Bylo záři 1989 a seděl jsem u odpolední kávy. Po letech jsem směl na „Západ“, pozván na univerzitu v jihoněmeckém Freiburgu, a jeden profesor se mnou nad nápojem rozprávěl. Také o tom, že nedaleko se prý narodil doktor Faust, což nás přivedlo k jeho legendárnímu domu v Praze. Pan profesor ho viděl teprve před pár lety; nikdy dřív v Praze nebyl, ale do Československa jezdíval – podívat se do rodiště.

To bylo v Podkrušnohoří, ale, jak dodal, jejich malý domek už nebyl. V šedesátých letech ho jako ruinu srovnali se zemí. Zůstaly domky dalších příbuzných, zrovna v pořádku nejsou, ale stojí. Profesor byl najednou v minulosti a vzpomínal. Byl jsem dítě – to víte, koncem války mi táhlo na pět, to zrovna moc rozumu nemáte. Ani jsem dobře nechápal, že tatínka už neuvidím. Nikdy. Padl ve válce, ale pro takové dítě je smrt něco sotva pochopitelné.

Prošedivělý pán pokračoval. Vůbec jsem toho moc nechápal, ale najednou maminka s babičkou cosi skládaly. Rozuměl jsem, že musíme pryč, ale přijímal jsem to jako něco, co jsem znal, třeba návštěvu u tety. Od ní jsem se přece zas vracel. Prý se asi nevrátíme. Jak to? Nikdo neměl čas cokoli vysvětlovat. V kufru mizely moje oděvy, pár kousků, a tak jsem chtěl ještě hračky. Ne, ani jednu!

Teď, po letech, vám to prozradím – měl jsem vlastně jen jednu hračku, k níž jsem ale byl doslova připoután. Krátká kovová roura, mluvil jsem do ní, někdy mi na druhém konci odpovídala starší sestra, opřena o plot byla roura dalekohledem. Byl to uříznutý kus periskopu ponorky. Nevím, kde se doma vzal. A tuhle jedinou hračku jsem si nesměl vzít. Možná je to k smíchu, ale byla to mnohem větší rána než to, že jsme odcházeli z domova. Očekával jsem, že se vrátíme, ale tu rouru by zatím mohl někdo sebrat. Možná mi nebudete věřit, ale tohle dětské trauma, to, že jsem opouštěl svou nejmilejší hračku, mne pronásledovalo léta. Vlastně vidíte, že ho mám v paměti dodnes.

Mezitím jsem vyrostl tady v Německu, ve škole jsem se dozvěděl mnohem víc o minulosti a třebaže nepovažuji odsun za správný, bylo to prostě tak. Měli jsme toho hodně na svědomí. Jezdívám do Čech jako do ciziny, která se mi líbí, ale domov mám tady. Odsun byl trauma pro maminku, zemřela dost mladá. Dospělí to samozřejmě prožívali jinak. Mně, malému klukovi, vzali oblíbenou a jedinou hračku, jim domov. Válečné trauma prožívají všichni, děti po svém. Ostatně ty moje pořád cítí, že nemají zrovna moc strýčků, a přitom jsme byli dost rozvětvená rodina. Myslím, že tahle traumata přežívají aspoň dvě generace, ale netroufám si hádat.

Pan profesor shledal, že se jeho zvláštní hračce nesměji. Vzpomněl jsem si totiž na svého otce, který utíkal z Běloruska po říjnové revoluci během občanské války jako patnáctiletý. Sám, bez rodiny. O ní nikdy nemluvil, osudy jeho vlasti byly otřesné. Vydával se na cestu bez konkrétního cíle, prostě jen pryč od války. S malým kufříkem, kde byly nejnutnější osobní věci, a pár památek, fotografií. Na jedné je moje babička, kterou jsem nepoznal, ostatně ani nikoho z příbuzných. Otec prchal ze země zničené revolucí a válkou do světa, který byl rovněž postižen. Když ne přímo jako bojiště, tak přinejmenším hospodářsky.

V dětství a mládí jsem se setkal s ruskými emigranty, a mnohokrát jsem v rozhovorech s nimi měl pocit, jako by část svého života vymazali z paměti. Jen vzácně jsem se dozvídal aspoň něco o tom, jak odcházeli z vlasti. Hodně z nich bylo mladých a doufali, že se někdy vrátí domů, kde nechali všechno, i mnoho blízkých. Postupně shledávali, že cesta zpět není. Zůstaly jen vzpomínky, a skoro nikdo z těch, které jsem znal, se nevrátil podívat se na rodný dům. Ostatně kdo ví – mezitím byla další válka, druhá světová, která vymazala z mapy nejednu vesnici, zdevastovala celá města. A zase, zůstalo trauma, které se snažili vytěsnit z paměti. Také se ptám, kolik generací musí přejít, aby se rány zhojily. A také nevím.

Posledních už víc než sto let se zdá být v neblahém znamení masových útěků z vlasti, nejčastěji před válkou. Vlastně utíkalo se vždycky, ale teď to vidíme doslova v přímém přenosu. Pořád stejně neveselý obraz – pár nejnutnějších věcí, poslední ohlédnutí. Pokud je na to čas. Když teď vidím ukrajinské ženy s dětmi, říkám si, kolik zůstalo někde periskopů, možná už jen v troskách domů. A proč to všechno?