V těchto dnech si připomínáme výročí smrti Karla Kryla (+ 3. března 1994). Zhruba o měsíc a týden později potom Krylových nedožitých sedmdesátin (* 12. dubna 1944).

S Karlem jsem se poprvé setkal někdy na přelomu let 1966 a 1967, přesné datum si už nepamatuji. S Kimem Novákem (později Tramp ve Vorlově filmu Z města cesta) a Rudou Staníkem (později signatář Charty) a s několika jinými lidmi jsme v Karlových Varech měli v té době kabaretní a hudební divadélko. Právě jsme připravovali premiéru parodie na operetu, kterou její tvůrce Staník krátce a výstižně nazval Nechci vás, proradné hrabě aneb Deset let bez muže (hravě) aneb Evita Víta neodmítá.

Nedlouho předtím se ve Varech konal festival divadel malých forem, při němž v jednoaktovce Edwarda Albeeho Stalo se v zoo vystoupil Miroslav Kovářík, v té době ještě kunsthistorik na zámku v Duchcově, jinak herec, recitátor a později rozhlasový moderátor, který v té době vedl v Litvínově Divadlo poezie. Mirek Kovářík zhlédl naše představení a přišel za námi s plánem na to, že by v Litvínově uspořádal text-appeal. V jeho první části že by vystoupil se svými protestsongy zpěvák a kytarista z Teplic, kterého on nedávno objevil, a že o druhou část se postaráme my s tím, co už máme nazkoušené z připravovaného muzikálu-operety, k čemuž bychom přidali nějaké ty improvizace.

Jak dohodnuto, tak i vykonáno. Přijeli jsme do Litvínova po vlastní ose, tj. škodovkou vypůjčenou od primáře karlovarské nemocnice dr. Fiedlera, s jehož dcerou Marikou Kim chodil, někdy odpoledne, právě včas k tomu, abychom si ještě stihli udělat zkoušku. Na jevišti se právě jedna zvuková zkouška už konala. Před mikrofonem stál mladý muž drobné postavy v kostkované košili - na to bych sice nepřísahal, mám to tak ale před svým vnitřním zrakem zafixováno. V ruce držel akustickou kytaru a o něčem se právě dohadoval jednak s Kováříkem, který byl v hledišti, a také se zvukařem kdesi za okénkem. Mirek nám zamával na pozdrav, zatímco kytarista spustil.

Myslím, že mi asi spadla čelist a že jsem v tom nebyl jediným. Z jeviště zaduněly akordy a k tomu zazněl na tak malého člověka překvapivě silný a zvučný baryton:

V ponurém osvětlení gotického sálu
kupčíci vyděšení hledí do misálů
a houfec mordýřů si žádá požehnání
vždyť prvním z rytířů je Veličenstvo Kat.

To byla první píseň, kterou jsem slyšel Karla Kryla zazpívat. Dodnes si myslím, že je Veličenstvo Kat tou nejlepší, kterou složil. Slyšel jsem ji živě v jeho podání potom ještě vícekrát, naposledy asi o dvacet let později, v roce 1987, když Karel přijel sem do Brisbane. Seděli jsme tehdy před představením u stolu v krajanském klubu, spolu s bratrem režiséra Miloše Formana malířem Pavlem Formanem, u něhož tu Karel bydlel. Pověděl jsem Karlovi o tom, co jsem se nedlouho předtím dozvěděl, že náš někdejší kumpán Ruda Staník, s nímž jsme oba vypili nejeden žejdlík, utrpěl mozkovou mrtvici a zůstal po ní ochrnut na půl těla. Karel tehdy zasmušile prohlásil: "No víš, tam odtud už choděj jenom samý špatný zprávy! A už to jiný nebude!"

Dohodli jsme se tehdy na tom, že při příští návštěvě Austrálie, kterou plánoval asi za tři roky, bude Karel bydlet u nás. K tomu už nedošlo. Ona chmurná předpověď se sice nenaplnila a situace se jen o pár roků nato změnila, i když, pokud vím, Kryl k ní měl své výhrady. O něco později mě stihla ještě horší zpráva, ta o Krylově náhlé smrti. Považuji to za náramné privilegium, že se mi v životě dostalo příležitosti poznat tohoto výjimečného člověka!

Autorovy stránky: http://www.voyenkoreis.com