Jinak jsme každou neděli mohli jít sami do loutkového divadla a tleskat Kašpárkovi. Jednou mě však otec vzal do kina na americký film Kniha džunglí, který se hrál v kině Sevastopol na Příkopech, kde je nyní divadlo Broadway, a později ještě na film Robin Hood.. Rarita byla, že tyto filmy byly barevné, protože ještě trvalo řadu let, než byly barevné i naše filmy. Od té doby jsem nemyslel na nic jiného, než jak se dostat do kina.
Po roce 1948 byla velmi tvrdá cenzura na filmy, a tak se promítaly samé budovatelské. Americké v žádném případě.
Jeden z prvních filmů té doby byl film z roku 1948 Železný dědek. Byli jsme fascinování, jak Jaroslav Marvan ujíždí se svou lokomotivou před kotláři (stíhačky, které likvidovaly vlaky a hlavně lokomotivy tím, že jim rozstřílely kotle) do tunelu a jak zachránil nebrzděné vagóny. Byli jsme na tom několikrát.
Pak přišel z našeho hlediska úžasný film z roku 1949 Pád Berlína, který byl barevný a z našeho pohledu velmi výpravný. Byli jsme nadšeni hrdinskými činy Aljoši a jiných vojáků a vůbec nás nenapadlo, že je to filmová propaganda největšího kalibru. Je zajímavé, že i když jsem starší než Ondřej Neff a film jsem viděl možná dvacetkrát, teprve z jeho popisu tohoto filmu v článku Zlatá padesátá jsem se dozvěděl, že postavu maršála Göringa hrál Jiří Werich. Ale my jsme to tak nebrali, nás zajímaly ty samopaly, které střílely do nekonečna, aniž by se musely nabíjet, a to, že Němci dostali „na frak“. Řada dalších ruských filmů přicházela do kin a my jsme na ně chodili každý týden. Zdály se nám tehdy jako velmi napínavé a mohu říci, že leckdy výchovné. Například Bohdan Chmelnickij, kde veliký vojevůdce vyhrával úžasné bitvy. V jedné, kdy mu pomáhali Tataři, byla bitva skoro prohraná a uprostřed ohromné vřavy tatarský velitel řekl Bohdanovi: „Odcházíme z bitvy, protože padlo už mnoho našich lidí a zde nemůžeme vyhrát.“ Bohdan, místo, aby je nazval zbabělci, objal velitele a řekl: „Děkuji vám, bili jste se jako lvi.“ Ten se obrátil a zavelel: „Do boje!“ A jejich statečnost způsobila nakonec vítězství. To mě například celoživotně ovlivnilo, když někdo, kdo pro mě něco udělal už nemohl, byl jsem mu vděčný za to, co do té doby udělal. A to je dnes málokdy. Pak to byl film Říkali mu Suche Bator, Mstitel, Koráby útočí, Stalingradská bitva, Muži v sedle, Stříbrný prášek a jiné. Co však musím připomenout, byly ruské veselohry, kterých bylo hodně a byly barevné. Přesto, že byly vesměs budovatelské, a tedy naivní, byly veselé a všichni se dobře bavili. Vzpomenu jen jeden: Tříska, o taxikářce, která měla tolik roztomilých a veselých zápletek, že se diváci smáli celý film. Nepamatuji, že by někdo byl ovlivněn k touze po životě v komunismu. Brali jsme to zkrátka tak, jak to bylo, protože jsme nic jiného neznali. Všechny tyto filmy byly přístupné a na mnohé jsme chodili i se školou povinně – bylo to lepší než vyučování. Avšak ruské grotesky neměly chybu a myslím, že mohly v mnohém soutěžit s groteskami americkými. Co se týká pohádek, bylo to stejné: Malý Muk, Sadko, Ilja Muromec a další.
Pak přišel rok 1952 a památný film Fanfán Tulipán a zde nastal problém – byl nepřístupný. Šli jsme tuším do Blaníku (bývalý Fénix) a náležitě se vymódili. Dlouhý kabát, doma jsme vzali klobouky a plížili jsme se k pokladně. Třikrát nás vyhodili. Adelinu (kterou hrála Gina Lollobrigida) s tím památným výstřihem musíme vidět za každou cenu. Přemluvili jsme starší kluky, aby nás vzali sebou, ale zase nás vyhodili. Nakonec mě vzal sebou otec a stejně mě tam nepustili, takže jsem musel domů sám. Co dělat? Nový pokus.
Počkali jsme nějakou dobu, až návštěvnost opadla, a zkusili jsme kino Paříž. Vyšlo to. Když už jsme seděli a čekali na začátek, vyvedl nás biletář, vrátili nám peníze a šli jsme zlomeni domů. Tak byli důslední pořadatelé, mládež tam zkrátka nepustili a to ten nejodvážnější záběr tam byl právě ten výstřih Giny Lollobrigidy.
Nakonec jsme se na tento film dostali až po nějaké době, co návštěvnost podstatně opadla. Pak jsme na něj chodili každý den až do změny programu. Všichni milovali Adelinu a snili o ní.
