Když Karel IV. vybudoval Karlštejn, byl tento hrad a úschovna českých klenotů korunovačních přesně dva dny jízdy (koňmo) od Pražského hradu. Karel tu cestu měl rád, protože se vinula podél řeky Vltavy až do Chuchle a odtud zabočovala do kopců a dále přes Třebotov až na Karlštejn. Dnes se můžeme jen dohadovat, zda stezka vedla přímo vedle řeky nebo se vinula po hřebenech kopců a přes Barrandov, odkud odevšad byl nádherný výhled na vltavské údolí. Že ale tu cestu měl Karel rád, je velice pravděpodobné, protože kdyby chtěl, tak sebou hodil a určitě by ji zvládl za jeden den. Možná, že tak mnohokrát učinil, když pospíchal a použil stezky lesní, která vedla ke Karlštejnu zkratkou, tak říkajíc zadem, ale skrz lesy a bez výhledu na Vltavu. Jinak ovšem náš panovník jezdil dny dva a my to víme, protože za tím účelem nechal zřídit v Třebotově zájezdní hostinec, kde přespával. Nebyla to žádná přepychová budova spíše knajpa, která měla v přízemí dvě místnosti, z nichž jedna byla kuchyně a druhá lokál. Nad nimi byly dva pokoje pro hosty a místní legenda tvrdí, že Karel IV. přespával v pokoji nad kuchyní. Z kuchyně vedly dveře do ručně vytesané jeskyně, která byla 13 metrů dlouhá a já bych hádal, že sloužila jako sklep pro královská vína. Výběr byl určitě, v Čechách a na svou dobu, zcela unikátní. Karel byl vychován ve Francii, odkud si přivezl vytříbený chuťový vkus, po našem šmak, pro dobrá vína a jistě své zásoby z Francie (určitě i z Němec a možná i z Itálie) pravidelně doplňoval. Ten šmak se mu bohužel nepodařilo předat svému českému potomstvu, viz opus o potomku Václavovi, kterak s Buškem z Velhartic popíjejí trpké víno a král si libuje, že to je jak český lid. Tedy zatrpklý (vynikající postřeh) patok, který nicméně vytrvalého pijáka přemůže, že si jej posléze oblíbí. Což se Václavovi podařilo tak, že z něj byl nakonec alkoholik.

Přešla staletí, králové se odstěhovali do Vídně a ač české korunovační klenoty, namnoze díky Karlštejnu a tedy i Karlově prozíravosti, všechny bouře a dějinná strádání přežily (jako jedny ze tří v celé Evropě) zájezdní hostinec v Třebotově ztratil své opodstatnění. Už nikdy potom se v Třebotově neobjeví zaprášený a ošuntělý jezdec s dvěma kumpány, ve skutečnosti zvěd na rychlém koni, který vždy jezdil několik hodin před králem a jehož úkolem bylo zjistit, zda někdo na krále nepřipravuje léčku. Za ním a po dobré zprávě od zvěda, přijela vždy družina vojáků, která obsadila nejen hospodu, ale především přilehlá stavení a výhodné posty kolem Třebotova včetně židovských chalup. V tu chvíli už obyvatelé vytušili, co se děje, a začali se stahovat z polí k cestě, aby pokleknutím a skloněnou hlavou pozdravili svého krále. Českého krále, říšského císaře a rytíře, jenž si doma, v Čechách, získal přezdívku Otec vlasti....

Dovedu si živě představit, jak se po příjezdu hlavní družiny král ubytuje ve „svém“ pokoji nad kuchyní, možná si na chvíli lehne, možná chodí sem a tam po komnatě a snaží se ujasnit si některé vladařské starosti. Pak určitě zajde do lokálu a poručí si své oblíbené víno, poklábosí, vydá rozkazy, vyslechne pár místních a když se vínem k večeru rozjaří, inu Čech a vychován ve Francii, však děveček po Třebotově dost ba i pár tmavých Židovek, kdo by mu, kromě královny, mohl zazlívat....

