Stál jsem v pozoru u dveří kanceláře a čekal, kdy si mne někdo všimne. Velitel útvaru major X seděl za psacím stolem a nejevil o mne zájem. Ostentativně. Vedle, kousek od majora, seděl v koutě u svého stolu písař, kterému se říkalo Drobeček. Obrovský kluk, koulař. To byla naděje české atletiky, proto sloužil na vojně v Dukle Tábor. Tabačka byla těmito atlety a fotbalisty prolezlá. Všichni měli protekční zaměstnání a jejich faktickou činností byl trénink v jejich sportovní disciplině. Hned po narukování dělala Dukla nábor do hokejového mužstva, bohužel, já spíš vynikal ve fotbale, ale v tom nábor nedělali.

V koutě místnosti stál kádrovák. Ten měl hodnost kapitána a byl jediný, kdo si mě se zájmem prohlížel. V ruce měl nějaký svazek listů v deskách, ke kterému občas svezl zrak, obrátil stránku, početl a znovu se vrátil pohledem ke mně. Ten svazek pak předal veliteli útvaru řka: "Soudruhu majore..."

Major do spisu nahlédl, zalistoval a pak si mne podal. Chvíli řval a pouštěl hrůzu a já se třásl strachem, ale pak mě to přešlo, snad tím pivem, a vzrůstal ve mně odpor. Velitel mě obvinil nejen k vyzývání vzpoury, ale že jsem to byl já, kdo na rotě vykřikl, že komunisti jsou svině. To jsem odmítl s tím, že vůbec nevím, že to někdo vykřikl, což byla pravda. Po delší době pouštění hrůzy mě major propustil s tím, že si můj trest ještě rozmyslí. Druhého dne při ranním nástupu celého útvaru ohlásil, že vylučuje vojína Moce ze spartakiády, a s ironickým úšklebkem dodal, že doufá, že kapitán Horák už pro něj nějakou činnost najde…

Horák jeho přání vyhověl přes svobodníka Doubka, kterého požádal, aby pro mne něco našel… dobře věděl, jak rád mě má můj velitel čety.

A tak jsem po večerech skládal uhlí s vězni a umýval záchody a čistil podlaží. To bylo vydlážděno dlaždičkami s drážkami, v kterých se špína držela jak přilepená a dala se vyšťourat jen kartáčkem na zuby. Mnohokrát jsem kartáčoval až do půlnoci i déle, než Doubek uznal podlaží za čisté.

Po měsíci se kasárna vyprázdnila a všichni odjeli do Prahy na spartakiádu. Odjel Doubek, rota, kapitán Horák i sám velitel útvaru a jeho místo zaujal podplukovník Dzurila. To byl starý froňťák a prostí vojáci ho měli rádi. Mluvil podivnou směsí češtiny, slovenštiny a ukrajinštiny, ale rozumět mu bylo, i když nebylo občas rozumět tomu, co vlastně od člověka chtěl. Mne učinil správcem lázní. Lázně se nacházely na jižní straně Tabačky a sloužily k výcviku, kde se vojáci učili, jak se dostat ze zaplaveného tanku. K tomu účelu byly v lázních dvě tankové věže, které se daly zaplavit z obrovských kotlů plných vody, která byla vyhřívána. Armáda si přece jen nemohla dovolit, aby jí vojáci v lázních nastydli. Posádka tanku seděla ve věži a čekala, kdy "lázeňskej" zaplaví vodou věž. Dostat se z ní mohli jen horním příklopem, který se však nedal otevřít, dokud se tlak vody nad příklopem a pod ním nevyrovnal. Tedy dokud nedošlo k totálnímu zaplavení. Posádka tedy musela pod vodou strávit určitý čas bez dechu a když konečně velitel posádky dokázal příklop odklopit, vyplouvala v určeném pořadí. Zmatek nastal, když někomu docházel dech a on zapanikařil a cpal se do příklopu první. Bylo to nebezpečné cvičení, ale co se pamatuji, tak se při něm nikdo neutopil. Utopil se jen zástupce kapitána Horáka, nadporučík Y (jméno jsem zapomněl), který nás ale vyučoval plavání pod vodou v rybníku Jordán. Používal se k tomu přístroj, který nevydával bubliny, takže když se nadporučík neobjevil nad hladinou, nikdo nevěděl, v kterých místech ho hledat.

