Karel byl můj spolužák od třetí třídy. To mne přeložili ze školy U Fajglovky do školy U Nádraží. Vše v rodných Vršovicích na tř. SNB, dnešní Vršovické. U Nádraží bývalo dívčí gymnázium, ale po roce 1952 gymnasistky zrušili a místo nich se z honosných dvojbudov stala obyčejná základní škola, takzvaná osmitřídka. Chodili jsme s Karlem v předškolním věku do školky v Riegrových sadech, ale mne pak dali do Fajglovky, neb jsem byl malého vzrůstu a Riegrovy sady byly v kopci. Nebylo mne přes školní brašnu na mých zádech vidět, tvrdívala moje máma, tak jsem byl maličký. V první třídě U Fajglovky byla menší jen Jaruška Svobodová, do které jsem se okamžitě zamiloval, příbuzná ale s Karlem nebyla. Možná jsem byl nejmenší, ale s rudým vlasem i nejvzteklejší a zcela určitě největší rváč. Mne nepřepral nikdo, ani ti větší žáci.
Po zrušení gymnázia přeřadili k Nádraží celou třídu z Riegrových sadů a nás pár jedinců od Fajglovky, kteří jsme to měli k Nádraží blíž. Bydlel jsem ve Vršovické číslo 16 a ke škole jsem to měl sto metrů. A tam jsme se s Karlem dali zase dohromady, stejně jako i s jinými druhy ze školky, jako byl Tomik Kozák, můj nejlepší kamarád z tehdejší doby. S ním jsem prožil nejedno dobrodružství, než mu zemřela matka a Tomika vyloučili ze školy. Roste pro šibenici, tvrdila moje máma a nebyla daleko od pravdy. Tomika jsem znovu potkal, když nám bylo 22 let, a mluvil hantýrkou pražské galérky...
Po jeho odchodu jsem se více přimkl ke Karlovi, který mi vyhovoval svým hlubokým myšlením filozofickým. Přivedl mne ke čtení některých klasiků a neustále jsme se dohadovali o posmrtném životě. Existuje, nebo ne? Došlo to tak daleko, že jsme spolu udělali téměř mefistofelskou smlouvu. Ten, který z nás zemře první, pokud tam něco je, podá tomu druhému zprávu!
Zprávu mi podal Karel, to už jsem žil v Sydney, byl jsem ženatý a měl jsem tři malé děti. Spali jsme s manželkou v ložnici sami, děti měly postýlky ve vedlejší ložnici, když jsem se uprostřed noci z ničeho nic probudil. V tu ránu jsem byl vzhůru a u dveří jsem uviděl tmavou postavu, spíš stín, jak se opírá loktem o veřeje a shlíží na nás v posteli. Než jsem stačil vyskočit a vymotat se z přikrývky, postava se odlepila od zárubně a zmizela v chodbě. Slyšel jsem, jak v zavrzala dřevěná podlaha. Zdálo se mi, že pod jejími kroky, ale to už jsem byl na nohou a hnal se za postavou do chodby. Cestou jsem rozsvítil. V chodbě nikdo nebyl.
Z chodby vedly dveře do obýváku a ven z domu. V obýváku nikdo nebyl a dveře ven byly zamčené.
Děti! Okamžitě jsem běžel nazpět a do dětského pokoje. Děti spokojeně spaly. Prohledal jsem celý dům, ale vše bylo v pořádku a dveře ven z prádelny zamčené. Nechápal jsem, jak se dotyčný dostal dovnitř a zase ven, aniž bych ho, obzvlášť při jeho „útěku“ nedohonil. Tu noc jsem toho mnoho nenaspal.
Za čtrnáct dní mi přišel dopis od mámy, že se Karel Svoboda oběsil...