Zjara uteklo 45 let od smrti zpěváka Jiřího Schelingera (1951-1981), kterému by teď bylo pětasedmdesát. Ale vzala ho voda a nějakou snad i voli vypili (a páni je zabili). Skočil z bratislavského Starého mostu a víckrát jsem o Schelingerovi psal (a přímo o jeho smrti tady OSOBNOST: Jiří Schelinger zemřel před třiceti lety - Neviditelný pes), ale nevyjádřil jsem se ohledně důvodu, proč ho miluji.

U lásek, pravda, ani příčina být nemusí, ale zde ji chápu. Když se Schelinger utopil na Slovensku v Dunaji, tak mi bylo teprve sedmnáct, a přísahám, že jsem ho do té doby nemusel; jelikož jsem ho takřka ani neznal. Z hlediska ostatních kluků okolo, kteří často „žrali“ rock, to je trapárna, ale já si radši četl a mezitím lítal venku a koncerty mě míjely. Doma jsme poslouchali Johnny Cashe a Kristoffersona a měl jsem mladší sestru Evu, velmi krásnou, je mladší o celé dva roky a vybavuji si moment u ještě černobílé Československé televize, kdy naše společná maminka řekla: „Evičko, tak tohle je soudruh Korn a tohle je soudruh Schelinger.“ Bez těch soudruhů, to žertuji, ale je fakt, že si chvíli byli podobní. Na začátku, když starovali kariéry, se to pletlo. A oba měli navíc divné hlasy a každý ten hlas byl netypický jinak. Schelinger trpěl chrapotem, až to přestávalo být lidské, a Korna snad ani komentovat nemusím, on se i ještě dneska vyjadřuje nosem. Ví vůbec, že si je před půl stoletím mohl někdo vizuálně plést? Pochybuji. A vydávány tenkrát byly takzvané singly alias malé „šelakové“ desky v papírových obalech a vždycky na nich číhaly jenom dvě písničky, na každé straně jedna; a protože jsme měli gramec a country se opouslouchá (“starej Voda“ Vodička a Greenhorni a Folsom Prison Blues), jednoho dne maminka sestře koupila singl s titulem Sim-sala-bim/Formule a na tom singlu byl na fotografii Schelinger.

Začali jsme si pouštět singl kolem dokola a všimněte si, že je sousloví názvu dobře vymyšlené, protože zaříkávadlo sim-sala-bim, převzaté nepokrytě z filmu Dívka na koštěti, se dá dobře nazvat formulí; takže to k sobě pasuje. Song Formule ovšem byl, a to je vlastně ten nenápadný vtip, o závodnících a závodech Formule 1, tehdy u kluků v kursu. Stručně řečeno je strana A popík pro holky a strana B rock pro chlapy a vzpomínám, že redakce měsíčníku Melodie tu stranu A hrdě pustila Petru Jandovi, aby řekl, co si o tom myslí, a Janda to děsně zkritizoval a dodal: „Proč tam navíc ten Schelinger najednou na konci zpívá, že je mu zase patnáct let a že teprve sní o lásce? Vždyť to nedává smysl!“ A šel. Ale Janda si nedal pozor a nevnímal text, protože text až polopaticky a celý čas popisuje, že se někde kuchtí elixír, díky kterému omládneme a staneme se dětmi atd. Je to propracovaný sci-fi příběh a napsal ho pro koně své závodní stáje František Ringo Čech; ale nemohli jsme tušit, že má pětadvacetiletý Jirka Schelinger před sebou už jen pět let života. A pak…

Roku 1981, kdy mi bylo těch sedmnáct, jsem studoval gymnázium a kamarádil se spolužákem Václavem Hrabětou, který se zhlížel nikoli v Schelingerovi, ale v Johnu Lennonovi a Beatles, a byl to Hraběta, kdo mi první řekl, že umřel Lennon (skoro brečel), a byl to opět Hraběta, kdo mi první řekl, že umřel Schelinger. Vidíte tím, že jsem se o pop-music skutečně sám nijak nezajímal, to za á, a za bé z téhož lze pochopit, jaké minimum fungovalo zdrojů, odkud by se na vás podobné informace valily, jako se z internetu dneska valí; tenkrát dokonce nešla sehnat ani ta Melodie, a když jste jich měli víc, už to představovalo cennou sbírku.

