Trochu jsem se lekl, když mě táta probudil. Držel mě za rameno a s prstem na ústech šeptnul: „Potichu, nemáme moc času.“ Nemusel mě dvakrát pobízet. Brácha vedle spal jako dudek. On ryby nechytal a vstávat ráno o půl páté by mu ani trochu nesedělo.

První den pstruhové sezóny bychom s tatínkem nevyměnili za žádné slavnosti světa. Voda v Bečvě byla ještě zelená; to ji tak barvily poslední fláky sněhu, který se stále držel v hlubokých stržích až nahoře u Karlovic. Hleděl jsem z okna drncajícího vláčku a počítal stanice. Auto už jsme neměli. To mi tak nevadilo, vláček jsem měl rád. Hlavně, že tátovi neznárodnili rybářské pruty. Držel je teď ve futrále, dolním koncem opřené o naolejovanou podlahu vagónu. Usmíval se. Jeho starý, zelený ruksak ležel vedle na sedadle. V něm byly nějaké rezervní háčky a třpytky, hlavně však krajíce chleba namazané máslem a natvrdo ovařená vajíčka se špetkou soli v kornoutku vedle. Babička nám je připravila už večer. Blížili jsme se k Halenkovu, kde už na nás čekala vyparáděná jarní Bečva. Bylo mně dobře. Najednou bylo zase všechno jako při starém. . .

Staroměstský orloj cinkal svou melodii. Apoštolové přepochodovali a kohout představení pro tuto hodinu odkokrhal. Dělníci pracovali na ohořelé radnici. Na fasádě některých starých domů svítily stále ďobance od střel. Jan Hus se na nás díval, jak jsme nasedali do taxíku. Když jsem pak večer v hotelu usínal, šlo mně hlavou Národní muzeum se svými vycpanými zvířaty z Afriky, chrám svatého Víta, Nerudovka. Cinkání tramvají a šelestění auťáků jedoucích Václavákem dolů k Můstku mně zavřelo víčka. Po zimě, která pak brzy přišla, u nás doma moc smíchu nebylo. Když rodičům vzali jejich obchod, všechny plány na výlet do Prahy v příštích prázdninách byly pryč.

I mně bylo po našem obchodě smutno. Rád jsem hlavně chodil do zadní mistnosti, kde se prodávaly všechny věci, které mohou klukovi učarovat. Lyže, brusle, kopacky a trička s čísly na zádech, rybářské pruty, tenisové rakety. Krabičky s háčky na ryby a třpytkami jsem otevřel a zavřel každou aspoň stokrát. Byly tam i umělé mušky s malinkatými háčky, které tehdy uměl pstruhům servírovat jen pan doktor Brázda. Když jsem tam někdy k večeru přišel, seděli tam a povídali si s tatínkem a panem Kallerem, který u nás pracoval, ti nejdůležitější a nejznámější lidé, které jsem znal. Třeba pan Kubiska, který hrál středního útočníka ve vsetínském hokejovém mužstvu. Taky se někdy ukázal jeden ze slavných bratrů Sousediků. Dodnes nevím, proč jim oběma říkali Job. Nebo Jobek. Nevím. Pan Navrátil byl nejlepším lyžařem široko daleko. Když on závodil, ti ostatní se jen prali o druhé místo. Pan Kaller tam při tom všem montoval vázání na nově, krásné jasanové lyže, nebo vyplétal tenisové rakety. Někdy nakoukla maminka zepředu a mrkla se na tatíka. Ten hned vyskočil a šel dopředu, kde lidé kupovali boty, kožené tašky, někdo popadnul taky pěkný nový kožený kufr. Mamince říkali prodavači „paní šéfová“; tatínek byl tedy „pan šéf“. Pro ty sportovce a kamarády vzadu byl však Valoš. Pohoda. Sportovci počkali, až pan Kaller vyplete poslední raketu, a šli pak domů. Neon nad obchodem říkal naše jméno, boty, tašky, lyže se v osvětlené výloze nabízely všem, kdo procházeli ztichlým městským korzem.

„Neboj se, tady se to všechno rozsype. Co s tím chtějí ti blbci dělat, když jim všichni utečete?“ říkal táta, když už mně a Aleně pomohl s kufry do rychlíku. Usmíval se na mě. Jeho úsměv mně zůstal v paměti. Pokaždé, když teď přijdu s rybářským prutem v ruce k řece, si na dědu vzpomenu. Říkám mu teď děda, od té doby, kdy se nám v Americe narodila naše dcera. Zná svého dědu z fotek, nikdy si mu však na klín sednout nemohla. Vím, že se děda usmívá, když mně zelená jarní řeka nedá stání.