Naše léta šedá šedesátá
„Byli kdysi dnové, kdy i praotec Noe se bál . . .(W+V)
My se kdysi také báli, že ta kulturní socialistická Sahara se už nezmění a my nikdy zblízka nepřivoníme ke všem květům světové kultury a umění. Avšak náhle se v tom přesátém písku zazelenaly nové svěží oázy. Bujně se rozrůstaly.
Nyní se tomu dost nelogicky říká „zlatá šedesátá“. Bylo asi naivní si myslet, že v té rozkvétající zahradě se objeví všechno, co zde mnohým dosud chybělo.
Soudruh hlavní zahradník rozhodl, že poroste jen něco - Jedny rostliny jim dovolíme zavlažovat, možná i přihnojíme, k jiným přisypeme herbicidu. Podle toho, na koho a kam až stačíme dohlédnout.
Možná si všekulturní tajemníci, pod obščekulturnym rukovódstvom mysleli, že už to mají pevně v hrsti - Zkusíme jim trochu povolit vopratě, všude už máme svoje lidi a ty to ukočírujou. A kdyby nakrásně né, tak aspoň uvidíme kdo je kdo a komu zatnout tipec. Kak v sajůzu.
S několika kamarády a spolužáky si myslíme, že jsme na správném místě ve správnou dobu. Obrážíme všechny kulturní výboje dosud zde nevídané, neslýchané, netušené. Snažíme se vstřebávat všechno. V Divadle, spíše divadélku na Zábradlí, na rovněž malém Anenském plácku poblíž Karlova mostu, řádí parta kolem Jiřího Suchého, neúnavného zakladatele „malých forem“, přesto velkých významem. Začal zde svojí hrou Kdyby tisíc klarinetů, režíroval tam geniální Ivan Vyskočil, zpívala nezničitelná Ljuba Hermanová, kulisařil neznámý Václav Havel, biletařila budoucí První dáma. Se svojí pantomimou, později slavnou po celém světě, začínal Na zábradlí i Ladislav Fialka.
Byli jsme tam víc než doma.
Vinárna Reduta na Národní se proměnila v hudebně-literární klub se slavnými text-appealy. Kontrabasistu Suchého zde Horníček seznamuje s pianistou Šlitrem, a zrodí se tak Semafor. V Rokoku na Václaváku se opět kvalitně hraje a zpívá. Jako lavina vznikají bigbítové a jazzové skupiny.
Spolužák Jiří Srnec znovuoživuje a dotváří princip Černého divadla a se souborem sjíždějí také celý svět. Slavné, až snad opravdu zlaté období.
Také se nám s kamarády začínají v hlavách líhnout představy o něčem podobném, ale i zcela jiném. Nejsme nikdo geniální jako ti dříve jmenovaní. Chceme zorganizovat jen něco jako scénu s širším autorským čtením a stálou kapelou. Venca Hrabě, klarinetista i básník píšící zatím do šuplíku, právě založil dixielandovou kapelu. Bude hrát k programu a potom k tanci. Redaktorka MF Zdenka prý má šuplíky plné tvorby mladých autorů. Posluchačka DAMU Hanka Talpová má s kolegy zase plno zájmu o vystupování a čtení poesie a povídek. Sál ROH zajišťujeme v Košířích na Plzeňské a s všeobecným nadšením se brzy začíná. Do toho mumraje se spolužákem Jiřím promítáme z balkónu na stěny a strop sálu světelné obrazy našich i jiných grafik. Podle nás je to úchvatné.
Na názvu představení se shodujeme také snadno - FÓRUM. Bylo, až na antiku, zatím nepoužité. OF v nedohlednu, rovněž tak hotel na Pankráci.
Ihned narváno a úspěch veliký. Nejdříve chodí hlavně místní kvůli hudbě a tanci, ale rychle přibývají intelektuálové z celé Prahy. Zmínka o novém scénickém experimentu se světelnými obrazy dokonce zazněla v Semaforu při Člověku z půdy, z úst herce René Gabzdyla, jednoho i od nás. Mezi jinými čte ze své prvotiny neznámý Karol Sidon. V plátku Večerní Praha se objevuje sloupek o tom, jak v Košířích mezi poesií trsají místní cígošky s vysokoškoláky z Vinohrad. Začalo se uvažovat o přemístění někam do centra.
