20.9.2019 | Svátek má Oleg


VZPOMÍNKA: Jak jsem se učil hrát na housle

10.8.2019

V době mého dětství rodiče moudře usoudili, že k všeobecnému vzdělání patří také hudební vzdělání a pokud možno zvládnutí základů hry na nějaký hudební nástroj. Lidové školy umění tehdy neexistovaly, bylo to ve čtyřicátých letech minulého století, tedy za války, a tak bylo možno svěřit se do péče pouze privátním učitelům.

Můj bratr byl o necelých pět let starší, takže ho výuka čekala dříve. Nastal den, kdy maminka odvedla bráchu k panu Františkovi Bednářovi, který vyučoval hře na housle a na klavír. Klavír jsme doma neměli, tak zbývalo učit se hrát na housle. Bylo to ve Dvoře Králové nad Labem, pan Bednář bydlel v části města zvané „Nebíčko“. Já jsem se bratrovy první návštěvy u pana Bednáře zúčastnil jen jako doprovod, na housle jsem začal chodit až o několik let později. Bratrovi se do výuky hry na housle vůbec nechtělo a vyjádřil to zcela jednoznačně a hlasitě i před panem Bednářem. Ten byl poněkud překvapen reakcí budoucího žáka a pronesl památnou větu, kterou jsme v pozdějších letech doma často citovali: „Ó, ty bloude, pro mne se neučíš, pro sebe se učíš…“

Protest nebyl nic platný, výuka byla zahájena. Brácha se naučil i přes počáteční protesty slušně hrát, houslím se ale v dospělosti nevěnoval. Jeho profesní zaměření bylo zcela jiné. Vystudoval matematiku, již za studií působil na malý úvazek jako asistent a hned po promoci se stal odborným asistentem matematiky na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Docentskou habilitaci získal mnohem později než jeho mladší kolegové, kteří měli tu „výhodu“, že vlastnili rudou partajnickou legitimaci. Pokud ho některý z jeho žáků oslovil titulem profesor, odpovídal: „Profesor nejsem a vím, že nikdy nebudu.“ Naštěstí neměl pravdu. Profesorem se stal, ale až poté, co komunistická totalita skončila v propadlišti dějin. Byl velmi skromný. Byl sice univerzitním profesorem matematiky, ale když se ho někdo zeptal, jaké má povolání, odpovídal: „Učím počty.“

Vraťme se ale k panu Bednářovi. Byl to velmi hodný, i když velmi svérázný člověk. Byl svobodný, žil sám v miniaturním bytě, který tvořila jedna malá místnost. Velkou část místnosti zabíralo pianino a skládací postel. Nikdy jsme se nedozvěděli, jaké má vlastně hudební vzdělání a kde je získal. Za mlada putoval po Rusku a živil se údajně hrou na housle jako potulný muzikant.

Vyučoval vždy několik žáků najednou, zpravidla tři až čtyři. Při hře jsme seděli u pianina, na kterém jsme měli rozloženy noty, případně jeden žák, který už se nevešel k pianinu, seděl u okna na dřevěném černém vojenském kufírku, noty měl na skládacím stojánku. Učili jsme se podle houslové školy Jana Maláta. Noty jsme se ze začátku neučili, dozvěděli jsme se jen, že určitá nota vyznačená na notové osnově na určitém místě znamená zmáčknout určitou strunu určitým prstem na určitém místě. Teprve později jsme se učili noty pojmenovat a získali jsme základy hudební teorie. Pokud někdo zahrál falešný tón, přistál mu na hlavě nebo na nešikovných prstech páně Bednářův smyčec.

