VZPOMÍNKA: Paní z podkrovního bytu
Byt nezůstal prázdný. Jak bylo tehdy zvykem, přišla se představit nová nájemnice. Byla mladá asi jako moje maminka a docela se mi líbila. Naši říkali, že to je herečka. Od té doby jsem ji slušně zdravil a neříkal jí jinak než paní Švorcová.
Přes léto se s podkrovním bytem udály nevídané změny. Do dvora vznikla terasa přes půlku šířky střechy a zmizely i dveře od záchoda ve čtvrtém patře. Vevnitř se to celé změnilo, byt byl pěkný, vzdušný, jen vikýře do ulice zůstaly. To jsem viděl při příležitosti lekce povlékání polštáře, kterou jsem dostal od paní Švorcové poté, co si jí babička stěžovala, že si před odchodem do školy nechci stlát. Babička mne nikdy neuhodila, ale manipulativní techniky měla značně rozpracované. Peřiny jsme dávali do peřiňáku, ale přes polštáře jsme museli natahovat denní povlak. Byla to otrava s jedinou výhodou, že se polštář stal natlačením do malého povlaku kompaktnějším, a tím i účinnějším při polštářových válkách.
Přátelské i nepřátelské půtky byly tehdy běžné, většina by se dnes řešila na policii. Třeba taková, když mě chytili kluci z druhé základky a do očí mi nastříkali feferonku. Neviděl jsem vůbec nic, brečet jsem nechtěl. Najednou mně někdo vzal za ruku a odvedl domů. Byla to paní Švorcová. Zmizela dřív, než jsem zazvonil u dveří, a tak jsem toho až tolik vysvětlovat nemusel.
Poklid v domě ustal v roce 1968, lidé se k sobě po okupaci semkli. To ovšem neplatilo pro paní Švorcovou, které ostatní nájemníci domu začali při setkání místo pozdravu sprostě nadávat. Vydrželo jim to asi půl roku. Já jsem ji pouze přestal zdravit. Nevím jak, ale otec to zjistil velmi záhy a vysvětlil mi, že politické názory jsou politické názory, ale slušnost je nadřazená. Vždy si na to vzpomenu, když vídávám Homera Simpsona, jak drží Barta pod krkem. Tak jsem začal zdravit, a všechny, i když těm estébákům, co vartovali před naším domem, to bylo dost nepříjemné. Nebyli tam pořád, pamatuji si je pravidelně začátkem listopadu a nepravidelně, ale často, když přiváželi Vladimíra Šoltu, jinak to náhle se zjevivšího manžela paní Švorcové, a snažili se ho natlačit do našeho malého výtahu, což byla opravdu nelehká úloha. Pan Šolta byl malířem, zdravil pouze ženy a na veřejnosti se k nim choval velmi galantně. To se vyplatilo nevyplatilo mé mamince, když při návratu domů potkala pana Šoltu už stabilizovaného v koutě výtahu. Nedal jinak a maminka do výtahu přistoupila. Je pravda, že stařičký výtah se rozjížděl se značným trhnutím, ale zrychlení nebylo tak veliké, aby způsobovalo žaludeční nevolnost. Ta postihla pana Šoltu při rozjezdu velmi náhle a uhnout nebylo kam. Stalo se to někdy v pozdním jaru, takže maminka toho až tolik prát nemusela. Ovšem od té doby začaly v našem bytě přibývat obrazy s přímořskou tématikou, především z Jugoslávie a Kuby. Nevím, zda se nějaké zachovaly, jejich rámy jsem většinou použil pro vlastní díla.
V té době paní Švorcovou naši sousedé už znovu slušně zdravili. V soukromí pak vyjadřovali obavy, jak se jejich předchozí chování odrazí v jejich kádrových materiálech a především v posudcích na jejich děti. Nevím jak v prvním, ale ve druhém nijak, protože všichni, co se od nás z domu hlásili na školu, se tam také dostali, čehož využívám dodnes při některých lékařských konzultacích.
Myslím si, že v soukromí měla galantnost pana Šolty svoje meze, protože občas, zejména v období slavných výročí, se ozývaly z podkroví hluboké, neperiodické zvuky. Paní Švorcovou jsem pak potkával s neobvyklým, silným makeupem. Jednou dokonce hledala útočiště až u nás a otec si to šel s panem Šoltou nahoru vyřídit. S jeho smrtí to nemá nic společného, pan Šolta zemřel v záchvatu tvůrčí vášně, když neudržel rovnováhu na štaflích u jednoho ze svých monumentálních děl. Nedlouho poté se paní Švorcová od nás odstěhovala. Byt přenechala Daniele Kolářové, ale to už je jiná historie.