Leč zanechme dohadů a věnujme se reálné skutečnosti. V roce 67, tedy 1967, jsem byl členem trampské osady Tampico (doposud jsem) a jezdil s trampy po zemích českých, kterých v té době podstatně méně než za Karla IV. Jednou jsme zajeli i do Třebotova, protože se tam konala trampská slezina při kytarách. Hrálo se, zpívalo a přestože už docházelo k jakémusi uvolnění, ani policajti se nedostavili, aby nás rozprášili po okolních lesích, jak ještě nedávno zvykem a pravidlem. Děveček plno, no, skoro jak za Karla, jen ty tmavé židovky chyběly, ale po židovské komunitě tu zbyl starý, rozbořený a zpřelámanými náhrobními kameny posetý, tesanou hebrejštinou popsaný hřbitov. Druhý den, když nás přestaly bolet hlavy a jakž takž jsme se z toho zpívání vzpamatovali, jsme si ten hřbitov prohlédli. Pak jsme ještě zašli do hospody na ranního tátu, což byl půllitr piva. Kdo udělal ranního tátu, aniž by se poblil, tomu se hned udělalo lépe a zbytek dne byla procházka růžovým sadem. Jelikož růžový sad v Třebotově chyběl, tak nám nějaký místní jézéďák, kterému se zřejmě líbilo naše včerejší zpívání, poradil, že v Třebotově je na prodej usedlost. I šli jsme se podívat na ni. Usedlostí byl zájezdní hostinec Karla IV., ale to jsme v té chvíli nevěděli. Co nás ovšem nadchlo, byla ručně tesaná jeskyně za kuchyní. Tušili jsme, že jsme objevili něco unikátního, i když tomu chyběla půlka střechy a zbylá půlka byla ze slaměných došků. Stěny byly solidní, i když z nich místy opadala omítka, a v jedné (ne hned, ale později, už při opravách) jsme objevili vyschlou kočku. Byla, chudinka, zaživa zazděna, jak bývávalo zvykem ve středověku. Takových koček se do staveb zazdívalo sedm ... pro štěstí...

Usedlost vlastnila stará paní, která za ni chtěla směšnou sumu, ale problém byl, že na dům dal glejt památkový úřad. Tím to památkáři zazdili pro všechny vesničany, kteří, jako praktičtí lidé, si dokázali spočítat, kolik námahy dá udělat došková střecha a vůbec všechny opravy s tím spojené. Ne tak romantičtí trampové. Nadšení z nás nevyprchalo, ani když už jsme dům měli v pronájmu a dohadovali opravy. Mezitím jsme střechu prozatímně vyspravili dřevem a potáhli dehtovým papírem. Do bývalého lokálu jsme přitáhli ze Střeleckého ostrova starý hospodský pult, který tam po modernizaci vyhodili, a šerif Pepa zařídil „štěně“ s pípou, takže se v lokálu opět po staletích čepovalo, i když do kvality francouzských vín to mělo asi daleko. Jezdili jsme do naší usedlosti pravidelně a pomalu se seznamovali s historií místa i usedlosti. Od místních lidí a faráře, který v Třebotově měl faru, jsme se dozvěděli nejvíce. Pokoj Karla IV., který měl mříže v okně, jsme od té doby pietně nepoužívali. Prostě to byl pokoj královský a nikdo z nás v něm nikdy nespal. Pomalu jsme budovu vylepšovali, i když nijak zvlášť nebo důkladně, protože prodej ještě nebyl uskutečněn. Stará paní byla zlatá a asi ráda, že se o budovu někdo stará, ale památkáři byli neústupní. Došková střecha a basta! Nijak je nezajímalo, že slaměné došky se dělají z dlouhé slámy, což znamenalo obilí pokosit ručně, vymlátit ručně a ze zachovalé slámy nadělat došky. Jenže obilí se už i tenkrát odzrňovalo v kombajnech a z těch padaly balíky rozřezané slámy - a z těch došky nešly udělat. Byly to starosti, ale také radosti, protože jsme v kuchyni instalovali kamínka na dřevo a dalo se tam spát i v zimě, i když jen na zemi. Jenže na to jsme byli všichni zvyklí a nijak nám to nevadilo.

