Nedávný článek přispěvatelky NP o jejich zážitcích ve funkci průvodkyně Cestovní kanceláře mládeže (CKM SSM) s ruskými turisty v 70. letech ve mně vyvolal vzpomínky na dobu, kdy jsem i já, student ČVUT, také působil jako průvodce-tlumočník CKM ČSM. Na rozdíl od přispěvatelky to však bylo o desetiletí dříve, od roku 1964 do roku 1968. Už odmalička jsem měl toulavé boty a funkce průvodce pro mě znamenala možnost poznání míst v Čechách, kam bych se jinak nedostal. Karlovy Vary, Mariánské Lázně, Oravský Podzámok, Vysoké Tatry, Brno - a ovšem vždy Praha, ale já jsem z Prahy, takže to nepočítám. Pro studenta slušné ubytování, jídlo, doprava, to vše zdarma a ještě jsem bral odměnu 40 Kčs denně, to také nebylo k zahození. Pivo tehdy stálo 2,50 Kčs, jízdenka MHD v Praze 0,60 Kčs, slušný oběd v restauraci se dal pořídit za 15 Kčs, velká událost pro mě byla, když jsem si koupil přenosný psací stroj Consul za 900 Kčs. A navíc zde byla výborná příležitost jak se zdokonalit v ruštině, maturitní znalosti byly omezené a hovorová praxe žádná. Měl jsem sice zkoušku i z angličtiny, jenže za celou dobu mojí činnosti v CKM jsem se s anglicky hovořící skupinou nesetkal. Většina zájezdů přijíždějících do ČSSR byla z tehdejšího SSSR a všechny skupiny, které jsem měl, byly z Ruska. Délka pobytu ruských turistů u nás byla 14 dní, na programu byla návštěva několika míst, přitom Praha byla u všech povinná.

Skupiny ze SSSR musel průvodce CKM převzít na hranici a to znamenalo jet rychlíkem z Prahy do Košic, přestoupit a čekat na skupinu na nádraží v Čierne pri Čope. Cestovalo se zásadně vlakem 2. třídou, na lůžkový vagon nebyly peníze, průvodci nanejvýš zaplatili poplatek za rezervaci sedadla. Skupinu pak bylo potřeba po ukončení zájezdu doprovodit opět až na hranici, průvodce měl odpovědnost za skupinu po celou dobu pobytu na území Československa. Na účastníky ruských zájezdů (většinou to byly mladé dívky) mám docela příjemné vzpomínky. Byli nenároční, disciplinovaní, skromní, a když se např. řeklo, že sraz v recepci hotelu je v 9 hod., tak tam určitě všichni byli včas. Pro všechny to obvykle byla jejich první cesta do zahraničí a tak si toho patřičně vážili a snažili se této příležitosti maximálně využít. Na nervy mně někdy lezla jejich přílišná zvídavost, kdy třeba při jízdě ve vlaku jsem musel stále odpovídat na dotazy typu „ jak se jmenuje město, kterým projíždíme?“ „kolik v něm žije obyvatel?“. V duchu jsem se jim pak musel omluvit, když jsem v červenci 1968 vyrazil poprvé na Západ, na stáž v jedné továrně v Irské republice. Cestoval jsem vlakem 2 dny a 2 noci a moje dojmy byly asi podobné jako u ruských turistů při cestě do Československa. S tím rozdílem, že jsem neměl žádného průvodce, abych ho svými dotazy obtěžoval. Je nutné přiznat, že u ruských zájezdů někdy docházelo k nečekaným až kuriózním situacím. Vzpomínám třeba na jeden večer v Mariánských lázních, kdy jsem vyrazil s menší skupinkou do víru nočního života v lázních. Bavili jsme se opravdu dobře, až jsme zapomněli, že v menším penzionu, kde jsme byli ubytováni, není noční recepce a po zavírací hodině se penzion zamyká. Bylo to nepříjemné, stáli jsme před zamčeným penzionem a nevěděl jsem co dělat. Pomyšlení, že někde v parku přečkáme noc až do rána, bylo zoufalé. Všimli jsme si ale, že ve 2. patře je otevřené jedno okno. Nenápadná ruská dívka z naší skupinky nic neříkala, jen požádala, abychom jí podrželi kabelku a po okapu vyšplhala jako veverka do 2. patra, po římse přešla k otevřenému oknu, vlezla do pokoje a za chvíli nám už otevírala dveře penzionu. A to vše ve večerních šatech a lodičkách. Nevím, jestli byla kaskadérka nebo lezla po skalách, ale vypadala docela klidně, jako by to bylo něco, co dělá každý den. Ani jsem se jí na nic neptal, byl jsem rád, že byl průšvih zažehnán.

Na jednu grupu a příběh s ní spojený však asi nezapomenu do konce života. Bylo to kolem 30 dívek, studentek pedagogického institutu v Kujbyševě (dříve město Samara a dnes opět Samara) a 2 muži jejich vedoucí, jeden pro politické věci a druhý byl umělecký vedoucí. Jak jsem s překvapením zjistil, celá skupina byla zároveň dívčím pěveckým sborem a navíc měli zálibu v českém jazyce a české hudbě. Měli nazkoušeno několik českých písní a měli představu, že je budou mít příležitost zazpívat před českým publikem a předvést co nastudovali. Poslouchal jsem jejich zkoušení po večerech a mohu potvrdit, že zpívali dobře a s radostí. Jejich asi nejlepší skladba byl sbor v předehře opery Prodaná nevěsta

Proč bychom se netěšili, proč bychom se netěšili
když nám pan bůh zdraví dal, zdraví dal,
když nám pán bůh zdraví dal, zdraví dal . . . .