Služba v lázních byla vyložená lehárna. Bylo léto, hned po snídani jsem všechno v lázních ostříkal hadicí a pak se v nich zamknul. Svlékl jsem se, chvíli plaval v teplé vodě a pak si lehl na půdě pod velký vikýř, který se dal otevřít, a opaloval jsem se. Ven jsem raději nechodil, tam bylo nebezpečno. Po prázdných kasárnách bloudil podplukovník Dzurila a koho chytil, toho zaměstnal. Většinou sbíráním odpadků po kasárnách nebo kolem nich. Mne za celou dobu mého správcování zkontroloval asi třikrát. Vždy zabušil na vrata a zakřičel: "Čo tam robitě, Moc?"

Odemkl jsem a jen v trenýrkách ho vpustil dovnitř.

"Myji lázně, soudruhu podplukovníku!" hlásil jsem vždy v pozoru.

"A kdě mate uniformu?"

"Na věšáku, aby se mi nezamáčela."

Dzurila se rozhlédl a když viděl všechno mokré, pokýval otcovsky hlavou a rozkázal: "Umyvajtě naďalej, kúpele musia byť čisté!"

"Provedu, soudruhu podplukovníku!"

Zamkl jsem za ním a šel se na půdu opalovat. Jednou mě Dzurila překvapil, když jsem zrovna dělal velkou potřebu. Na jeho čo tam robitě jsem odpověděl : "Seru, soudruhu podplukovníku!"

"Moc, neserte mňa!" odpověděl a šel dál.

Po zaměstnání, když všichni důstojníci opustili kasárna, se obyčejní vojáci scházeli v křovinách za lázněmi. Bylo nás jen pět a všichni nějak potrestaní, takže jsme si rozuměli. Tihle kluci mě naučili chodit přes plot načerno do Tábora na vycházky. Prostě jsme přelezli zeď pomocí lana, které poslední kluk zanechal srolované na vrcholu zdi. Sám slezl za naší pomoci, kdy jeden stál na zádech dvou pod ním a tak se i vracel nazpět a shodil nám lano, abychom zase vylezli nahoru. Většinou jsme chodili do hospody. Normálně by to sice bylo nebezpečné, ale díky spartakiádě byl Tábor od vojáků skoro vylidněný a nebezpečí, že by nás někdo nachytal, bylo malé. Nebezpečí se ale v chození ven načerno pořád nacházelo. Měl jsem se o tom trpce přesvědčit před svých odchodem z Tabačky k bojovému útvaru v Písku.

Kromě těchto kluků jsem se skamarádil ještě s Drobečkem, který byl přítomen mému výslechu u velitele útvaru. Jednou, po zaměstnání, mě pozval do kanceláře a tam mi ukázal svazek, který kádrovák předal majorovi těsně před mým výslechem. Byly to kádrové posudky na mou osobu, které na mne napsali mí učitelé ze všech škol, kterými jsem před vojnou prošel. První byl od učitelky Douckové, která napsala, že jsem rozený rebelant, který rád zlobí a neuznává autoritu. Tenhle posudek pak všichni učitelé víceméně opisovali. Táhl se se mnou až do vojny. A to i od učitelů, které jsem měl rád a o kterých jsem si myslel, že měli rádi mne. Doucková mě učila ve třetí a ve čtvrté třídě. To mi bylo osm a devět let. Má matka, která byla prodavačkou bot, jí pod pultem schovávala boty, které v té době byly nedostatkovým zbožím....