28.3.2020 | Svátek má Soňa


VZPOMÍNKA: Minda

27.1.2010

Moji rodiče nebyli výjimkou – snili o tom, že si postaví malý domek, kam odejdou na penzi. Problém byl mimo jiné v tom, že o tom snili ke konci dvacátých let minulého století. Poté, když se světem přehnala hospodářská krize, ještě důrazněji naznačila, že by bylo dobré prožívat alespoň důchod v klidu, tedy ve vlastním, byť malém domku, tím spíš, že na světě nejsou jistoty. Další vývoj tuto skutečnost jen potvrdil. Tehdy netušili, že ani vlastní dům takovou jistotou není, jak se u nás tak často ukázalo v poválečných letech. Nezbytným prvním krokem bylo zakoupení pozemku, jímž se stala lesní parcela nedaleko Prahy, ale dál finance nestačily. Začátkem třicátých let moji rodiče, jako ostatně asi mnoho lidí, nepředpokládali, že muž křičící v sousedním Německu z tribun dospěje mnohem dál, než jsou bombastická vystoupení. Když byly posléze hotovy plánky domku, také jsem je po letech viděl, místo křiku a dramatických gest nastoupila realita války. Sice se zde neodehrávalo tak děsivé ničení jako v jiných zemích, ale stavební činnost prakticky nepřipadala v úvahu.

Dychtivě očekávaný konec války přinesl oživení stavebních snů naší rodiny, v té době již rozmnožené o dvě děti. Nějak se začít musí, takže na pozemku porostlém lesem se na jediném volném místě objevila chata, tehdy postavená společně se známými. Polovinu jsme obývali my, polovinu oni. Od té doby alespoň trochu tuším, jaký je život v ponorce, jen s tím rozdílem, že se z takového plavidla nedá vyjít mezi lesní stromy. Stísněný prostor nám dětem tolik nevadil; v deštivém počasí bylo možné oddávat se karbanu na úrovni Černého Petra. Nicméně bylo jasné, že navzdory výtečným vztahům se známými bude nutno situaci řešit, a to tím spíš, že byly pořád ve hře úvahy o domku, i když v té době už přece jen zvolna ustupující.

Vítězství pracujícího lidu totiž neklamně naznačovalo, že nebude tak snadné pustit se do počínání, které by mohlo zavánět buržoasním pachem. Domy se v té době lidem spíš braly; stavba nového by mohla být pokládána za počínání proti tehdy předpokládanému a hlásanému dějinnému vývoji k pokrokové beztřídní společnosti, kde všechno patří všem. Měnová reforma v roce 1953, to trochu předbíhám, zarazila poslední, zato důkladný hřebík do rakve, v níž spočinuly plány našeho rodinného domku.

Ještě dříve naši známí získali pozemek jinde, chatu zvolna rozebírali a stěhovali na nové místo. Sluší se dodat, že stavba byla především jejich dílem, neboť pan Kepl byl povoláním truhlář. Nezbývalo, než řešit nastalou situaci stavbou nové chaty, už jen pro nás, když domek nepřipadal v úvahu. Bylo to trochu usnadněno tím, že se tyto počátky odehrávaly ještě před měnovou reformou, v době, kdy přece jen byli soukromí podnikatelé, i když valem mizeli. Připomínám, že náš pozemek byl lesní. Dřevo tedy bylo, zatím v podobě stojících stromů. Ty bylo třeba pokácet a odvézt na pilu k panu Hofmanovi, který tehdy ještě se zbytky optimismu soudil, že bude provozovat živnost dlouho, takže byl připraven naše stromy rozřezat na prkna či trámky a nahradit syrové dřevo suchým, vyzrálým, ze svých zásob. Nevím, jak dlouho mu optimizmus vydržel; v pozdějších letech jsem už vídal jen opuštěné budovy a na zbytcích omítky stopy nápisu „Pila Hofman“. Trochu to připomínalo torza starověkých staveb, na nichž také vídáme zbytky fresek, případně dokonce nápisů. Tady byla nějaká freska, nepamatuji si přesně, ale snad cosi jako štos prken. Rezavý katr nebyl namalovaný; svou přítomností navozoval opravdu představu vykopávek.

To bylo později. Na našem pozemku postupně padaly lesní stromy, zdaleka ne všechny; řada jich tam stojí dodnes. A právě tehdy, před lety, se u nás objevila Minda. Díky ní si mohu trochu představit pocity Trojanů stojících před pověstným obrovským koněm řeckých oblehatelů města. Ten mýtický by údajně neprošel městskou branou, a proto obyvatelé města vybourali část hradeb, což se jim stalo osudným. V našem případě to však nebyl mrtvý předmět, navíc nebylo nutno cokoli bourat, spíš byla na místě jen opatrnost. Pozemek byl obehnán laťkovým plotem a opatřen vrátky stejné konstrukce, vše provizorní, takže jako většina provizorií to stálo další desítky let.

To, co se ve vrátkách objevilo, byl skutečný kůň, z mého hlediska ve velikosti silně nadživotní. Opravdu nebyl malý, zatímco já ano. Minda byla klisna, a to rasy koně belgického. Omlouvám se znalcům, ale toto jsem se dozvěděl později od osob znalých koňských ras. Takže obrovské zvíře, šedé grošované, které, jestliže sehnulo hlavu, bylo v mých měřítcích, na svůj věk velmi drobného hocha, zhruba stejné, jakoby ke mně dnes sklonil hlavu tyranosaurus. Jen zuby nebyly tak velké a ostré, a veliké tmavé oči si mne prohlížely s jakousi moudrou shovívavostí, nikoli jako potravu. Minda byla tvor velmi klidný a také neobyčejně silný.