Zpívali všechno v češtině a přesto, že jejich výslovnost nebyla perfektní, asi jen hlupák by se jim zato mohl posmívat. Problém ale byl, že pro CKM byl tento zájezd jako všechny ostatní, na uspořádání koncertu amatérského pěveckého souboru nebyla zařízena. Někdo ale přece jen přišel na nápad, jak to vyřešit. Tehdy se pořádaly v pražském hotelu Junior, a zároveň i centrále CKM ČSM, v Žitné ulici v Praze, taneční odpolední zábavy pro mládež. A tak bylo rozhodnuto, že ruský pěvecký soubor vystoupí v rámci taneční zábavy. Na jedné straně sálu postavili z dřevěných beden nízké podium, přikryli ho látkou, nic jiného vlastně soubor nepotřeboval. V danou hodinu se sál zaplnil pražskou mládeží, netušící co je v nejbližších minutách čeká.

S kapelou, která hrála k tanci, a ruským souborem bylo dohodnuto, že se budou během večera střídat a první vystoupí ruský soubor. Dívky nastoupily na improvizované podium, vedoucí – dirigent udal tón a soubor začal zpívat - československou státní hymnu! Mladí v sále byli zaskočeni, chvíli trvalo, než se vzpamatovali, ale postupně všichni povstali a hymnu důstojně vyslechli. Pochopili, že taneční odpoledne nebude jako obvykle, ale vzali to celkem s klidem. Poté následoval parádní sbor z Prodané nevěsty a ten navrátil náladu do méně oficiální polohy. Následovala přestávka a muzikanti si připravili nástroje, naladili kytary a teď to přišlo! Big beatová skupina, hrála k tanci své obvyklé skladby, elektrické kytary, bicí a zpěv. Hudba ve stylu Beatles, písničky zpívané většinou anglicky. Hned první kus co spustili, byla ostrá vypalovačka, taneční parket se zaplnil páry, a i když předváděné taneční figury nebyly na tehdejší poměry nijak výstřední, přece jen do uhlazenosti valčíků a polek měly daleko.

Mé pochyby o tom jak se bude situace vyvíjet zmizely brzo. Studentky čekající na chodbě zvědavě nahlížely, jak se mladí v Praze baví, ale rozčílení vedoucí pobíhali mezi nimi a cosi se snažili zorganizovat. Nechtěl jsem se do toho míchat a přiznám se, že jsem se napůl schoval za jeden sloup a těžký látkový závěs a pozoroval jsem, jak to všechno skončí. Kontrast dvou druhů hudby a jejich vnímání ze strany obou jejich reprezentantů byl příliš velký na to, aby mohlo dojít k porozumění. Ruští vedoucí to pochopili jako urážku, oni naši státní hymnu a Prodanou nevěstu a my odpověděli západní úpadkovou muzikou, která byla v té době v SSSR považována za nežádoucí, ne-li zakázanou (psal se rok 1967). Ruským funkcionářům se podařilo shromáždit všechny dívky a zaveleli k odchodu. Šel jsem informovat řidiče autobusu o odjezdu a se skupinou jsme odjeli do hotelu. Nálada na bodě mrazu, nikdo mně nic neříkal, asi chápali, že moje vina to nebyla. Věděl jsem, že právě došlo k velkému maléru, a že to ještě není úplný konec. A také že nebyl. Vedoucí asi v noci nelenili, museli telefonovat na pěkně vysoká místa, a ráno mě sdělili z CKM, že program grupy se mění a na oběd mám skupinu doprovodit do ústředí CKM v Žitné ulici, kde bude pro skupinu podáván slavnostní oběd.

Usadili jsme se v konferenční místnosti za prostřené stoly, funkcionář CKM pronesl uvítací fráze s omluvou za včerejší trapas a potom přišel zlatý hřeb – představil čestné hosty oběda družby: předsedu ÚV ČSM Miroslava Zavadila a Gustu Fučíkovou, ženu Julia Fučíka. Pro všechny účastníky zájezdu to bylo opravdu silné, zejména ta Gusta Fučíková. Jméno Julius Fučík znali v SSSR, díky oficiální propagandě, snad všichni komsomolci, v každém větším městě nesla jeho jméno ulice nebo náměstí. A jeho Reportáž psaná na oprátce byla určitě povinná četba a maturitní otázka. A vidět zblízka živou družku Fučíka, to byl zážitek, o kterém pak doma jistě dlouho vyprávěli. Oběd byl nadstandardní, nechyběla ani sklenička vodky na přípitek. Projev střídal projev z ruské i české strany, nakonec byly přípitky, vskutku vydařený oběd družby. Zdálo se, že taková akce ukázala dobrou vůli a byla i určitou omluvou za nedorozumění, které ruští funkcionáři chápali jako svoji urážku. Zbytek zájezdu proběhl bez problémů, ale když jsme se na hranici loučili, cítil jsem přece jen rozdíl ve srovnání s jinými skupinami. Bylo to rozloučení rozpačité, s někým, s kým máte tajemství, o kterém nechcete, aby se vám připomínalo.

Když o tom po 47 letech přemýšlím, napadá mě, že to tehdy byla situace, jakou by mohl vymyslet jen dramatik nebo filmový scenárista formátu Miloše Formana. Scéna, kdy všichni chtějí a konají skutky s nejlepšími úmysly, jenže když se ty skutky protnou v jednom bodu, výsledkem je obrovský trapas a pocity ukřivděnosti všech zúčastněných. Od té doby si nemohu pomoci, ale když slyším v rádiu nebo televizi zpívat sbor z Prodané nevěsty „proč bychom se netěšili“, vyvstane mně před očima ten nezapomenutelný souběh událostí v hotelu Junior.