Také se připravovaly materiály k předkládání scénáře a všech textů ke schvalování na HSTD (Hlavní správa tiskového dohledu), neboli k cenzuře. Vybraní extrasoudruzi tam posuzovali, zdali se v textech či jinak skrytě nepodrývá autorita strany a vlády. Nejenomže schvalovali, zamítali či redukovali obsah, ale i tajně navštěvovali všechny veřejné produkce, jestli někdo nepodvádí. Pak běda mu.
Ve fázi příprav nás oslovuje jakýsi mladík Luboš, že dokončuje a uspořádává sbírku své poesie a pokud jej přibereme do party, tak veškeré texty jednotně na stroji přepíše, zařídí jejich rychlé schválení, neb jeho žena Zuzana pracuje na MV ČSM, se vším mu pomůže, má plno vlivných známých, takže problémy nebudou. Důvěřuj, ale prověřuj - jeho Zuzana tam však opravdu pracovala.
Při návštěvě provozního náměstka RaJ Praha 1 jsme si hned plácli, je naším projektem nadšený. Ochotně přiděluje dlouho neužívaný sál baru Pygmalion v paláci Fénix nahoře na Václavském. Senzace. Rychle dodáváme návrhy na barevné a jiné úpravy sálu a s pracemi se ihned začíná. Premiéra do měsíce. Logicky také vyžaduje předložení souhlasu HSTD s potřebnými razítky.
Luboš již dříve převzal všechny rukopisy a jiné podklady, a tak ho urguji. Je nějak nedostupný, tak urguji Zuzanu. Musíme ale přijít za ní na MV. Ona se potom jen diví a diví. On nikdy žádnou poesii nenapsal, ona nic nepřepisovala a dlouho jej už neviděla. Občas se takto někam zašije, je prý schizofrenik a budou se rozvádět. Velmi upřímně nás lituje.
Konec a hrůza. Do Košíř zpět už nelze. O co větší bylo nadšení nás všech, o to větší je zhrzení, deprese, vztek a nadávky. Vzteká se i soudruh náměstek Pygmalion, ale nakonec navrhuje přijatelné řešení. Musíme mu připravit silvestrovský program v jejich nealkoholické kavárně Luxor. Ale zdarma a pohlídá si nás.
Silvestr se podařil, i když s lehce odřenýma ušima. Šéf byl ale spokojen. Ručně jsme vyrobili dva plakáty, Venca Hrabě Kvartet pod názvem Juice-Band zahrál, Hanka párkrát zarecitovala a něco tématického přečetla. Požadovanou půlnoční scénu jsme také elegantně zvládli - na vlastním kufříkovém gramofonu se točí vlastní LP s Armstrongovou skladbou Funeral Junction (pohřební pochod), kde v polovině je pauza a po ní začne břeskný dixieland na cestě do hospody. V té pauze jsme skladbu přerušili, nechali z rádia odbít půlnoc, promítli nakreslenou péefku 1961-62 a pak fotku Sečma z obalu LP. Hrabě Band ještě hodinku decentně hrál k tanci. Nic kvalitnějšího by tam jistě nikdo nepředvedl.
Když nastal čas normalizačních odplat, redaktorku Zdenku přešoupli do suterénního archivu, Sidon emigroval, aby se po letech vrátil jako český rabín, další náš autor sepisoval knížky na zámku v Dobříši, Hanka sklízela úspěchy v Karlínském divadle. Jen Václav Hrabě živořil v půdním kumbálu nad Malostranským náměstím, horečně tvořil i žil, a v pětadvaceti zemřel na otravu svítiplynem. Snad náhodou či kvůli ženské. Později se jeho roztroušené verše složitě shromažďovaly aby vyšly knižně a mohly se stát fenoménem české undergroundové poesie. Mišíkem zhudebněná „Láska je jako večernice plující temnou oblohou“ je stále úspěšná a krásná.
Po roce 1990 jsme v „Cibulkových seznamech spolupracovníků a agentů StB“ nalezli jméno Luboše V. v několikanásobném uvedení, což podle komentáře značilo, že jmenovaný tolikráte postupoval na žebříčku služebních zásluh, nových úkolů a přeevidencí.