VZPOMÍNKA: Josef Škvorecký se už odrazil od břehu…

"Děkujeme za zásilku, která v pořádku došla. A potěšila. S námi už moc srandy není. Smějeme se málo, spíš nikdy…" Smutné věty z posledního dopisu, který mi Josef Škvorecký se svou ženou Zdenou Salivarovou napsali 20. listopadu loňského roku…

karikatura Škvoreckého

Za posledních dvacet let jsem od tohoto báječného člověka dostal řadu dopisů a když jsme se naučili využívat elektronickou poštu, vyměnili jsme si pak o mnoho víc mailů. Vyptával jsem se jej na Jiřího Šlitra, na Jiřího Voskovce, ale třeba i na Herberta Warda, amerického jazzmana, který se svou ženou emigroval v padesátých letech z Ameriky do Československa, a na další muzikanty a herce. Pan Josef byl vždycky vstřícný a pokud ho některá z mých otázek zaujala víc, ochotně se rozepsal, aniž by ho v tu chvíli zajímalo, kolik svého vzácného času do mě zrovna investuje. V knize Tři životy Lídy Baarové jsem za jeho souhlasu hodně z těch jeho mailových zpráv zveřejnil a právě v těchto dnech, kdy pracuji na knížce, k níž mě on rovněž vyprovokoval (Čemu se smála Adina Mandlová?), se probírám maily dalšími, jejichž počet ovšem začal v posledních dvou letech bohužel řídnout.

V uplynulém roce jsem nebyl sám, kdo už tušil, že nás Josef Škvorecký, velký spisovatel a vlídný muž s velkým srdcem, opouští. Zatímco k Lídě Baarové mi poslal mnoho nahraných audiokazet a napsal mi k nim i mnoho zajímavých informací a vzpomínek, k nahrávkám s Adinou Mandlovou začaly být jeho maily většinou stručné a smutné. Ta poslední, která mě zastihla před cestou na dovolenou, byla nejsmutnější: "Milý Ondřeji, promiň stručnost, je mi velmi špatně. Užij si Řecko a vzpomeň si na mě. Tvůj Josef"

Přesto pokaždé, když se mu udělalo líp, usedl k počítači a napsal mi nějakou zajímavost, na kterou si vzpomněl. Jakého druhu byly dopisy z těchto šťastných chvil, dokazuje například tento: "Milý Ondřeji, jestli chceš napsat knihu o Mandlové na základě nahrávek, které jsem Ti věnoval, dej, prosím, pozor na jednu věc. Možná že už jsem Ti o tom psal. V knize Václava Junka (Ne)návraty Adiny Mandlové totiž Junek tvrdí, že na premiéru Tankového praporu, která se konala ještě v Paláci kultury, přiletěla Mandlová se mnou v helikoptéře. Tuhle zprávu získal od paní Ireny Votrubové, která byla produkční Kongresového centra Praha a organizovala "Tankový prapor Opening", tedy premiéru prvního českého filmu od konce války natočeného soukromou společností.

Jenže já se na to věru dobře pamatuju, díky příšerné vysloužilé sovětské helikoptéře, kterou sověti zřejmě věnovali čs. armádě po nebo za té války. Nastoupil jsem do ní na nějakém fotbalovém hříšti blízko Paláce kultury, jenže nenastoupil jsem s Adinou Mandlovou, nýbrž se svou ženou Zdenou Salivarovou-Škvoreckou. V helikoptéře něco pořád skřípalo a vrzalo, let byl sice krátký, ale nikdy jsem nebyl tak vděčný, že jsem zas na zemi, jako po tomhle letu. Jak jsme davem lidí šli ke vchodu toho paláce, zastavila nás nějaká stará paní a zeptala se udiveně: "To ste přiletěli z Kanady v tomhle?"

Adina Mandlová nám telefonovala do sídla kanadského velvyslance, kde nás ubytovali, jak má na tu premiéru přijít oblečená. Nebyl jsem si jist, jak se v Česku chodí na premiéry, jestli v krátké nebo polodlouhé nebo dlouhé večerní toaletě, tak jsem jí řek něco o večerní toaletě. V nějaké takové přišla, ale bylo kolem ní tolik lidí, že mi jenom stačila říct, že film se jí nelíbil, byl moc hrubý (nebo tak nějak to řekla) a do Paláce kultury ji zřejmě dopravil Vít Olmer nebo někdo z jeho štábu. Tak hlavně, prosím Tě: v té helikoptéře jsem seděl se svou ženou!"

poslední dopis

I když už jsem se v posledních měsících na zprávu, která nás nyní dostihla, připravoval, stejně mě zaskočila a ranila. Tím spíš, že přišla tak krátce po jiné smutné zprávě o odchodu Václava Havla…

Zítra si vytáhnu z knihovny jednu nádhernou knihu, kterou jsem naposled četl před mnoha a mnoha lety. Jmenuje se Zbabělci. A nad ní budu vzpomínat na jejího autora, o kterém jsem se prvně dověděl už ve velmi útlém mládí, od koho jiného, než od svého staršího sourozence. Ten první vydání Zbabělců, které se v padesátých letech stahovalo z knihkupeckých pultů, dostal tehdy od Jiřího Šlitra. Když jsem se ho později ptal, co pro něj a pro Šlitra Zbabělci znamenali, odpověděl mi: "Znamenali pro mě blesk z čistého nebe. Takovou knížku z nás nikdo nečekal, a najednou tu byla! Dneska už samozřejmě nemůže zapůsobit tak oslnivě, jako v tý době, kdy nebylo ani zdaleka nic příbuznýho. Zbabělci byli něco úplně novýho a my je hltali, smáli jsme se jim a byli šťastní, poněvadž taky zmapovávali naši dobu…"

Autor karikatury: Ondřej Suchý