„ … hle, mudrci od východu se objevili v Jeruzalémě a ptali se: ʽKde je ten právě narozený král Židů? Viděli jsme na východě jeho hvězdu a přišli jsme se mu poklonitʹ.“ Potud evangelium podle Matouše (2:1-2). Tichá pošta staletí předávání přeměnila v tomto vyprávění mudrce v krále, upřesnila jejich počet na tři, a dokonce jména se objevila. Máme tak tři krále, jednoho z nich černého, také nejasného původu. Je to vcelku jedno, že o nich nevíme vlastně nic. Podstatná je tradice.
Koleduje se rovněž jiné dny, na svatého Štěpána, a především o Velikonocích. Ač senior, nepamatuji si, že bych byl v dětství zažil štěpánskou koledu, tím méně že by s ní někdo upadl na ledu. Jen jsem o ní slyšel vyprávět. Možná to bylo i tím, že jsme žili v Praze, a ve velkém městě tradice rychleji vyhasínají. Ani trojice králů nebyla častá, alespoň z té doby si je nepamatuji. Nevylučuji, že by se našlo i jiné vysvětlení pro nepřítomnost koledníků než pouhé mizení tradice. Bydleli jsme ve čtvrti, která byla už periferií, a tam se v poválečných letech vcelku oprávněně nedala očekávat bohatá koleda. Ani tohle bych nevyloučil.
Velikonoce jsou koledování příznivější už klimaticky. Přece jen počínající jaro, byť i chladné, je snesitelnější než případný prosincový či lednový mráz. Jezdívali jsme od jara na víkendy na chatu, vlakem kousek od Prahy, a náš pozemek byl na samém konci městečka, které v těch místech bylo ještě vesnicí. Dál byl les. Mívali jsme tam kamarády, takže jsem asi dvě sezóny chodil na velikonoční koledu.
Dnes vypadá okolí Prahy úplně jinak, ale v těch vzdálených letech byly snad na každém dvorku slepice, běžnou kulisou byly i králičí kotce. Jak můj popis naznačuje, slepic byla hojnost a s tím i množství vykoledovaných vajec v košíčku. Občas byla obarvená, mívala dokonce vzor. Nic jiného se čekat nedalo. Tedy nic jiného než vajíčka.
Už jsem dávno odrostl kolednickým létům, jezdili jsme zase za Prahu, jen do jiné vsi, kde také poslední roky bydlíme. Velikonoční koleda tu kvete, mám pocit, že dokonce vzkvétá a víc se šíří. V dnešní době probíhá dvoufázově. V dopolední fázi přicházejí malí koledníci. Obsah jejich košíčků nebo tašek je však jiný než za mého dětství. Jistě, jsou tam vajíčka, ta skutečná, ale také čokoládová, případně různé figurky, zajíček nejčastěji, z téže suroviny. Tohle známe ze supermarketů, kde jsou toho plné regály. Máme doma samozřejmě zásobu. Tihle koledníci, nepochybně instruováni doma, přicházejí v dobu společensky únosnou, tak od devíti ráno.
Druhá fáze, u nás ve vsi nikoli tak běžná, spíš asi dál od Prahy, je odpolední, kdy se objevují mladí mužové. Jejich cílem jsou spíš místa, kde bydlí mladé slečny, takže my už jsme dávno ze hry. K nám nikdy nezavítali. A pokud vím, asi bychom je čokoládovým kuřátkem neuctili. Spíš něco na zahřátí. Tihle bývají motorizovaní.
Když byl teď nedávno den připomínající trojici králů, nikdo se neobjevil. Po vsi chodí covid a ne koledníci. Nebývali tu však ani dříve, v době epidemiologicky nezávadné. Ale přece. Krátce poté, co jsme se tu usadili trvale, v krátké uličce, kde známe po léta všechny sousedy, se v patřičný svátek ozvalo u vrátek zazvonění. Ukázalo se, že tam nestojí tři králové, ale týž počet královen – dcery našich sousedů. Věkem i výškou prostřední měla začerněný obličejík. Odzpívaly trojhlasně, a zdvořile se dotázaly, zda smějí zanechat na vrátkách doklad návštěvy. Rádi jsme souhlasili, a pak, než to deště smyly, jsme se těšili pohledem na bílé K+M+B. Letopočet si nepamatuji.
Tuším, že i další rok přišly tři královny dokazující, že emancipace proniká všude. Následující rok byly za vrátky už jen dvě postavy. Nakonec, proč ne? Citoval jsem v úvodu evangelium, abych ukázal, že počet mudrců-králů není specifikován. Nejstarší z královen odrostla dětským střevíčkům a zůstala toho roku doma. Lidový zvyk si žádá tři krále, což děvčata vyřešila – ta prostřední měla začerněnou jen půlku obličeje. Tradici bylo učiněno zadost, byly to dvě postavy v jedné.
Časy se mění a my s nimi, pravil antický filosof. Další léta už nebylo nic. Naproti přes ulici bydlí opravdu tři mladé královny. Snad až budou mít děti, pošlou je ve svých stopách, ale toho už se nedožijeme. To je života běh.