Narodila jsem se do světa korálků. Lézt a chodit jsem se učila mezi krabicemi s korálky. Později jsem si hrávala v místnosti, kde byl poklad - vzorkovnice korálků všech barev, odstínů a velikostí, vše v maličkých krabičkách. Ty nejmenší korálky byly zlaté a stříbrné. Stály tam i velké krabice se zvláštními korálky, které se třpytily jako drahokamy. Milovala jsem ten pohádkový svět.

Když mi bylo asi sedm let, přijeli nějací pánové, popadli všechny krabice s korálky i hotovými náhrdelníky a taštičkami a bezcitně je naházeli na náklaďák.
Zdálo se mi, že odněkud slyším pláč.
"Kam asi pojedou naše korálky?" kladla jsem si v duchu otázku.
V domě bylo ticho. Nikdo nemluvil. Taková hořká atmosféra.
V krabici s hračkami mi zbylo pár náhrdelníků, bílá korálková taštička s barevnými kytičkami a dětská brož s krásným skleněným pejskem.
Teprve po letech jsem se dověděla, že ti pánové tenkrát vyhodili všechny korálky i hezké výrobky z nich do starých břidlicových lomů, zpola zatopených. (Bylo to zboží posbírané od různých podnikatelů.) Prý tam pak za tmy chodily některé babičky, braly si ty věci domů a schovávaly je na půdách.
Ráda navštěvuji obchody se starožitnostmi.Často tam najdu povědomý náhrdelník, brož nebo taštičku.
Ty věci mluví. Možná, že někdy i plakaly. Jsou v nich vepsány osudy sklářů, kteří je uměli vyrobit, osudy babiček a maminek, které je navlékly, a osudy obchodníků, kteří již dávno šířili slávu českých korálků po celém světě.

"Nechť nikdo nemluví o mlčení věcí, neboť ke každému věc, po které vztahoval ruku, již promluvila, a bylo na něm, aby slyšel její hlas. Má každá věc svoji tajemnou řeč, slyšenou pouze tichem, a srdce se ji dovídá dříve než oči." (Karel Schulz: Kámen a bolest)