28.3.2024 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: My first love

20.12.2008

Říkám tomu my first love, protože "moje první láska" mi připadá moc sentimentální, ale každopádně jsem tu dívku potkal už ve čtyřech. Není to koneckonců zase tak brzy, František Ringo napsal (a roku 1982 i nazpíval) dokonce Lásku ve třech a půl... Což je i jediná česká verze Lennonovy a Mc Cartneyho dvouminutové skladby Norwegian Wood.

1.

S mononukleózou jsem ležel v jaksi snově bílé nemocnici obklíčen ne ledními medvědy, ale stejně bílým sněhem února 1968, a okolí jsem záclonami horeček ani moc nevnímal.

Když jsem začal, bylo to ještě horší. Poprvé v životě jsem si připadal sám.

Usnul jsem, znovu jsem se probudil, znovu usnul, znovu se probudil, zpod snově sněhové pokrývky jsem se rozhlížel po jaksi sinavém pokoji a ona klidně nadzvedávala svůj ohromný polštář, jako kdyby už byla dospělá. Ale to nebyla. „Ahoj,“ sedla si. Vyznačovala se neskutečně dlouhými vlasy, které jako záplava pokryjí i ramena, i záda, je to na první pohled závaží, ale není. Sebrala se stolku velký žlutý hřeben, pročesávala a já poznal, že jsou lehounké pápěří. Pak jsme si celé dny povídali a myslím, že jsem ji měl rád. I proto, že byla o dost rozumnější. Možná už jí bylo pět a rok je v dětství dvaceti světy nebo třiceti říšemi. Konce vyzvánění nedoslechneš. Jmenovala se Iveta. Řekl jsem třeba: "Zlomená noha, to sroste. Koleno na kousky nikdy nesroste. Ani doktor by ho nespravil."

Držela si pod bradou vlastní koleno, odpověděla: „Ale jo." "Jak to?" "To je čéška. Takhle se po kouskách vyndá, oni tam dají novou a je to.“

Všecko pro ni bylo samozřejmé. Potom přišli rodiče a dodali jí pomeranče a banány, což byla docela vzácnost. Rozdělila se. Na oplátku jsem jí vyprávěl, co jsme zažili pod zemí. Uvnitř umělého krtka jsme pronikali do nejvnitřnějšího nitra zeměkoule a tam udatně bojovali s moc mazanými dinosaury. Už si její reakce nepamatuji, ale nevěřím, že ji to přestalo bavit. Rozhodně nechtěla, abych příběh nějak učesal, a česala se taky sama.

2.

Pak byla už její postel prázdná a ustlaná. Už jsem ji nikdy neviděl. Místo ní jsem si ale prohlížel knížky. Což mělo háček.

Už mi o něm říkali, když mě vezli do té plzeňské nemocnice sanitkou. Všechno, co ti máma s tátou dají, tam budeš muset nechat. Infekce!

Tak jsem nevzal skoro nic a ležel teď bez svých oblíbených obrázkových knížek a dokonce bez kresleného Punti. Po bradu pod pokrývku a jediné, na co jsem koukal, byl nástěnný „rozhlas po drátě“, odkud zpívali písničku Tři zvonky (od The Browns - a česky je to známé jako Zvony nelžou). Mám ji od té doby v sobě zakletou. Iveta už ne. Jenže skončila a rádio vydávalo nekončící pískot. Konečně se dostavila starší sestra a vypjala ho. Přišli i rodiče, ale nesměli dovnitř, taky kvůli infekci, tak jsme se na sebe jen koukali velkým oknem. Máma se v jednu chvíli pootočila a ukázala kamsi nad Plzeň. Siluetám střech a stromů dominovala tenkrát zvláštní stavba. Plynojem.

To uvnitř něj stoupalo a zase klesalo. Až se uzdravíš, tak tam půjdeme, slibovala mi. Pro malého kluka to bylo jako kouzlo. Na vrcholu válce zvolna rostlo něco jako vernovský balón. Zase klesal. Taky jsem klesl. Rodiče odešli, příští týden trval snad rok, ostatní děti přede mnou získaly náskok, stýskalo se mi, ale po nějakém čase už jsem ani moc nevěřil, že jsem ty Ivetiny vlasy někdy česal. Vytrhl jsem se z dalšího snu a ležel v novém pokoji.

Nebyl už vánočně bílý a žádné zvonky, jen zelené stěny a támhle okno a támhle i okýnko. Kam vede? Spustil jsem se bos na linoleum, přešel celý pokoj, lezl na skříňku a koukl sklem. Vedle taky ložnice. Taky zelená. Asi dávají do zelených zdravější děti?

Na posteli si četla bytost. O moc starší. Zvláštní je, že už si nepamatuji, zda to byla dívka nebo mladík. Možná jsem to nepoznal ani tenkrát. Četla zoologii pro šestou třídu.

Jakmile jsem tu zoologii spatřil, vedraly se mi do očí poprvé slzy a zároveň si uvědomil, že jsem v nemocnici vlastně už podruhé a tohle je má vlastní zoologie, kterou miluji díky (Burianovu) obrázku iguanodona.

Tak tohle se tedy děje s věcmi, které tady po dětech zůstanou!

Sebral jsem všechnu odvahu a začal ťukat na skleněnou tabulku, když už nebylo slyšet můj hlas. Bytost zvedla oči. Když se Iveta vyléčila a zmizela, vzpomněl jsem si, že jí přece musím ukázat právě tohle zvíře na poslední stránce biologie. I když není z nitra země a mého příběhu, kde jsme oba bojovali.

Stále jsem klepal a mával a dělal obličeje, ale žádným gestem se mi nikdy nepodařilo vyjádřit, co chci, zůstávalo mezi námi to sklo a rádio zase pištělo.