19.3.2024 | Svátek má Josef


VZPOMÍNKA: Mydlinka

22.2.2020

Holiče Mydlinku jsem poznal v Darwinu v roce sedmdesátém. Holiče už dávno nedělal, nýbrž si našel zaměstnání jako kitchen hand v místním hostelu. To bylo výhodné protože vedle ubytování, které mu hostel zajišťoval za pakatel, se Mydlinka dostal k jídlu, kterého bylo v této instituci nadbytek. Především sendvičů. Těch bylo tolik, že když se ten den nesnědly, musely se vyhodit. A právě díky této reguli byla lednice v Mydlinkově bytě narvaná nesnědenými sendviči.

Teď musím trochu odbočit a svého bývalého kamaráda představit. Jmenoval se Jindřich Novotný a do Austrálie se dostal po komunistickém puči v roce 1948. To už mu bylo 38 let a jeden by očekával, že v tom věku bude mít mládí pomalu za sebou, ale Henri, pod kterýmžto jménem ho znali jen anglicky mluvící, ani zdaleka ještě nebyl hotov s mládím nebo se svým sexuálním životem. Mydlinka byl prostě samec od narození. Dovolil bych si napsat, že v tomto to byl dar od pána Boha, ale nebyl alfa samcem. Na to byl moc velký gentleman a uctívač žen. Nevyužíval je, jak by se mohlo zdát povrchnímu pozorovateli, svým způsobem se o ně až otcovsky staral. Neexistovalo, aby nějakou ženu odvrhl, protože byla škaredá, stará nebo jakákoliv. Jednou jsme jeli v noci autem po Stuart Highway, když Mydlinka zařval: Zastav, ženská! Ve škarpě ležela postarší opilá černoška.

Mydlino, neblbni! namítl někdo z mužského osazenstva mého auta, je špinavá a smrdí... Vždyť je to ženská! stál na svém bývalý holič a chlácholivě dodal: Neboj, já ji umeju...

V roce sedmdesát mu bylo šedesát let a byl jsem na jeho narozeninách. Bylo tam pár nás mladých, kteří přistáli v Darwinu po roce 68, a spousta domorodých žen. Ty hlavně proto, že se tu mohly v klidu najíst. Mydlinkova lednice byla obložených chlebů plná. Hrál jsem na kytaru, kluci zpívali a pili jsme všichni pivo, které kluci donesli v kartonech. Střídal jsem se v hraní s jednou mulatkou, která sice znala jen tři akordy, ale krásně zpívala. Samé písně z ostrovů, které jsem tenkrát většinou neznal. Byly to jednoduché, ale chytlavé, melodie. Pro mne to byla ale poslední párty u Mydlinky, protože hned potom jsem dostal práci v buši u Survey party.

Po několika měsících jsem se dostal na Gove, kde se stavělo město, a tam jsem vydělával na tehdejší dobu skutečně velké peníze. Na dovolenou do Darwinu mě pustili až po devíti měsících a na té dovolené jsem poznal svou budoucí. Protože jsem to s ní myslel vážně, nedělal jsem si iluze o tom, že bych s ní zůstal v tomto městě nadržených kluků, i když jsem si v Darwinu na čas práci našel. Prostě jsme se jednoho dne sbalili a odjeli do daleké Sydney, kde jsme počali rodinu a měli tři děti během dvou a půl let... ale na Darwin jsem nikdy nezapomněl! Pořád jsem o něm snil, až mi asi po deseti letech žena řekla: Tak víš co? Tak tam zaleť a když se ti tam bude ještě líbit, tak se tam odstěhujeme.

Už z letadla jsem pozoroval dole na zemi, v buši, buvolí stezky a když jsem vystupoval z letadla a „praštilo“ mne darwinské horko... já vám věděl, že jsem doma! Já měl vždy horko a tropy rád!

Bydlel jsem u sestry anglického švagra, který si vzal sestru mé ženy, a samozřejmě jsem zašel za Mydlinkou. To už mu bylo sedmdesát a bydlel jako penzista v jednoložnicovém bytě na Balgowlah Rd. Radostně mě uvítal slovy: Stando, co tady děláš? Ježiši, od té doby, cos tu nebyl, jsem měl kapavku dvacetsedumkrát! Ale ta pětadvacátá, ta mi dala zabrat...

Pak mne odvlekl do svého bytečku, kde seděly tři černošky a dívaly se na televizi.

Holky, tohle je můj kamarád, která mu dáte?

Vybral jednu a odstrkal nás přes mé chabé protesty do ložnice. Chabé ty protesty byly proto že jsem si nechtěl u něj kazit reputaci, ale také jsem v žádném případě nemínil mít sex, a tak jsem té černé dámě dal pět dolarů, aby Mydlinkovi neřekla, že k ničemu nedošlo. Jenže při vystupování z ložnice jsem si uvědomil, že jsem ještě nepoznal černošku z Mydlinkova harému, která by dokázala neříct, co ví... A tak, když se mě Mydlinka zeptal, jaké to bylo, musel jsem přiznat, že nebylo nic. Víš, lhal jsem, já byl tak nadrženej, že jsem se udělal dřív, než jsme se svlékli...

Kristepane, odvětil ten sedmdesátiletý samec, Stando, to já mám pořád!

Z Darwinu jsem se vrátil naprosto vyléčen z touhy po tomto hraničním městě. Poznal jsem, že to je město pro svobodné, mladé a divoké. Pro mne, který měl rodinu, ta kapitola mého života dávno skončila....

Ale vzdávám tu hold Mydlinkovi, samci par excellence. To už věděl, že píšu, a prosil mne, abych použil jeho jméno, až budu jednou psát své vzpomínky. Chtěl se tak dostat do literatury... Slíbil jsem mu to, a tak i když jinak všude používám přezdívky nebo osoby přejmenovávám z legálních důvodů, v tomto případě činím výjimku. Ostatně, teď už je dávno mrtev... a tak plním svůj slib: Mydlinko, odpočívej v klidu, jseš v novinách!