Spolužák z gymnasia mi poslal odkaz na trampské písničky, jichž je na YouTube spousta. Vyvolalo to vzpomínky:

Vojnou jsem se protloukl z větší části jako zpěvák u vojenského souboru AUS v Praze a později u posádkové hudby v Milovicích. Mezitím jsme se přestěhovali do Karlových Varů, kde jsem se seznámil s dvěma jinými vojenskými veterány, kteří se tehdy rozhodli usadit se ve Varech, kde předtím oba válčili. Už na vojně se zabývali tvorbou amatérských kulturních pořadů a zde hodlali v této bohulibé činnosti pokračovat. Petr Novák, přezdívkou Kim, byl původcem většiny textů, na nichž v té době pracovali, zatímco Rudolf Staník k nim skládal hudbu. Pořad, který společně dali dohromady a jímž se chystali uchvátit karlovarské publikum, se jmenoval Písně pro kočku.

Kim s Rudou sháněli zpěváka. Pracoval jsem tehdy jako kulisák v karlovarském divadle ─ první místo, které se mi nabídlo po propuštění z vojny a přestěhování do Varů, kde jsem doufal, že si časem nějaké místo jako zpěvák nebo herec najdu. Jeden můj kolega z divadla je na mne upozornil, takže přišli oba za mnou. Byla to trochu podivná dvojice: Kim hubený dlouhán, Ruda malý černovlasý. Bylo odpoledne, v divadle se právě nehrálo ani nezkoušelo, vzal jsem je tedy dolů do orchestřiště, kde bylo piano. Už si nepamatuji, co jsem jim napoprvé zazpíval, vedlo to ale přímo k tomu, že mi Ruda začal hrát doprovod k jedné z těch jejich. Když mi potom vyťukal melodii, s textem strojově psaným v ruce jsem se chytil okamžitě ─ noty si Rudolf skoro nikdy žádné nepsal, všechno měl v hlavě. Notovou partituru, jak jsem časem zjistil, obvykle vyprodukoval s těžkými vzdechy až poté, kdy se dožadoval nějakého honoráře a potřeboval své nároky něčím podepřít. To ale přišlo až později. Vyzkoušeli jsme si tehdy v tom orchestřišti pár písniček a hned byla ruka v rukávě!

Pojmenovali jsme se Neznámí a začali jsme zkoušet politický kabaret Písně pro kočku v městské knihovně, kde byl malý sál s jevištěm, který pojal něco přes stovku diváků. To nám prozatím stačí, říkali jsme si. Zkoušely s námi i dvě dívky, tehdy asi dvacetiletá zpěvačka Bohunka Hošková a sedmnáctiletá Majka Koudelová. Bohunka časem odpadla, museli jsme si najít náhradu v Daně Kovalčíkové, přes veškeré problémy ale byla premiéra úspěšná. Natolik, že lidé chodili i na další představení a my jsme si po několika měsících mohli v Plzni udělat základní profesionální přehrávky a o něco později si dokonce zvýšit podstatně kvalifikaci a tím i obnos, jaký jsme mohli legálně požadovat za představení. Rudolf tehdy ještě pracoval jako kulturní referent pro vojenskou správu a z této pozice nám mohl zajišťovat představení pro menší posádky, hlavně kolem hranic v západních Čechách. Někdy jsme zvládli i tři za jediný den, takže po finanční stránce jsme si nevedli nijak špatně.

Asi po roce společného vystupování, kdy jsme Kim, Ruda a já kromě zmíněných představení pro vojáky také jezdili v půjčeném autě po štacích v jiných menších místech a vydělávali si takovýmto “šmíráckým” způsobem, nastaly problémy. Jak už tomu běžně bývá u skupin, kde existují dvě či víc osobností, došlo k ideologickému rozkolu. Kim, rozený tulák a tramp, inklinoval už tehdy tímto směrem a založil proto soubor Kočka (zkratka pro Kočovný kabaret), s nímž uskutečnil několik cest maringotkou a později i upraveným stěhovacím vozem po zemích českých. Dal pro tento účel dohromady svůj vlastní soubor. Ruda a já jsme tíhli spíš k literárnímu kabaretu, případně k absurdnímu divadlu.

Ruda napsal text a složil hudbu ke hře, které dal plný název Procházka operetou Rudolfa Staníka Nechci vás, proradné hrabě aneb Deset let bez muže (hravě) aneb Evita Víta neodmítá. Šlo o kombinaci hudebního a absurdního divadla. Hrál jsem Víta, prototyp vesnického hlupáka, vystoupili jsme s tím i v pražské televizi. Na jevišti, oblečeni podobně jako postavy z Prodané nevěsty, jsme mj. zpívali blues, které nakonec vyústilo v improvizaci trvající několik minut. Dodnes mám před očima ten pohled, když si Bohunka Hošková, která hrála Evitu, v kroji české selky dala ruce v bok a zaimprovizovala celé dva chorusy ve stylu Elly Fitzgerald! Herce Gustava Opočenského, který přišel na představení, tolik nadchlo, jak jsme se dokázali odvázat, že potom v divadelním klubu objednal celou láhev Johnny Walkera, která tehdy stála nějakých 400 Kčs, což byla asi čtvrtina základní měsíční gáže, a tudíž moc peněz, abychom ji společně vypili!

Almužníci situace, dramatická kompozice pro pět osob a Záviše byla už plně rozvinutá absurdní hra, pro karlovarské publikum snad až trochu příliš absurdní. Jedna větička mi utkvěla v paměti:

Ten Záviš už byl zase sťatej až hrůza, tentokrát pod Hlubokou!

Počátkem 68. roku jsme s Rudolfem přesídlili do Prahy. Vary nám začaly připadat trochu malé k tomu, co jsme plánovali. Kim mezitím vyjednával kdesi s kýmsi, že bychom převzali Redutu, jako znovuucelený soubor (v tom svém měl osobnosti, jako byl například mladičký Miki Jelínek), chvíli to vypadalo nadějně, invaze jednotek spřátelených národů ale veškerá podobná úsilí zmařila.

Vypuklo Pražské jaro. Zakládal se Klub angažovaných nestraníků; šli jsme spolu s Rudou na zakládající schůzi této organizace. Do přeplněného sálu na Střeleckém ostrově jsme se nedostali, odnesli jsme si ale odtamtud přihláškové formuláře, které jsme hned následujícího dne vyplnili a odeslali. Mně to velké problémy nezpůsobilo, protože jsem se časem rozhodl k emigraci, nicméně Rudolf, který o nějaké emigraci nechtěl ani slyšet (i když k tomu, abych zůstal, mne nijak nepřemlouval), na to potom doplácel po dlouhá léta. Živil se jako klavírista, skladatel i herec v dětském Divadle bez opony; nic jiného mu dělat nepovolili. V 80. letech utrpěl mozkovou mrtvici, zemřel 1999. Zde jsem pro něho vytvořil tyto stránky: http://www.rudolfstanik.info .

Kim Novák odešel do Německa, kde jsme se pár let nato v Hamburku setkali. Dělal tam tehdy asistenta režie v televizi. Po letech se Kim na čas vrátil a hrál trampa ve filmu Z města cesta režiséra Vorla. Ten si můžete stáhnout zde, doporučuji hned první, část, v níž stárnoucí Kim divákovi odhaluje svou trampskou duši:

Tramp Kim zemřel koncem minulého roku v Hamburku.

Autorovy stránky:
http://www.vkoreis.com/
http://www.vojen.com/