6.4.2020 | Svátek má Vendula


VZPOMÍNKA: Přerod pana Haumela

14.9.2010

„Čtyři páry bílejch koní …“ melodie se nesla z balkónu a rozptylovala v korunách stromů, kde naštěstí pro okolí záhy zanikala. Malá skupinka vesměs starších mužů se nedokázala shodnout v tónině, ani v rytmu, někteří byli posunuti o část slova, jakoby píseň byla v kánonu. Doprovod obstarával houslista, jediný to hudebník, a činil tak jediným prstem na hmatníku. Zdravým; ostatní, chromé, trčely jako tykadla jeho hudebního nástroje. Snažil se přizpůsobovat tempo skladby těm, kdo zpívali nejhlasitěji, takže zbývající, v textu posunutí, ho buď část vynechávali, jiní naopak tišeji opakovali to či ono slůvko, aby počkali na zbytek.

Uvedenou skladbou někdy začínalo odpolední posezení v plicním sanatoriu, zpěvem lidové písně, které se tu s dávkou černého humoru říkávalo hymna. Klíčový byl obrat „bílejch koní“, jehož první písmena byla stejná, jaká se objevovala v materiálech těchto mužů, jen se psala BK, kde „B“ byl bacil, „K“ jeho objevitel Robert Koch. Mycobacterium tuberculosis, ale tady žil BK, a to buď pozitivní, nebo negativní. První případ znamenala nemožnost vycházek, o propuštění domů na víkend nemluvě. Negativní dával tuto naději, nikoli však jistotu opuštění zdravotnického zařízení nadobro. Bílí koně, jak zajímavě to zní dnes, se mohli zas po čase objevit. Jsou záludní.

Osazenstvo léčebny bylo pestré; vedle těch, kdo byli v sanatoriu už poněkolikáté, se objevovali nově příchozí. Mnozí zprvu zdůrazňovali, že tu jsou jen na pozorování, což vyvolávalo u zkušených chápavý úsměv. Také oni kdysi věřili, že je budou jen pozorovat, neboť lékaři říkávali, že mají pouze „podezření“ na plicní chorobu. Časem tito nováčci pochopili, co je to zbožná lež, a podezření se postupně měnilo v jistotu. Pak už nebylo žádné pozorování a zbývalo jen doufat, že zůstane při jednom pobytu.

Bylo nepsaným zvykem, že se nový pacient alespoň zastavil na balkóně, obvykle neformálně pozván, když se poprvé objevil v jídelně. Nebylo snadné nevyhovět, zvlášť u vědomí, že pozorování může přece jen nějaký týden trvat. Lékaři rádi hovořili v těchto časových úsecích vyhýbajíce se po jistou dobu termínu „měsíc“, či dokonce jeho množnému číslu. K tomu přecházeli postupně, když se ubezpečili, že pacient tuto informaci přijme, neboť ji obvykle už beztak vytušil.

Trochu neklidu vnesl nový pacient, muž statný, v letech krátce za těmi nejlepšími, kráčející sebevědomě středem chodby. Nezdravil, neuhýbal. Nebyl zvyklý tak činit. Druhý den kdosi na balkóně poznamenal, že ten by mohl docela dobře dělat bachaře. Odhad to byl naprosto správný. Nový obyvatel ho do nástupu do sanatoria opravdu dělal. Psal se začátek šedesátých let a muž tohoto povolání byl zvyklý na jiný svět. Navíc, když konečně úsečně promluvil, bylo to jen strohé vysvětlení, řečené tónem, který si žádal postavit se do pozoru – on se na žádný balkón se nevydá, aby se nenakazil. On je zdravý a je tu jen na pozorování, protože měl nějaké nachlazení.

To měl mnohý z pacientů jako začátek následující dlouhé cesty. Jenže pak se na plicích objevil stín, který neustupoval, spíš se pomalu zvětšoval. To v lepším případě. V horším najednou vykašlal dotyčný trochu krve, ale vždy následovala pouť do sanatoria a postupné prodlužování časové mety. Nový muž, pan Haumel, byl skutečně obraz zdraví a síly. V jídelně nepobýval nikdy příliš dlouho – opět obava z nákazy. Žádal si stále samostatný pokoj, což se splnit nedalo, protože sanatorium bylo plné, pokoje třílůžkové.

Pana Haumela popuzovali ostatní pacienti v různém stupni. Na vrcholu jeho nepřízně byli dva, oba faráři, jeden katolický, druhý evangelický, s nimiž, jak pán na pozorování jednou ve vzácné chvíli sdílnosti prohlásil, měl být už dříve učiněn krátký proces. V sanatoriu však nebyly vězeňské cely a navíc, i kdyby byly, pan Haumel neměl v tu dobu dostatečné pravomoce. Ostatně, jak jsem z občasných rozhovorů vytušil, s katolickým farářem před nějakými snad deseti lety už takový proces udělali. Teď si léčil plicní chorobu, kterou si přinesl z instituce, kde měl pochopit novou dobu.