Většinou jsme přijížděli v sobotu a byly to krásné chvíle při praskajícím dřevu v kamnech a šálku horkého grogu. Jednou jsme se domluvili, že přijedeme už v pátek, a já bych rád napsal, že to byl Velký pátek na Velikonoce, ale tím si opravdu nejsem jist (asi nebyl), protože jsme přijeli jen tři. Já, Yohák a jeho přítelkyně. Ostaní přijeli až druhý den. Veliký pátek to ovšem byl. Noc předtím začalo sněžit a když jsme se hrabali do třebotovského kopce, byla okolní pole i lesy pokryta sněhovou peřinou. V lese nám přes cestu přeběhla srnka a když byla uprostřed stezky, náhle se sotva deset metrů před námi zastavila a tázavě si nás několik vteřin prohlížela. My jsme ztuhli, ani se nehli a užasle na tu krásu hleděli. Celí ztuhlí, ale nikoli zimou, jsme pak pokračovali na cestě a z toho ztuhnutí jsme se už ten den ani noc nevzpamatovali. Dneska, kdy umím anglicky, bych celou naši rozpoloženost i atmosféru nazval „spooky“, což se do češtiny překládá jako strašidelný, ale není to přesné, protože strašidelný předpokládá přítomnost strašidla. Nás nikdo nestrašil, ale něco jsme cítili ve vzduchu, i když jsme se ještě nebáli. Náš dům měl kolem dokola dvoumetrovou solidní zeď, která měla vpředu zabudovanou branku s klenbou, takže to vypadalo jako miniaturní boží muka. Odemkli jsme a vstoupili na dvůr, který byl poměrně široký a nyní přikrytý sněhem jak padlou duchnou. Jen uprostřed, daleko mezi domem a dvoumetrovou zdí, někdo vyšlapal kruh. Někdo, kdo tam chodil dokolečka dokola, ale ke kruhu nevedly žádné stopy a z kruhu také ne. Daleko odevšad, bylo záhadou, jak se neznámý do kruhu dostal a jak z něj zase vyšel. A v ten moment na nás padla ta spooky nálada..

Zabydleli jsme se v kuchyni jako vždy, zatopili v kamnech a uvařili si grog. Yohák měl perfektní sluch, prostě muzikantské ucho, ale ten večer jsme nezpívali ani nehráli, jen seděli ve spacákách, srkali grog a povídali si. A pak na nás přišla taková divná tíseň a nad námi, v pokoji Karla IV., se ozvaly kroky. Strop nebyl nijak solidní a my jsme kroky nejen slyšeli, ale přímo viděli. Strop se prohýbal pod někým, kdo chodil sem a tam. Nejprve jsme na sebe zamrkali, povzbudivě zamrkali, jako že jo, že si z nás někdo dělá legraci, prostě někdo přijel a místo předem vlezl do domu ze zadu, kde zem dosahovala až k půdě, a teď se nás snaží vylekat. I vyzvali jsme našeho kamaráda šprýmaře, aby neblbnul a sešel dolů, a ještě jsme si polohlasem říkali, kdo to je? Kroky se zastavily, když jsme mluvili a když jsme se odmlčeli, čekajíce na reakci volaného kamaráda, neznámý nad námi se opět rozešel. Sem a tam, bylo slyšet, sem a tam, prohýbal se strop. Zkusili jsme to znovu a celá situace se opakovala. Pokud jsme nahoru volali, neznámý se zastavil, jako kdyby naslouchal, co říkáme, ale místo aby odpověděl, se pak znovu po místnosti rozešel. To nás trochu s Yohákem nakrklo, i když jsme se už báli. Přemohli jsme své rozčilení, ozbrojili se potichu nožem a sekerou a po špičkách vyklouzli do předsíňky mezi kuchyní a lokálem. Odtud vedly nahoru dřevěné schody, které hrozně vrzaly, ale také odtud byly vidět dveře královského pokoje a díra na půdu, kterou jedině mohl neznámý utéci a kterou asi přišel do pokoje. Zaposlouchali jsme se do kroků, nadechli, rozsvítili baterku s kuželem světla přímo na dveře komnaty a pak vzali schody tryskem. V nastalém hluku nebylo slyšet, co kroky v královském pokoji dělají, ale když jsme vyrazili dveře do místnosti, bylo vidět ... že v ní nikdo není! Pokoj byl prázdný! Zkontrolovali jsme mříže v okně i strop, ale kudy neznámý chodec utekl, bylo záhadou. Prolezli jsme místnost skoro po kolenou a prosvítili baterkou kdejaký kout, což bylo snadné, protože v pokoji nebyl ani kus nábytku, prostě nic, jen holé stěny a ty mříže v okně. Nikde nikdo a ani stopa po tom, jak neznámý utekl.

