Můj dědeček byl profesor matematiky a fyziky na reálce v Mladé Boleslavi. Při slavnostních příležitostech mohl nosit u boku šavli, ale své žáky ohromoval spíš tím, že dovedl nakreslit na tabuli jedním tahem přesný kruh. Pro místní vzdělance pak pořádal přednášky o elektřině a jiných moderních jevech. Hrál též na flétnu. Na kluzišti v parku Štěpánka se začal při bruslení dvořit dceři úspěšného advokáta a uspěl – bylo mu posléze dovoleno políbit ručku bez rukavice. Za tučné věno si mohl nechat postavit dům v Žižkově ulici a brzo se manželům narodili dva synové – Karel a Vladimír.

Po skočení školního roku se jezdilo na letní byt, pokaždé někam jinam. Dědeček vždycky najal jednu místnost v docela obyčejné vesnici, a chlapci se tak mohli seznámit se zvířaty, které by ve městě poznat nemohli.

Na konec monarchie a vznik republiky si můj otec pamatoval dobře. Dědeček přišel domů celý rozrušený a rozkázal synům:

„Dejte sem vaše učebnice!“

Z nich vytrhl portrét císaře. Hoši se vyděsili, mysleli si, že jim tátu zavřou do vězení.

Dětství měli spokojené a veselé. Tajně se pošklebovali své babičce, která byla šlechtického původu (rytířka Vořikovská z Kunratic) a mluvila divně česky. Řekla například zjara na zahradě zasněně:
„Stromy se pokrývají zeleninou.“

Veškerou zábavu provozovali bratři společně. Třetí do party byl jejich bratranec Jarka Teklý, který byl velmi vynalézavý. Když dostal k narozeninám bonbóny a nechtěl se dělit, všechny si je před zraky bratranců ocucal a vrátil zase do pytlíku.

Když vyrostli, jezdili do přírody bez rodičů. Jednou se stavili u příbuzných v Loučeni. Prase domácí tam zrovna vyběhlo na hromadu hnoje a strýc výrostkům poručil, aby ho zahnali dolů. Otec chtěl vepře povzbudit kopancem, ten ale uhnul a mladík se skutálel do močůvky. Z ní pak viděl, jak se strýcovo mohutné břicho na balkóně otřásá.

Mladá Boleslav má výbornou polohu, je z ní blízko do Českého ráje i do Krkonoš. Výlety podnikali mládenci velmi často, k vytvoření jídla jim postačil vařič, líh, ešusy, polévky v kostkách a salám a byli vděčni za sebemenší dobrodružství.

Dědeček měl v domě nájemníka, který byl povoláním strážmistr. Ten za sychravého počasí umožnil mladíkům nocovat v jedné venkovské četnické stanici. Hoši si však komfortního ubytování nevážili. Objevili ve skříních stejnokroje a přilby. V nich se pitvořili a fotili, a když stanici opustili, zanechali po sobě čurbes. Strážmistr si pak dědečkovi stěžoval.

Z aktérů této příhody přežil Protektorát a válku jen můj otec. Jeho bratr a bratranec byli jako odbojáři zatčeni gestapem a zahynuli v koncentračním táboře. Němci zastřelili i strážmistra, jehož pohostinnosti mladíci zneužili.

Nacisté a následně i komunisté se postarali o to, že život už nebyl tak radostný.

*****************************

Knihu lze koupit v knihkupectví Kosmas.