Byla válka, občas byl vyhlášen letecký poplach, což znamenalo, že začaly po celém městě pronikavě houkat sirény přerušovanými tóny a byla povinnost odejít do protileteckého krytu nebo alespoň do sklepa. Pokud se spojenecká letadla přiblížila a bylo akutní nebezpečí leteckého náletu, začaly sirény znovu houkat, ale nepřerušovaným tónem. Konec poplachu opět oznamovaly sirény. Jednou jsme zažili takový poplach i během houslové hodiny. Sirény zahoukaly a pan Bednář jen poznamenal: „To nic, hrajeme dál, do sklepa nejdeme…“ Hráli jsme dál, sirény začaly za chvíli znovu výt tónem ohlašujícím akutní nebezpečí, na což zareagoval pan Bednář slovy: „Tak vidíte, ještě že jsme nešli do krytu, už je konec poplachu…“ Naštěstí k bombardování nedošlo.

Na hodiny houslí jsme chodili jednou týdně. Na konci každé hodiny nám pan Bednář naladil housle a nakázal, abychom doma denně cvičili. Jednou přišel jeden žák do hodiny a hned byl tázán: „Tak co, jak jsi během týdne cvičil?“ „Pravidelně, každý den.“ „Tak dobře, vyndej housle z pouzdra a předveď mi, co ses naučil.“ Kandidát houslové hry otevřel futrál, s údivem zjistil, že tam housle nejsou, a hned podal vysvětlení: „Já jsem včera doma cvičil a asi jsem zapomněl dát housle do pouzdra.“ „Jo, tak se podívej tamhle na stůl. Minulý týden jsi tady housle zapomněl. To jsi doma pěkně cvičil…“

Před Vánocemi jsme hrávali koledy, jednou jsme kromě koled hráli vánoční písničku, která se jmenovala „Housle od Ježíška“. Pan Bednář měl jen tři výtisky not, považoval je za velkou vzácnost a domů nám je nepůjčoval. Písnička se mi moc líbila a toužil jsem mít noty doma. O kopírkách jsme tehdy ani nesnili, noty se rozmnožovaly jedině opisováním. Pan Bednář se velmi zdráhal a noty mi nechtěl domů půjčit. Nakonec se nechal obměkčit a půjčil mi je s důrazným poučením, že musím být při opisování velmi opatrný a nesmím noty poškodit.

Radostně jsem si noty donesl domů a hned jsem se pustil do opisování. Propisky tehdy ještě nebyly, plnicí pero jsem neměl, psali jsme ve škole i doma perem, které se namáčelo do inkoustu v kalamáři. Shodou okolností byl tehdy u nás na návštěvě mladší bratranec, poskakoval kolem stolu, na kterém jsem opisoval noty, a podle zákona schválnosti kalamář převrhl. Na notách se neobjevila kaňka, ale velká modrá skvrna, která zasáhla polovinu stránky. Katastrofa! Koupil jsem v papírnictví jakýsi „zmizík“, to bylo ale k ničemu, skvrna jen nepatrně zbledla.

Byl jsem zoufalý, na příští hodinu houslí jsem šel s velkými obavami. Noty jsem předal a soukal jsem ze sebe omluvy, snažil jsem se vysvětlit, jak k té nepříjemnosti došlo a jak mě to mrzí, a čekal jsem se strachem, jaká bude reakce. Pan Bednář to vzal kupodivu sportovně: „No, co se dá dělat, už se stalo…“ Spadl mi kámen ze srdce.

Za rok jsme před Vánocemi opět hráli „Housle od Ježíška“. Pan Bednář nám rozdal noty včetně těch inkoustem politých a poznamenal: „Tyhle noty jsem kdysi půjčil nějakému pitomcovi a takhle to dopadlo.“ Mlčel jsem a snažil jsem se být neviditelný.



Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?
Testujeme barefoot boty: Jsou opravdu pohodlné, nebo z nich bolí nohy?

Někteří je vnímají jako výstřelek pro alternativně založené maminky. Fyzioterapeuti zase prohlašují, že nic lepšího pro nohy neexistuje. My jsme se je rozhodli otestovat na dvou kolegyních z kanceláře a zjistit, kde je pravda.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.