Pan Haumel se tedy stal pozorovaným. Pozorovali ho spíš ostatní pacienti, zatímco lékaři se omezovali na pravidelné kontroly a na nějaké léky. Plynuly týdny a pozorování se protahovalo. Byl jsem tehdy jeden z těch, kdo už měli fázi pozorování za sebou, a počítal jsem čas na měsíce. Na rozdíl od řady jiných se rýsovalo moje propuštění z léčebny, a to slibně. Abych měl nějakou aktivitu, kromě knih, pomáhal jsem občas s počítáním množství vydaných léků a jednou týdně s přípravami na velkou vizitu. To jsem roznášel po pokojích statusy, desky obsahující záznamy o pacientovi, včetně rentgenových snímků. Činil jsem tak pod slibem naprosté mlčenlivosti vzhledem k pacientům. Zvlášť při počítání léků jsem nutně musel některé údaje číst, naučil jsem se jako samouk trochu odečítat rentgenové snímky, ale dodnes, skoro po půl století, mám klidné svědomí. Opravdu jsem nikomu nic neřekl, ba ani náznakem neprozradil. Výraz jsem zachovával optimistický, což nebylo vzhledem k mému mládí zas tak obtížné, i navzdory ubíhajícím měsícům.

Neřekl jsem tedy nikomu, že v dokumentech páně Haumelových nejsou písmena BK, ale osudová – CA. Karcinom, právě na plicích. Sám jsem byl pro pana Haumela tím nejméně zajímavým, opět vzhledem ke svému mládí. Snad ho mohlo časem zaujmout moje podezřelé jméno, které by dávalo tušit, odkud to asi pocházel můj otec, kdy a proč přišel do Československa, pokud by moje jméno vůbec vzal na vědomí. Když se tak v posledku stalo, pan Haumel se už nevyrovnával s bílou kontrarevolucí, ale se sledováním sebe samého. Nemohlo mu ujít, že pozorování je dlouhé, léčení někdejšího nachlazení patrně ne zcela úspěšné.

Byl to pozvolný přerod člověka, který, stejně jako tolik jiných před ním i po něm, se postupně smiřoval s myšlenkou, že bude tuberák, jak se v obecné mluvě říkalo. Týdny plynuly, obava z nákazy postupně slábla, zatímco přesvědčení o vlastní plicní tuberkulose sílilo spolu s vyhlídkou na pobyt v řádu měsíců. Pozoroval jsem postupný přerod pana Haumela, který začal tím, že občas odpověděl na pozdrav. Zdravil jsem zásadně, byl jsem jeden z nejmladších a od dětství mne doma vedli k tomu, abych starší osoby zdravil.

Pan Haumel chřadl. Tváře pobledly, propadaly se, nabývaly šedého nádechu. Postava už nebyla statná. Nevím, kdo a kdy mu posléze prozradil skutečný stav. Co by asi v tu chvíli dal za plicní tuberkulosu? Diagnóza CA, bohužel pokročilá, mu nedávala sebemenší šanci. Jednoho dne se objevil na balkoně a krutou pravdu přiznal. Ostatní pacienti to už nějak tušili. Rozhostilo se ticho; nebylo co dodat, když se lékaři neodhodlali k operaci. Jen se k panu Haumelovi natáhlo hned několik rukou s cigaretou. Kouřit na balkoně ani jinde se sice nesmělo, ale v tuto chvíli bylo vlastně všechno jedno.

Pak jsem jednoho dne zahlédl, jak do pokoje pana Haumela, už se mu splnilo, že byl sám a skoro nevycházel, vezli kyslíkovou bombu. Chodíval jsem k němu i nadále před vizitou s jeho papíry, a jednou se mne zeptal, co vlastně dělám. Studuji. Záblesk zájmu v očích – já to nestihnul, hned po válce jsem šel ke sboru. Tušil jsem, ke kterému, a fakt, že u něj vydržel přes padesátá léta, mohl něco znamenat. Nebo také nic. Mohl být jedním z nenápadných článků soukolí, které mlelo a drtilo.

Moje návštěvy u něj byly jednou týdně. Sestry a lékaři chodili několikrát denně, a pak, na žádost pana Haumela, ho začali navštěvovat oba faráři. Muži staří, bělovlasí, kteří s každým vlídně pohovořili. Mnohokrát jsem si na ten obraz vzpomněl. Byl to jiný pan Haumel než muž, který se před několika měsíci objevil. Chtěl slyšet od farářů slova útěchy a povzbuzení, nebo cítil potřebu ulehčit svému svědomí? Vracely se mu snad obrazy, které zažil, jichž byl aktérem? To zůstalo otazníkem, zpovědním tajemstvím. Prý jednou, v pozdějších fázích, řekl na balkoně, že sloužil u „politických“. Ne pouze ve vězení, ale prý také někde v dolech. Kdyby ho teď odsouzenci viděli, se dvěma faráři u postele, odpustili by mu? Bylo co odpouštět? Nevím. Nikdy jsem neslyšel podrobnosti o minulosti tohoto muže, co dělal, jaký byl.

Jen si i po desetiletích vzpomínám na proměnu pana Haumela a myslím na řadu jemu podobných. Vynořují se otázky, na které se nedá odpovědět snadno, a tím spíš bychom jim měli věnovat pozornost. I když jsou protagonisté povětšinou mrtví, je to minulost, která na nás pořád leží jako balvan. Odkrytí pravdy, až příliš často ještě neznámé, ne-li dokonce zatajované, ho může pomoci odvalit. U pana Haumela odešla ona pravda s oběma faráři a s těmi, kteří ho poznali ještě v aktivní službě.



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.