VZPOMÍNKA: Nepřehlédnutelné torzo Josefa Topola

Ve středu 24. června v 10 hodin se veřejnost rozloučí s básníkem Josefem Topolem v chrámu svaté Markéty v Břevnově, kam rád chodíval za svým přítelem opatem Opaskem. Zemřel však již 15. června po dlouhé nemoci krátce po svých 80. narozeninách: v nemocnici strávil několik posledních let.

Josef Topol

V naší domácí básnické krajině je Josef Topol nepřehlédnutelný, i když po sobě zanechal jen torzo započatého díla. Po zrušení Divadla za branou a zákazu premiéry jeho hry Dvě noci s dívkou v roce 1972 se již k soustavnému psaní nikdy nevrátil, po velkém úsilí napsal ještě tři hry: Sokrate, Sokrate, Stěhování duší a Hlasy ptáků.

Svobodně mohl tvořit pouze do 37 let, pak přišla okupace sovětskou armádou a zákaz činnosti. Vládnoucí nenormalita tomuto mrzačení občanů říkala krycím jménem normalizace.

Josef Topol na sebe upozornil již ve 20 letech hrou Půlnoční vítr, inspirovanou Kosmovou kronikou díky originální práci s jazykem.

Když jsme spolu pracovali před 10 lety na knize Srdeční sezóna Josefa Topola, Collage in adagio, řekl mi:

„Nemyslím si, že bych do českého dramatu přinesl nějakou zvláštní vlohu, ale je pravda, že mě vždycky bavilo pracovat s jazykem. A když hledám kořeny tohoto zájmu, vzpomínám si, že jako dítě jsem poslouchal báby, které se u nás v Poříčí nad Sázavou scházely na draní peří.
Všichni odrbávali pírka, i můj tatínek. Občas uvařil grog a baby mlely a mlely... Schovaný za kredencí jsem poslouchal jejich hovory, nebo spíš tok řeči. A tehdy vznikly mé první literární pokusy. Svým dětským těsnopisem jsem si zapisoval, co jsem slyšel.“

Některé záznamy pak Josef Topol využíval ve svých dalších hrách, hlavně v Konci masopustu či v Kočce na kolejích, kterou zahajovalo v roce 1964 Divadlo za branou. Z dalších jeho her připomeňme alespoň Slavíka k večeři a Hodinu lásky.

Jsou lidé, kteří si stav ducha uvědomí a nezanesou ho balastem, a jsou tací, kteří ho vyčtou, dojdou k němu intelektuálním úsilím. Josef Topol patří evidentně k první skupině.

Mikuláš Medek o Josefu Topolovi řekl: „Je to lastura, která se nedá otevřít násilím. Musí se trpělivě čekat, až se otevře sama.“

A pakliže je doba příliš hrubá, lastura zůstane uzavřená, proto od počátku 70. let toho napsal Josef Topol už tak málo. Chvíli po zákazu publikování a uvádění jeho her pracoval ještě jako korektor nakladatelství Vyšehrad, pak pár měsíců jako provozní pracovník v Lyře Pragensis a po podpisu Charty 77 jako dělník u stavebního podniku na opravě Karlova mostu. Po úrazu odešel do důchodu.

Při výsleších, kam si ho komunistická policie občas zvala, pochopil, že jako pohůnci tehdejšího režimu neměli jazyk, neměli ani charakter. Když jednomu z estébáků řekl: ,Nestydíte se mstít na dětech, to vám nestačím já?‘ Odpověděli mu: ,Ne, my vás chceme vyhubit.‘ Jak vidíme, málem se jim to podařilo.

Po roce 1989 byl sice o Josefa Topola zájem, ale doba se rychle změnila a s ní i jazyk. Řekl mi:

„Myslím si, kdybych teď přišel s novou hrou, nenajdu už obecenstvo, protože lidé jsou zvyklí z různých seriálů v televizi a z amerických filmů jen na postelní drmolení a akční výkřiky: kámo, sakda... Položit se do jazyka, jako to dělali třeba Beckett a Ionesco, nenajdu porozumění. Jazyk je stav duše ve své podstatě. A co s tím? Nevím. S tím si nevím vskutku rady. Já už si tady připadám nepatřičně.“

Nebezpečná otázka, kterou bychom si měli položit dnes a která tu po Josefu Topolovi zbyla, zní: Neplatí jeho diagnóza, nemá-li člověk jazyk, nemá charakter, i dnes?

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus