Tenkrát jsem přijel na své první studentské Vánoce domů – a doma nikdo. Rodiče se vrátili až večer z okresního města, kde byli na pohřbu. Zemřela paní učitelka Netečková, oznámil mi tatínek, když jsem se dostavil do jeho pracovny na pohovor. Jako děti jsme měli ve velké úctě onen pokoj plný knih, kam nás tatínek nepouštěl zas tak často. Většinou nás zval na nějaký nepříjemný pohovor. Paní učitelky Netečkové mi bylo líto, ale měl jsem pocity smíšené. Byla mou češtinářkou a třídní na měšťance a vždycky jsem měl dojem, že si "na mě zasedla“. Již od chvíle, kdy byla naší oddílovou vedoucí v mém prvním a posledním pionýrském táboře. Znáte ty případy. A tohle, povídá tatínek, tohle jsme našli v jejím stole ve sborovně. Myslím, že ti to patří. Tak jsem to přinesl. A podal mi čtverečkovaný papír, nadepsaný titulem „Příběh rytíře Bruncvíka“, popsaný zřetelně mým rukopisem. Vyloudil ten papír v mé mysli vzpomínku na onen pionýrský tábor. Zamiloval jsem se tehdy ve svých deseti letech naprosto vášnivě a zřejmě i beznadějně do pionýrky Wojdychové. Po spolužačce Můrové, která s ní sdílela stan, jsem jí poslal psaníčko, něco v tom smyslu, že ji miluji a že ji budu čekat před ranní rozcvičkou na kraji lesa, kousek od tábora. Bláhové mládí, či spíše dětství. Můrová nevěděla nic lepšího, než že psaníčko v souladu s návodem z knihy „Timur a jeho parta“ předala našemu hlavnímu pionýrskému vedoucímu, zarputilému svazákovi. Odpoledne jsem pak vyslechl něco o tom, že skupinová rada tábora řešila problém, co s takovými zvrhlíky, jako jsem já. Prý jsem to měl nahnuté, málem jsem byl z pionýrského kolektivu vyloučen.

Ten den jsme mimo jiné byli dopoledne na výletě do nejbližší obce. V jejím okolí byla zřícenina jakési hradní tvrze, o níž nám místní nebyli schopni říci nic bližšího, jen to, že kopec se jmenuje Bruncvíkův. A dostali jsme za úkol napsat slohovou práci o výletu s tím, že ji musíme každý večer u táboráku přečíst. Bruncvíkův kopec ve mně evokoval známou příhodu z Jiráskových Starých pověstí českých a navíc ono soužení s láskou k Janě Wojdychové (vidíte, jak si to dodnes člověk pamatuje) zřejmě způsobilo, že jsem si vymyslel velice citově pojatou pověst o rytíři Bruncvíkovi, který na oné tvrzi žil se dvěma lvy a miloval dceru hradního pána v sousední vsi. Jenže další zlý rytíř Bruncvíkovi otrávil oba lvy a posléze podvodem a lstí pojal za ženu dceru onoho hradního pána. Bylo to dojemné a pamatuji se, že několik pionýrek u toho táboráku zavzlykalo.

A ještě něco ti musím ukázat, povídal tatínek a vytáhl další papír. Tenhle posudek přišel na kolegyni Netečkovou z toho tábora, na němž byla s tebou. Tenkrát jsem ho do jejích materiálů nedal a uložil ho tady doma… V posudku stálo, že soudružka se neosvědčila jako pionýrská vedoucí, jelikož například omlouvala nebezpečné buržoazní tendence projevující se konkrétně případem mravně narušeného P. A. a byla tam velmi tendenčně popsána má historie s milostným dopisem pionýrce Wojdychové. Posudek tatínek hned hodil do kamen. Pověst o Bruncvíkovi mi nechal. Dlouho jsem ji měl uloženu v nějaké knize, která se později zatoulala neznámo kam.

Druhý den byl Štědrý den. Oželel jsem pozvání na dopolední setkání se spolužáky v místní hospodě, sedl jsem na vlak a jel do okresního města. Na městském hřbitově jsem vyhledal ještě čerstvý hrob paní učitelky Netečkové a u něj jsem se v duchu omluvil všem českým učitelkám, které si kdy na mě „zasedly“. Byla to taková zvláštní doba. Když jsem se o pár let později, shodou okolností také v době vánoční, probíral tatínkovou písemnou pozůstalostí, musel jsem se v duchu omluvit i mnoha jiným českým učitelům. A rodičům. Byli mnohdy skvělí v době, kterou jsme zcela nechápali a z níž mnohé jsme pochopili až po létech. A také mnohé z toho jsme dodnes neuměli nějak pořádně vysvětlit našim dětem. A Wojdychová? Nikdy se o mé lásce nedozvěděla. Žije, pokud vím, již několik desítek let v Kanadě. Jsem přesvědčen, že je to stále pěkná holka. A ta druhá? Ani již nevím, jestli se opravdu jmenovala Můrová. To víte, událo se to všechno tak dávno.