Zemřel jejich zakladatel a baskytarista

Tento článek je opravdu jen pro pamětníky: mladým to nejenže nic říkat nemůže, ale určitě na té hudbě není dnes nic, proč by se měl snad ještě po ní někdo pídit – takový neškodný, socialistický bigbít; pro nás starší ovšem hlavně součást vzpomínek na mládí.

Nejeden československý rocker si tehdy v časopise Melodie občas stěžoval, jak to mají jeho kolegové v některých jiných socialistických zemích lepší nejen co do propagace ve sdělovacích prostředcích, ale i co do možnosti pořídit si kvalitní aparaturu – vedle Polska bylo záviděno zejména muzikantům z NDR a tato skupina bývávala jmenována: Puhdys jsme dobře znali z televizní obrazovky, a to nejen z toho slavného Ein Kessel Buntes. Na rozdíl od našich zkrocených skupin se pyšnili dlouhými hřívami a vůbec tak nějak napůl skoro už naplňovali adolescentní naše představy, jak má správný kapitalistický rocker vypadat. Němečtí soudruzi nebyli zkrátka zase až tak prudérní jako jejich českoslovenští kolegové a své máničky nehonili s nůžkami, pokud byly jinak hodné.

Puhdys, 1981

Což hoši z Puhdys byli – všichni oplývali řádným hudebním vzděláním a politice se na hony vyhýbali. Mohli tak jezdit nejen do socialistického zahraničí, ale i ke svým západním spoluobčanům, kde také dosáhli jisté omezené popularity. Už v roce 1971 vydali svůj první singl, 1974 první album, a v příštích letech následovaly desítky dalších. Vedle kytar měli i klávesy, takže inspirace byla jasná: Deep Purple a Uriah Heep. S těmi jsme se ovšem ani v televizi, ani v Supraphonu setkat nemohli.

Když mi bylo 15 let, navštívil jsem koncert Puhdys u nás v tehdejším Gottwaldově – to jsem se začínal teprve hudebně probouzet a představení na mě udělalo mohutný dojem svojí divokostí, jak se mi to tehdy jevilo: už jen těch pět vlasatců na jevišti, ta barevná světla a zejména ten tvrdý a neslýchaně hlasitý zvuk naplnily mé mladé, nezkušené uši nadšením. Už při druhé či třetí písni začaly v předních řadách vstávat nadšené máničky a provozovat to, co později dalo vzniknout pojmu „hrozič“. Brzy povstali další hroziči i v dalších řadách, a dalších a dalších, i já se stal jedním z nich, nevěda ani jak. Pak aby člověk něco viděl, musel si stoupnout na židli – asi tak od čtvrté písně stálo už na židlích celé hlediště, než přišel mezi muzikanty jakýsi postarší soudruh v kvádru a oznámil nám, že se nebude dál hrát, dokud s těch židlí neslezeme.

Stalo se, ale za čtvrt hodiny už zase sál vřel stejně jako předtím, ba už tam kdesi letěla i jakási židle vzduchem a kterýsi závěs na okně se pod tíhou houpajícího se hroziče poroučel k zemi. Soudruh už nepřišel, ale koncert už také dlouho netrval. Toho večera stal se ze mne nicméně nejen příznivec rockové hudby, ale i pilný kytarista-samouk.

Jedním z těch vlasatců tam tehdy na tom pódiu byl i baskytarista Harry Jeske – jak se na německém webu dočítám, zemřel teď ve čtvrtek 20. srpna ve věku 82 let. Byl už na tom zdravotně špatně a ve skupině, která ukončila svoji činnost teprve v roce 2016, už měl od 1997 náhradníka. Léta žil se svojí ženou na Filipínách, pak se vrátili do Německa, dožil ve městě Wismar. Jejich manažer zavzpomínal: „Staral se o vystupování a obstarával nám nástroje ze Západu. Byl to on, kdo skupinu dostal nahoru.“

Když si hudbu Puhdys poslechnu dnes, žasnu, jaký to byl neškodný, socialistický bigbít; pro nás starší je to ovšem stále vzpomínka na mládí – takoví jsme byli, toto nám bylo dovoleno poslouchat: