby jela na Vánoce k nám do Prahy, ona ale prosila, abychom svátky oslavili společně všichni u ní doma. To jsme jí v tom pro ni tak těžkém období nemohli odmítnout a dopadlo to tak, že více než dvacet příštích let jsme trávili Vánoce s maminkou na Vysočině. Musím říct, že jsem si na pohodu tam trávených svátků tak zvykla, že už jsem nepřemýšlela o žádných změnách a byla jsem rozhodnuta, že dokud bude Slávkova maminka žít, Ježíška budeme očekávat společně. Byly to úplně jiné Vánoce, než u mých rodičů. Byly klidné, ale musím přiznat, že jsem tomu klidu nakonec přišla na chuť. Dodnes ráda vzpomínám na procházky na Štědrý den po obědě ztichlou ojínělou krajinou a co teprve, když se vydařily Vánoce na sněhu! Podvečerní projížďka na běžkách před příchodem Ježíška do naší chalupy, to byl pro mě opravdový svátek. Pak už jen rychle dodělat večeři, zasednout k prostřenému stolu a můj manžel mohl pronést tradiční přání, tak jak ho dříve pronášel jeho tatínek: Ať se za rok všichni zase ve zdraví sejdeme!

Když bylo Slávkově mamince téměř devadesát let, stáří na ni těžce dolehlo a její zdraví se prudce zhoršilo. Vzhledem ke špatnému fyzickému i duševnímu stavu, strávila několik měsíců před smrtí v hospici svatého Lazara v Praze Bohnicích. Poslední Vánoce v maminčině životě byla už naše dcera Andrea vdaná, s manželem bydleli ve vlastním bytě a každým dnem očekávali narození svého prvního potomka. My se Slávkem jsme zůstali najednou o nejkrásnějších svátcích v roce sami dva v našem pražském bytě. A tenhle Štědrý večer jsme strávili zcela netradičně. Vzali jsme do kastrůlků rybí polévku a bramborový salát a rozjeli jsme se mrazivou večerní Prahou za maminkou do Bohnic. V jejím jednolůžkovém pokoji jsme rozsvítili svíčičky, Slávek maminku nakrmil a pak už jsme jen tiše seděli u její postele. Dojem, že ta stará paní naši přítomnost nevnímá, byl jen zdánlivý - když ji vzal její syn za ruku, objevil se jí na tváři úsměv. Pak jsem zahlédla za oknem ve tmě poletovat první vločky sněhu a najednou jsem cítila pro mě jindy nezvyklou vyrovnanost a klid. Je to k nevíře, ale byl to jeden z nejzvláštnějších, ale taky nejhezčích Štědrých večerů, které jsem prožila. Maminka žila ještě dva měsíce a pak ve věku nedožitých jedenadevadesáti let zemřela.

V našem životě pak nastala nová etapa a s ní nová vánoční tradice. Příští rok na Štědrý den ráno Slávek připravil do pekáče česnekem ochucenou směs z krup a sušených hub na kubu podle maminčina receptu a za chvíli jsme už i s pekáčem a s nezbytnými dárky nasedali do auta a odjížděli na Střížkov gratulovat našemu téměř ročnímu vnoučkovi Adamovi k svátku. Po gratulacích jsme zapekli kubu v troubě, všichni společně jsme poobědvali, pak ještě poseděli s čajem, sklenkou vína a s cukrovím a pak jsme my se Slávkem zase vyrazili k domovu. Štědrý večer jsme už trávili v pohodě sami dva u nás na Jižním Městě. Od té doby to tak děláme každý rok, tak se nám to všem zalíbilo. Ovšem k jedné změně došlo, letos už počtvrté budeme na Štědrý den obědvat na Střížkově ještě s dalším členem rodiny; po dvou a půl letech po Adamovi přišla totiž na svět naše vnučka Nelinka. A málem bych zapomněla - letos s námi na Střížkov pojede prvně naše čiperná osmiměsíční fenka Jack Russell teriéra Mimi.

Ještě jednu krásnou tradici každoročně dodržujeme, bez té si už také Vánoce neumím představit. Na Hod Boží moje máma zve své čtyři děti s rodinami do Všenor do restaurace na oběd a potom na svačinu do vily Jitřenky. Z nás osmi, kteří jsme trávili kdysi společně Vánoce doma u velkého, slavnostně prostřeného stolu, nás zbylo už jen pět - máma, já a mí tři sourozenci. Bába, děda ani táta už nežijí. O naší rodině se ovšem dnes nedá v žádném případě říct, že by byla malá, podstatně se totiž rozrostla, a tak na slavnostní vánoční oběd zdaleka jeden velký stůl nestačí a pro naše rodinné vánoční setkávání je nutno předem objednat celý salónek. Vždyť letos, kdy se narodil zatím poslední z máminých pravnuků Florian, se nás sejde už dvaadvacet a k tomu ještě čtyři psi.

Teď už mi tedy zbývá jen vyslovit velké vánoční přání: Ať se za rok všichni zase ve zdraví sejdeme!



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.