Jak jsem nepotkal Jeana Maraise a potkal Alaina Delona
A co kdybych navštívil Jeana Maraise a a udělal s ním také rozhovor pro česká média, napadlo mě, když jsem na své dlouhodobé stáži v Paříži v roce 1998 jel metrem a ze sousedního sedadla jsem si vzal odložený magazin „Le Monde“, kde byl otištěný rozhovor s Jeanem Maraisem. Z něho jsem se dozvěděl, že Marais není žádný náfuka, je ochoten promluvit s kýmkoli, a navíc jsem si vzpomněl, že jsem ještě v Praze četl o jeho českém původu. Jean Marais má pocházet z Bohuslavic nedaleko Nového města nad Metují a měl se narodit v rodině Marešů.
Několik českých badatelů skutečně zjistilo, že z Bohuslavic odešlo několik příslušníků rodiny Marešů před lety do Francie. Jeden se ho na to dokonce dopisem dotázal a Jean Marais mu i odpověděl: „Jmenuji se Marais, M-A-R-A-I-S, nikoli Mareš, ale kdoví? Každopádně to není důležité a pak všichni patříme do jedné rodiny. Srdečně Jean Marais.“ Zajímavé ale je, že za války Gestapo zjišťovalo v Bohuslavicích, zda rodina Marešů je židovského původu, a stejně tak se ví, že Jean Marais měl za války kontakty s francouzským hnutím odporu, a pak by takové pátrání Gestapa bylo logické. Stejně tak je logické, že kdyby nějaký Mareš z Čech přišel do Francie, jeho jméno by bylo vyslovován „Maré“. Pokud se nenajdou jiné záznamy nebo dokumenty, tak se asi nikdy nedozvíme, zdali hrabě Monte Christo, Hrbáč, Muž se železnou maskou a hrdina dalších romantických filmů byli Češi. S jistotou ale víme, že babička jiné filmové legendy 50. let, Gerarda Philipa, byla Češka.
Takže proč si o tom všem nepopovídat přímo s francouzským „Maré“? V tom magazinu psali, že žije na Montmatru, a tak jsem první přípravný víkend prolezl všechny jeho uličky a zákoutí a našel Rue Lepic a i jeho dům se zahradou. Důkazem mi byl kovový štítek s jeho jménem na brance. Tak tady bydlí Fantomas! Celých 14 dní jsem si připravoval otázky, překládal si je do francouzštiny, včetně úvodu, kdy jsem se chtěl představit jako advokát, historik, publicista a dopisovatel magazinu „Polygon“ a internetových novin „Neviditelný pes“. Doufal jsem, že bude mluvit čistě francouzsky a ne tou rychlou dialektovou fráninou, kterou mluvila moje domovnice v omšelé hospodě, kterou vydávala za „penzion“ na pařížském předměstí Aubervilliers, kde jsem bydlel s několika Araby. Sice nemohla pochopit, že její „Maitre“, pražský advokát, bydlí tak skromně, ale kde se mi oproti mým muslimským spolubydlícím dostalo výhody, že mi dala vlastní klíč od sprchy a já nemusel pátrat po tom jediném, který koloval mezi mými snědými spolunájemníky.
To budou mít moje média senzaci. Již jsem viděl na jejich titulních stránkách Maraise , fotku seženu tady nebo v Praze v ČTK. Mé první velké interwiev. A dokonce s hrdinou mého dětství z 50. let. S Honzou Marajsem, jak jsme mu tehdy říkali.
Jenže…Naplánovanou sobotu jsem tedy se svými otázkami a slovníkem, pro všechny případy, vyrazil. Když jsem však z předměstského metra přestoupil do metra do centra Paříže, sedl jsem si naproti cestujícímu, který držel roztažené noviny. Celou plochu jejich první stránky zabíral černý rámeček a v něm – obličej muže, který žádná role nezměnila, krásného a charismatického, po němž šílelo tolik žen, ačkoliv jeho kvůli jiné sexuální orientaci nepřitahovala žádná. „Adieu la beauté“, sbohem kráso, hlásal velký titulek… Tak skončilo moje interwiev…
V novinách, které jsem si toho dne 8.11.1998 koupil, jsem se pak dočetl, že v Paříži tehdy stejně nebyl, zemřel v Cannes, v jehož okolí měl svůj letní dům, kde trávíval podzim kalendářní, ale i podzim svého života. Dnes se už málokdy objeví v televizi nějaký jeho film a když ano – pak je to pro mne svátek…
S Alainem Delonem jsem žádný rozhovor neplánoval a přece k němu došlo. Asi před deseti lety jsem byl s maminkou a svojí koncipientkou Lucií na Sardinii. Jeli jsme se podívat na nějaké římské vykopávky, ale parkoviště aut bylo od nich asi 200 metrů vzdáleno a jezdil k nim od malé restaurace vláček podobný tomu, který vozí děti na poutích. Seděli jsme u jednoho ze stolků před restaurací, popíjeli jablečný mošt a Lucie psala pohledy. V tom asi 20-30 metrů od nás zastavil černý mercedes a z něj vystoupil Alain Delon s nějakou zářivou blondýnou a posadili se k jednomu ze stolků. Delon, vydechla Lucie a svět pro ni kromě něj přestal existovat…
„Běž, vezmi jeden pohled a dej mu ho podepsat, francouzsky se přece domluvíš,“ povídám ji. Lucie však nebyla schopna odpovědi a na Delona jen civěla. Vzal jsem tedy jeden pohled, přistoupil k jeho stolku a říkám: „Désolé Monsieur Delon, est que je peu vous deranger?Je suis le docteur Hulík(francouzsky Ülik), avocat de Prague et voici ma fille, promiňte, mohu vás vyrušit? Jsem doktor Hulík, advokát z Prahy. A to je moje dcera. Můžete ji prosím pane Delone podepsat pohled?“ „Jak se jmenuje vaše dcera?“ odpovídá Delon. Lucie. A Delon vytáhl z horní kapsičky saka zlaté brýle a zlaté pero a napsal: Pour Lucie son Alain Delon. A tak má Lucie nad postelí podpis svého Alaina Delona.