V Josefodole se o něm mluvilo jako o překladateli. Proslýchalo se, že za války fungoval přímo na Pražském hradě, překládal z němčiny do češtiny a naopak. Říkejme mu proto Překladatel. Já si ho pamatuji jako úhledného staršího pana hostinského s knírkem, jehož paní báječně vařila. Chodili jsme s rodinou do jejich restaurace vysoko v kopci v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století na obědy, nebo jen tak na koláč. Všechno u nich chutnalo báječně.

Ačkoliv se jeho restaurace nacházela v klasické jizerskohorské chalupě, jídelna byla zařízena starožitným nábytkem, v němž byl vystaven zlatem malovaný porcelán a krásně zdobené nápojové soupravy. Měli jsme rádi to prostředí i Překladatele a jeho paní. Tenkrát mě nenapadlo přemýšlet o tom, že Překladatel nemusel být vždycky jen hodný pan hostinský. Jak jsem teprve později uslyšela, starousedlíci na něj měli názory dosti odlišné. To podle toho, kdo musel po válce odejít s několika málo kilogramy majetku do Německa a kdo byl naproti tomu prohlášen za hospodářsky nepostradatelnou osobu či za antifašistu a mohl zůstat. O tom totiž nerozhodoval nikdo jiný než Překladatel.

V Jizerských horách se objevil někdy na podzim 1945. A okamžitě se dal do práce. Byl pověřen tím, aby posuzoval, který z Němců dostane bílou pásku s vyznačeným písmenem "N" a která německá rodina bude odsunu ušetřena. Mnozí ho podezírali: Byl snad za války přisluhovačem Němců, když mohl překládat na Pražském hradě? Jiní to popírali: To těžko, nemohl by přece po válce dostat tak důležitou funkci. Nebo snad mohl? Byl to Čech, nebo Němec? Perfektně uměl německy i česky, čert aby se v tom vyznal. Překladatel byl každopádně osoba plná rozporů a nejasností, proto vzbuzoval mnoho dohadů.

Vdova po německém vojákovi Ilse nebyla zařazena do odsunu, protože žila s jedním z prvních českých přistěhovalců. Její rodiče však odsunuti byli, a tak měla Ilse na Překladatele zlost. Nepřiděloval prý bílé pásky Němcům spravedlivě a nechával se od nich podplácet. Naopak ti, kterým Překladatel pomohl a jejich rodiny mohly zůstat, měli názor opačný. Podle nich to byl čestný a spravedlivý muž. Oba názory měly svou logiku, a kde byla pravda, se už nikdy nedozvíme.

Stejně jako jinde v Sudetech, ani v Josefodole to těsně po skončení války nebylo jednoduché. Revoluční bandy v celých Jizerských horách drancovaly a leckde došlo i na fyzickou likvidaci Němců. Že o spořádaném odsunu jednají v červenci a srpnu 1945 mocnosti v Postupimi, o tom neměli jizerskohorští Němci ani ponětí. Nesměli totiž vlastnit rádio, používat telefon ani telegraf a nesměli opouštět hranice obce. Jak by se to tedy měli dozvědět. Báli se tak, že jim nijak zvlášť nevadil ani zákaz vycházení po dvacáté hodině.

Členové band považovali nejen za své právo, ale dokonce za povinnost Němce o své vůli trestat nebo je alespoň obrat o potravinové lístky. Ty Němci dostávali ve stejné výši, jako za války Židé před odsunem do Terezína. Vždyť i ve Starém zákoně se praví: "Oko za oko, zub za zub." Nedivím se ale, že se Němci o své lístky nechtěli dělit se samozvanými pány hor, a proto večer raději nikam z domu nechodili.

Ilse mi vyprávěla, jak ji jednou hlad vyhnal opustit hranice Josefodola. Bílou pásku nechala doma, na záda vzala nůši a vyrazila do kopců žebrat o trochu brambor. V jednom stavení byly doma jen děti a ty jí několik brambor daly. Jinam se neodvážila, česky mluvila špatně, noví osadníci by ji mohli udat.

Další vzpomínky na Překladatele jsem slyšela nedávno od kamaráda z dětství, který bydlel nedaleko naší rekreační chalupy. Jeho oba rodiče byli Němci. Otec, zkušený sklář, byl coby hospodářsky nepostradatelný i s rodinou vyjmut z odsunu. V naší části Josefodola žili i další němečtí skláři a i ti se odsunu vyhnuli. V těchto rodinách se mnohdy narodily další děti až několik let po válce, stejně jako tomu bylo v rodině mého kamaráda. U něj doma se mluvilo jen německy. Rodiče ho tedy posílali za dětmi českých rekreantů, aby alespoň něco z češtiny pochytil, než půjde do školy. Dalo by se říct, že německé děti měly výhodu, uměly přece dobře německy a česky se později ve škole naučily. Nebylo to ale tak jednoduché. V Jizerských horách se mluvilo mnoha německými dialekty, v Josefodole to byl dialekt jablonecký. Ovšem horal z této části hor se jen těžko domluvil s horalem třeba z Hejnic. O Němcích z Říše ani nemluvě.

A tady vstupuje na scénu zase Překladatel, a to velice pozitivně. Někdy v šedesátých letech minulého století se rozhodl, že děti německých rodičů z Josefodola bude učit Hochdeutsch. Skoro dvacet let po válce bylo jasné, že ti odsunutí se mají líp, než ti, co zůstali. Překladatel zřejmě za děti z německých rodin, které zachránil před odsunem, cítil jakousi zodpovědnost. Nejenže je učil správně německy mluvit a psát, ale již dříve radil jejich rodičům, co bude pro jejich potomky nejlepší v určité situaci. Můj kamarád například zjistil, že má v rodném listě vyplněno v kolonce Státní občanství: "Není rozhodnuto". Rodiče tápali, bude lepší, když kluk bude mít občanství české, nebo německé? Rada zněla: Nechat to zatím otevřené.

Přítel z dětství neodešel ani později do Německa, jako mnozí jiní. Zůstal věrný Jizerským horám a stal se aktivním členem spolku Patron. S kamarády opravují a obnovují drobné památky Jizerských hor, ať už jde o pomníčky svážečů dřeva, pytláků, zavražděných, sebevrahů, lyžařů, utonulých, nešťastně zabitých při honech, nebo dokonce mrtvých při leteckých neštěstích. Nikomu už dnes nevadí, zda se jedná o pomníčky za mrtvé Němce, Čechy nebo třeba Francouze.

A tak nebudeme pátrat, zda Překladatel byl Čech nebo Němec. Vzpomínku si určitě zaslouží.