Psal se rok 1984 a cítil jsem se být hotov k tomu mít své první "one man show". Vybral jsem si k tomu jednu poměrně novou galerii ve West Endu, v čtvrti která se zde v Brisbane už začínala pomalu stávat trendovou. V jedné podlouhlé místnosti, kde býval původně nejspíš obchod se smíšeným zbožím, jsem spolu s několika keramikami v květnu vystavil celkem asi dvacet pět obrazů, některé z nich poměrně veliké, největší asi 150x120 cm. Zdrojem inspirace mi v této fázi byl především německý/americký abstraktní malíř a učitel mnoha malířů nové poválečné generace Hans Hofmann. Sobotní vernisáž dopadla celkem slušně, prodalo se tuším asi šest obrazů, což pro mne znamenalo, že jsem už měl pokryté výdaje s celou výstavou, včetně ceny materiálu. Malíř Pavel Forman (starší bratr režiséra Miloše), který prožil druhou půlku života až do své smrti v roce 2008 zde v Brisbane a který byl tak trochu mým mentorem, prohlásil, že "mám odvahu". Přijal jsem to jako kompliment, i když to mohlo klidně být míněno i jinak…
Výstava trvala celkem tři týdny, po prvních několika dnech se ale návštěvnost ztenčila a dál už se prodalo jen několik obrazů. Dostalo se mi nicméně vzpruhy v podobě návštěvy vážené starší dámy, která se dostavila v úterý a z níž se vyklubala Gertrude Langer, hlavní kritička nejdůležitějšího queenslandského deníku Courier Mail. Gertrude Langer se narodila v roce 1908 do židovské rodiny Aloise Fröschela ve Vídni, kde také vystudovala filosofii a historii umění; studovala i na pařížské Sorbonně. Do Austrálie přišla v roce 1939 se svým manželem Karlem Langerem, který se stal jedním z nejuznávanějších architektů v této zemi, ale zemřel už v roce 1968. Langerové se dostává i dnes uznání jako nejlepší kritičce umění, kterou tento stát měl, a jubilejní přednáška v Queenslandské státní galerii tudíž nese její jméno (její portrét od Nana Petersona v Australské národní knihovně mi v lecčem připomíná portréty dam z vídeňské společnosti Gustava Klimta). Věhlasná dáma si prohlédla moje obrazy a okamžitě rozpoznala vliv Hanse Hofmanna, což ji zjevně vůči mně naladilo kladně. Řekla mi (po straně, aby to majitelka galerie neslyšela), že moje obrazy i keramické plastiky které jsem rovněž vystavoval, se v této malé galerii ztrácejí, že marním čas zde na předměstí a že bych měl vystavovat jinde. A slíbila, že to zařídí.
Hned o den později kritička slib splnila, když mne vzala k řediteli Community Arts Centre na George Street uprostřed města, kde s ním pro mne dohodla výstavu na září, tedy jen asi za necelé čtyři měsíce. Tolik času jsem tudíž měl k vytvoření dostatečného množství obrazů vhodných k vystavování (nechtěl-li jsem se příliš opakovat), abych jimi dokázal zaplnit o mnoho větší prostory. Začal jsem se tedy ohánět. Na Gertrude Langer jsem zřejmě musel udělat docela slušný dojem, protože mi nabídla, abych ji provázel při jejích prohlídkách nově otevřených výstav v městě, které vykonávala pravidelně jednou týdně, aby o nich napsala recenze. Podmínka: budu jí dělat šoféra. Pochopitelně, že jsem přijal a dost jsem se přitom myslím naučil.
Výstavu jsem nazval The Colour of Music, Barva hudby, protože mi v těch obrazech šlo zejména o sladění barevných variací s hudebními melodiemi. Gertrude Langer se dostavila podle svého zvyku v úterý, prošla se po sále, napsala si nějaké poznámky, trochu se mnou podiskutovala. Vyprovodil jsem ji z budovy ven, dolů výtahem, až na ulici. Nedaleko se nacházelo stanoviště taxíků, k němuž se ubírala. Hleděl jsem na ni, jak se pomalu vzdaluje, osamělá postava na v té chvíli náhodou úplně prázdném chodníku, a napadlo mě přitom, jaká to je milá, hodná, stará paní! To bylo naposledy, kdy jsem ji viděl. Několik dní nato Gertrude Langer zemřela náhle, když s několika přáteli odjela k pobytu v Bina Bura, což je nedaleké horské středisko v prostředí deštného tropického pralesa. Když se nedostavila k večeři, šli za ní do její chatky, kde ji nalezli mrtvou po srdečním infarktu. Moje výstava se ukázala být tou poslední ze stovek, snad i tisíců, při nichž byla recenzentkou. Kritika, která se v ten stejný den objevila v novinách, byla ale kladná, takže vinu za smrt její původkyně si snad dávat nemusím!
Autorovy memoáry: www.mujbibr.com