15.10.2019 | Svátek má Tereza


VZPOMÍNKA: Políček, nebo poznámku?

2.11.2010

…a než jsem se stačil rozhodnout, vytahala mě preventivně za vlasy

Naše učitelka matematiky a zeměpisu na druhém stupni základky se s námi nepárala. Malinká paní Dvořáková mi bezděčně umožnila už v dětství pochopit, co to znamená rozpolcenost: matematika mi, krom geometrie, nikdy nešla, nesnášel jsem ji. Hodiny zeměpisu jsem si naopak vyloženě užíval.

V jejích hodinách se nikdo neodvážil ani ceknout, protože v opačném případě musel počítat s krutou volbou: „Políček nebo poznámka?“

Nikdo si nikdy nevybral poznámku, jelikož i k poznámce soudružka Dvořáková nakonec obvykle připojila buď bolestivé uchavytahání nebo zatahání za skráně anebo špičku své pravé boty prudkým výkopem nasměrovala na holeň, nedej bože, když bylo po ruce velké kružítko na tabuli, jehož bodec se ne zřídka, veden rozčílenou učitelkou, ráčil zavrtat někomu do břicha. Byla přísná. Facky lítaly v houfech.

Jenomže stejně, jako přísná, byla paní Dvořáková i spravedlivá, takže nikdo nikdy nemohl mít pocit, že si na něj zasedla, natož aby někomu nadržovala. Hodiny matematiky jsme často zahajovali rozcvičkou při otevřených oknech, i když venku mrzlo. Jindy jsme si uprostřed hodiny zazpívali. Tu a tam nám paní učitelka jen tak vyprávěla. Třeba když letělo nad školou letadlo z nedaleké sovětské posádky, vybavila si své zážitky z náletů na konci války… A do toho všeho vedla turistický kroužek (který jsem nevynechal ani jednou), pravidelně navštěvovala divadlo, koncerty, po revoluci, když už byla dávno v důchodu, ještě zcestovala půlku světa.

Nikdy nebudu umět té paní dostatečně vyjádřit svůj dík a vděk za to, jakým způsobem a jak hluboce ovlivnila svým příkladem celý můj další život.

Němčinářkou u nás byla osoba ženského rodu (což jsme, uličníci, tenkrát často a celkem úspěšně všelijak zpochybňovali), které k její aprobaci stačilo, že uměla „Der, die, das, psí ocas“ a „Eins, zwei, drei - pokračuj, Kučerová“. Když jsem o velkých přestávkách vykonával funkci květinové služby, často jsem, schován za tchyniným jazykem, pozoroval, kterak němčinářka s permanentně mastnou hlavou probírá aktovky nepřítomných žáků a vybírá si tu nejchutnější svačinu. Všechny květinové služby napříč třídami měly podobnou zkušenost.

Na němčináře jsem měl největší smůlu. Jen jeden rok na gymnáziu mě učila stará paní Gertruda, která byla moc milá a hodná, a taky spravedlivá, ale často už tak unavená, že v hodině klimbala, přičemž jí při tom jednou vyklouzlo z trika prso, jelikož se ve spánku tak nešikovně opírala o stůl, že podprsenka praskla, mohérové tričko se nepřiměřeně roztáhlo a Gertrudě, aniž by se chudák probudila, se stalo to, co se stalo. Nikdo se tenkrát nesmál, byla to jedna z prvních hodin prvního ročníku. Nejvíc se nesmál spolužák Jirka, dnes úspěšný ajťák, který seděl hned naproti ní. Když se vzbudila vlastním pochrochtnutím, překvapivě klidně ňadro ukáznila a odešla s ním na pět minut do kabinetu, kde jej vrátila do původního stavu.

Oproti tomu náš další němčinář, který si musel nechat narůst plnovous, aby si jej nepletli se studenty, v sobě neměl nadhledu ani za mák. My, co jsme si nenechali všechno líbit, jsme to u něj měli při nejlepším na čtyřku, já jsem ale i propadal. Nebýt přímluvy spolužáků, nepustil by mě ani k maturitě. Pro jeho blízké postavení očí říkalo se mu Kyklop. Jednou se při zkoušení houpal na židli. Zkoušel ze slovíček a vyloženě si nás vychutnával. Čím těžší otázka, tím hlubší záklon, až se ozvalo křupnutí a němčino-tělocvikář v teplákách se ocitl v té nejnemožnější pozici: na zadku, v hromádce zbylé po židli, před nemilovanými žáky, mezi kterými i těm milovanějším činilo nepřekonatelné potíže zadržet nápory smíchu. Němčinář vše dotvrdil okamžitým výskokem na nohy, něco jako break dance, a pigmentovou reakcí v obličeji: rudý jak opařený humr přerývaně pravil: „Kdo se směje nakonec, ten se směje nejlíp“, čímž nás dorazil tak, že další pokračování výuky nebylo pro nezastavitelný smích většiny studentů možné.

Pointou pak bylo vyšetřování, které učitel rozjel, aby zjistil, kdo mu tu židli nařezal, a které samozřejmě podobné podezření jednoduše vyvrátilo.

Myslím na to už delší dobu, že bych rád nějak těm svým učitelům, na které – ač se to z uvedeného nemusí úplně tak zdát – jsem měl vždy obrovské štěstí, poděkoval, že bych je rád viděl. Částečně se mi to splnilo, když jsem se předloni, na srazu, potkal s paní učitelkou Dvořákovou. Byla úplně, ale úplně stejná, bez úbytku energie, beze změny ve tváři (už tenkrát to byla stará paní), stále lyžující, jezdící na kole, nadšená turistka, skutečná Paní učitelka, moudrá, poctivá, charakterní.

Až na pár historek, podobných těmto, jsem z paměti vytěsnil ty nepříjemné momenty spojené s učiteli. Ale ty pozitivní stále zřetelněji vnímám jako pilíře toho, co jsem, kým jsem. Dobrý učitel je něco jako třetí rodič. Setkání s takovou osobností může fatálně ovlivnit naše veškeré budoucí směřování. Dobří učitelé by měli být mezi těmi, kterých si společnost nejvíc váží a které nejlíp oceňuje.

Úcta ke vzdělání (i touha po něm) by měla být definitivní, stálá, neměnná a zřetelná. Nic zásadnějšího žádná jiná reforma se stavem společnosti neudělá, než opravdový důraz na školství (a kulturu).

Převzato z Petrkrejci.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.