Vrátili jsme se dolů a zamkli v kuchyni. Tohle na nás bylo trochu moc a Yohákova přítelkyně byla dost vyděšená. My kluci jsme to obratně maskovali, ale najednou se neznámý chodec rozešel znova... To nás vyděsilo všechny tři a přestali jsme maskovat naše rozpoložení. Už nevím kdo, ale jeden z nás otevřel dveře do chodby a se staženým hrdlem vykřikl: „Jsi-li dobrý, neblbni a pojď sem k nám na čaj! Jsi-li zlý, tak běž do ...“ Kroky se při zvolání zastavily, pak se ozval jakoby povzdech a už jsme žádné kroky tu noc neslyšeli, i když jsme nespali až do rána. Tu noc i každou příští se neznámé kroky už nikdy nevrátily.

Hospodu jsme nakonec nekoupili, protože 21. srpna přišly okupační armády našich „taky přátel“ a celá parta se rozpadla. Jeffers je v Německu, já a Yohák v Austrálii a zbytek party... kdovíkde, jeden šel prý až do Kanady... Jen se šerifem Pepou jsem se po létech sešel a chtěl vědět, jak to vypadá v Třebotově. „To bys nepoznal,“ řekl tento veliký politik, který šerifa dělá už 40 let a doposud ho nikdo z posice nedostal. „Koupil to asi nějakej komunistickej hajzl a hospodu zbořil. Jo, zbořil,“ opakoval po mém udiveném pohledu. „Jen komunista mohl uplatit památkáře a postavit tam tak hroznou vilu, že bys blil. Ten nikdy kroky krále Karla IV. neuslyší! Buď rád, žes je slyšel ty. Chceš se tam podívat?“

Nechtěl jsem. Já komunistický parchanty, kteří si mohou koupit hospodu Karla IV. a pak ji zbořit, také nemám rád. Jestli to byly kroky Karla IV, našeho Otce vlasti, je samozřejmě otázka, ale jestliže ano, pak to bylo největší setkání mého života - a že jsem pár velkejch lidí potkal. Jednou jsem si dokonce potřásl rukou s ministerským předsedou Austrálie, ale to bylo proti duchu našeho panovníka nic. Škoda, že jsme tenkrát srkali v té kuchyni grog a ne nějakou kvalitní flašku francouzského vína. Vin de Bourgogne, mon Roi ... mělo znít naše zvolání. Jsem přesvědčen, že tomu by Otec Vlasti neodolal.... a záhada by byla rozřešena! V každém případě to bylo asi největší setkání mého života...