Chci říct, že jsem se začal o Schelingera zajímat teprve jeho skonem? Ne. Dál mě míjel, i když... Ovšemže jsem jako všichni uctíval Holubí dům a tato písnička byla už tenkrát zlidovělá (napsala ji dvojice Uhlíř/Svěrák) a každou chvíli ji někdo předváděl s kytarou na nějakém mecheche či maturáku; ale jinak jsem - ke své škodě - většinu Jiřího songů neznal a nebyl nikdy na jediném jeho koncertě. Ani jsem asi nevěděl, že zpíval ve Skupině Františka Ringo Čecha, pro kterou byla tragická smrt katastrofa. Sice Čech začal okamžitě hledat náhradníka, ale Schelinger nebyl nahraditelný a je dodnes unikátní ikona, kterou zůstane. Vzpomínám, že pár songů pro něj plánovaných nazpíval Jiří Hopp a že se taky pokoušel chraptět, ale marně. A byl zde mladší Jiřího bratr Milan s podobně zbarveným hlasem a on se na Jirkovu kariéru pokoušel navázat celý život. Ale byl to odlesk, i když docela kvalitní. Ale jen odlesk. A Čech si uvědomil, že se bez Jiřího Schelingera možná ani neuživí, i začal vyvíjet až neskutečnou aktivitu ve všech mu dostupných směrech, jichž bylo naštěstí hodně. Blížila se mu tehdy čtyřicítka (dnes by to bral) a mimo jiné otextoval slavnou desku Michala Kocába a Pražského výběru Straka v hrsti. Současně začal víc zpívat a jel šňůry, kde Schelingera de facto suploval, přičemž mu asistovala karlovarská kapela Metronom. Byl jsem na několika těch koncertech a líbily se mi. Nejen mně. Čech sice sám sebe žertovně shazoval a říkal, že zpívá teprve poté, co zjistil, kdo všechno v Československu klidně zpívá (tak například manekýnka Markéta Muchová, do které ale byl zamilovaný), i když nás ovšem Ringo před těmi koncerty takto varoval, odváděl dobrou práci a zvlášť na Silvestra 1982 se do role natolik položil, že jsem co pošetilý polo-recesista založil prostřednictvím časopisu Gramorevue jeho fanklub. Sice jsem trochu chápal, že písničky jako Já už jdu a Perníková chaloupka jsou hudebně až na samém okraji žumpy, ale líbily se mi texty. Vždycky táhly na bránu a vždy měly humor. Sbíral jsem tedy ty desky, které Čech otextoval i pro jiné zpěváky, jedna stála 12 korun, s třeba skladbu Mustafa Ibrahim od Quennů otextoval a nazpíval jako Pavlata Antonín a mně se to dodnes líbí (ale nikde to bohužel z nějakých právních důvodů nehrají).

A Satisfaction od Rolling Stones otextoval a nazpíval v televizi jako Sám jsem upad, sám si vstanu. Skvělá věc! A nedá se bohužel sehnat; a protože jsem začal - jako předseda onoho klubu - sbírat „všecko vod Čecha“, pochopitelně jsem zpětně získával taky Schelingerovy desky, i ty velké, a hudbě jsem sice nadále moc nerozuměl, ale texty od Ringa (a skoro všechny jsou tam od něj), ty mě baví dodnes. Takže já jsem se do Schelingera zamiloval skrz texty a to, jak vypadá, mi bylo ukradené; ani jsem se na něj vlastně nekoukal. Ale když jedna holka, partnerka kamaráda, řekla: „Ten ale byl vo-šklivej…“, zdálo se mi to jako přehnaná kritika. Mně se líbil - a prvořadě díky textům Františka Ringo Čecha, svého kapelníka a kamaráda a snad i spasitele (jenže do Bratislavy s ním Čech tenkrát nejel).

A protože jsem moc jiných textů vlastně ani neznal a tohle jsem tenkrát doma poslouchal kolem dokola, nebylo úniku: a vezměte si jen písničku Léto s tebou.

Už před ním existoval song Petra Nováka a je na chlup na to samé téma. Úplně totéž. I Novák to navíc zpívá pěkně procítěně. A Čech vzal jinou hudbu a vymyslel nový text o těch „posledních prázdninách“, ve kterých jsou školou povinní kluk a holka ještě spolu, no, a taky díky Schelingerově hlasu je z toho navždycky hit.

Ale jindy Čech pustil i texty slabší a dokonce v případě mnoha jeho příběhů všeobecně akceptovaných se ukazuje, že to v jiném než tom Schelingerově podání funguje nějak hůř. A co má být? Psal mu na tělo a těch krásných a přenosných písní je pořád „kopice“ - a kritikové nebyli vždycky objektivní, když je strhali. Znám i velmi krásnou a neletní skladbu Sníh a mráz a nikdy mě neomrzí. Je kýč? Pochybuji; ale nelze popřít, že Čechův text básnické veledílo není. Jádro pudla bylo v tom, že se Schelingerovi dalo díky VÝRAZU uvěřit naprosto cokoli a tím pádem v jeho podání celek obstojí. Začíná přitom pro mnohé až banálními slovy: Bílý je plášť nad krajinou, jen bílý sníh a mráz… a smutku já… se poddávám, a všude bílý sníh a mráz.“ A je to dál, ale už horší.

Jiří Schelinger (složil si také hudbu) a František Ringo Čech: Léto s tebou:

Jiří Schelinger - léto s tebou - YouTube