Další film, který nás silně ovlivnil, byla francouzská Mzda strachu s Yvesem Montandem (od té doby vím, co je to nitroglycerin, protože o převoz této strašné výbušniny šlo). I když byl také nepřístupný, již jsme měli zkušenosti a do kina se dostali. Opět jsme ho shlédli asi desetkrát a o ničem jiném nemluvili. Pak přišel film Prodané životy o řidičích náklaďáků, kteří riskovali životy, aby dostali prémie bez ohledu na život kamarádů. Další populární film O Cangaceiro, byl na tu dobu dost tvrdý, ale také výchovný. Myslím, že tyto filmy byly povoleny proto, že se tam jednalo o utlačování lidu (v tomto filmu byli utlačovateli banditi a mezi nimi jeden charakterní člen, Teodoro), který se postavil za spravedlnost a zaplatil to životem. Náčelník dal rozkaz střílet na Teodora. Všichni se ho báli, a tak stříleli; jen jeden z nich to odmítl, a tak ho náčelník zastřelil. Umírající mladík ještě stačil vytáhnout z opasku kulku a vtisknout ji do ruky Teodorovi. Na toto důležité gesto jsem myslel léta a poznal jsem z něj, že vyžaduje odvahu nejít s davem, a v době, kdy na mne byl činěn nátlak na Státní bezpečnosti, jsem podle vzoru tohoto mladíka nikdy nic nevyzradil.
I když naše filmy z padesátých let byly zjevně točeny s cílem agitovat pro socialismus, nepamatuji si, že bychom nějak k tomuto systému lnuli. My jsme si vybrali jen to dobrodružné a tu politiku v tom zakuklenou jsme vůbec nevnímali. Příklad agitace „jako hrom“ byl film Únos z roku 1952, kde byli naši občané uneseni do západního sektoru Berlína a po „strašném utrpení“ se nakonec vrátili. Vzpomínám si, že nikoho z nás vůbec nenapadlo, že ten Berlín je tak „strašný“. Zkrátka jsme to brali jako dobrodružný film. Stejné to bylo s filmy Akce B, Král Šumavy a Kapitán Dabač. Kluci si zkrátka nemuseli dělat politickou selekci, ti zkrátka viděli velmi dobře natočený dobrodružný film, kde hráli naši vynikající herci jako např. Radovan Lukavský, Jiří Vala a Ladislav Chudík.
V tu dobu se také začala socialistická propaganda „kuklit“ do historických filmů, jako např. Jan Hus, Jan Žižka. Divák by si s odstupem času mohl myslet, že oba hrdinové mají pod kápí stranickou legitimaci. Snad jen pamětník mohl pochopit úžasnou hloubku této myšlenky, když ve filmu Černí baroni major Terazky nechal přemalovat palcát v Žižkově ruce na samopal. Ten, kdo to do tohoto filmu zakomponoval, musel mít velké znalosti o české kinematografii padesátých let.
Později, v druhé polovině padesátých let lze sledovat, že té skutečné až naivní propagandy začíná ubývat. Hudba z Marsu, Cesta do pravěku, Dědeček automobil, Žižkovská romance, Florenc 13.30 – to byly filmy, které byly velmi populární a některé Zemanovy filmy předběhly svou dobu jako třeba Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Na kometě.
V roce 1956 byl natočen erbovní film Osudy dobrého vojáka Švejka, s nezapomenutelným výkonem Rudolfa Hrušínského. I když ještě z filmu trochu chvilkami čpěla propaganda, byl tak mistrně natočen, že český divák, který umí číst mezi řádky, se skutečně pobavil na úkor režimu.
Avšak postupně začaly přicházet do kin i francouzské filmy jako Smolař, který odstartoval kariéru Louise de Funese a my jsme na něho chodili stále dokola. V tu dobu se již občas dostaly do kin filmy, které by před několika málo lety zkrátka cenzura nepustila. Ale to už pomalu končila doba, kdy filmy byly takřka jedinou oficielní kulturní zábavou, která ovlivňovala mladé lidi.
Následně začaly přicházet různé vlny méně či více úspěšné, jako třeba beatománie se všemi jejími průvodními znaky. Ale to už je jiná kapitola.
Hodně se v minulých letech mluvilo o vlivu filmu a jiných audiovizuálních pořadů na chování mladých lidí, a to hlavně ve spojitosti s násilím a morálkou. Odborníci se přeli o to, zda to mladé lidi ovlivňuje či nikoli. Nakonec převládl názor, že celosvětový úpadek morálky a prudký vzestup zločinnosti u mladých lidí, jejichž věkový průměr silně klesá, skutečně ovlivnila shora uvedená média.
Samozřejmě, že doba je jiná a těžko srovnávat. Také někdo řekne: „Jaký je rozdíl, když někdo někoho ´propíchl´ v čestném souboji nebo když ho prostě zavraždil? Vražda je to v obou případech.“ I když zabít člověka je špatné, pak v tom rozdíl rozhodně je. I když se souboje jako řešení nezastávám, pak tam se k tomu oba rozhodli alespoň dobrovolně.
I když některé filmy v padesátých letech byly naivní a někdy až hloupé, nikdy jsem nezaregistroval (ale i odborníci), že by měly nějaký špatný vliv na morálku nebo vyvolávaly násilí. Rozhodně se nedalo říci o těchto filmech (kromě válečných), že „pro mrtvoly nebylo kam plivnout“, jak jsem někdy slyšel komentovat některé filmy dnešní.
Závěrem bych rád uvedl takový argument, který jsem si ověřil sám a také ho skutečně prozkoumal. Když některé tyto filmy z padesátých let běží na obrazovce, tak vždy stoupne sledovanost. Proč, to už nechám na čtenáři samém.
publicista