S obdivem jsem pozoroval, jak na lanech natahuje mohutné klády na valník, kde je její pán uvazuje lany. Vše pomalu, opatrně. Ten pán si zaslouží rovněž pozornost – pro mne byl Maxim. To bylo skutečně jeho křestní jméno, pod nímž ho znala většina lidí. Komunikovali s ním jakýmsi obecně slovanským jazykem, protože Maxim pocházel odkudsi z Ukrajiny, nevím, kde se vzal ve vesnici nedaleko Prahy, ani kdy se tak stalo. Muž podsadité postavy, široké opálené tváře opatřené knírkem, přičemž jeho trochu mongolské rysy jakoby spíš naznačovaly původ z větší vzdálenosti, než je Ukrajina. Česky dobře neuměl, rusky také ne. Můj starší bratr a já jsme měli vztah více než srdečný k tomuhle muži, jehož věčně usměvavá tvář nás vždycky vítala. Maxim byl bezdětný, ženu už neměl, nebo ještě ne? Jeho věk si netroufám hádat, ale připadal mi tehdy hodně starý, což byli v té době prakticky všichni kolem mne. Dnes mám naopak pocit, že mne obklopují jen mladí. Být mladší než já přestává být problémem.

Maxim žil pro Mindu. Dřív než on musel být nakrmen kůň, po práci se Minda dočkala pečlivého ošetření a teprve potom se její pán převlékl a najedl. Byla to nerozlučná dvojice, která k nám přijížděla s valníkem a pak ho plný klád odvážela k panu Hofmanovi. Nazpět se vezla prkna. Sedával jsem na kozlíku, nesmírně hrdý na to, že držím opratě. Směl jsem; Minda šla rozvážným krokem tam, kam měla, bez ohledu na moje pokusy řídit ji.

Takový kůň samozřejmě není vhodný k jezdeckým sportům, ale vsednout na něj bylo mou touhou, která se dala splnit. Zjistil jsem, že Minda je navzdory své nadživotní velikosti hodný tvor, který dokáže velmi opatrně vzít kostku cukru, kůrku chleba nebo jablko z mé vpravdě nepatrné dlaně. Nejdřív jsem se hrozně bál navazovat takto kontakt, ale posléze jsem se ochočil, podstatně později než Minda, která byla na pamlsky zvyklá. Starý literární obrat, že někdo vsedl na kůň, v tomhle případě nefungoval, pokud si ho vyložíme jako vyšvihnutí se na oře, jak to známe z filmů. Nešlo to, nejen proto, že tenhle kůň nebyl osedlaný. To by byla nejmenší překážka. Rozhodující byl dramatický nepoměr v našich velikostech.

Nasedal jsem tudíž jinak. Minda vcelku ochotně došla k plotu, na ten jsem vylezl a odtud přestoupil, i to je nadsázka, spíš vydrápal se, na široký zvířecí hřbet. Citelně mi tam chyběla držadla a šířka hřbetu byla taková, že jsem s roztaženýma nohama dělal více méně provaz, který mi jinak ve školní tělocvičně nešel. Následující děj byl standardní – Minda se mnou zvolna kráčela a já jsem se z ní stejně pomalu sunul. To chybějící držadlo. Posléze jsem, zadržuje se, jak to šlo, dopadl na zem. Minda se otočila a pomalu odkráčela k plotu, abych mohl svůj kaskadérský kousek opakovat. Bylo nádherné sedět na teplém hladkém hřbetě tohoto vlídného tvora.

Kmeny byly naloženy a odvezeny, naopak prkna a trámky se vršily na zahradě. Tato práce končila, začalo se stavět. Jen chata; plánky domku spočívaly v zásuvce. Na Mindu a na Maxima jsem nezapomněl a jak to jen šlo, vyrazil jsem na návštěvu, kde mne oba srdečně vítali. Bavil jsem se s Maximem, pokoušel jsem se mu pomáhat s hřebelcováním, ale moc vysoko jsem nedosáhl. A samozřejmě jsem vždy měl plné kapsy cukru a jablek. Kdykoli jsme vyjeli z Prahy, mířil jsem ve volných chvílích k Mindě.

Pak jsem neměl nějakou dobu čas, a když jsem zas jednou přišel, Minda ve stáji nebyla, Maxim se špatně držel na nohou a vypadal mnohem starší. Jakoby to byl jiný člověk, i když měl pro mne pořád ještě cosi jako úsměv. Rodiče mi pak řekli, že mu přišel „shora“ zákaz provozovat soukromé povoznictví a z důvodů, které nikdo nechápal, čekala Mindu jatka. Zřejmě i tento mírný tvor byl potenciální rozvraceč, který ohrožoval budování nové lepší společnosti. Maxim se začal opíjet; jeho konec neznám, ale tuším. Kůň byl jeho život. Nikoho jiného neměl. I my s bratrem jsme pro Mindu truchlili. Byla jedinečným tvorem a díky ní dodnes vím, jak vypadá svět z koňského hřbetu. Dokud odtud nespadnete. Já padal doslova; sen mých rodičů o vlastním domku tak učinil obrazně.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.