Už jako dítě jsem přemýšlel o svatbách.

Když jsem byl malý, bál jsem se vlastně jen tří představitelných věcí (ty nepředstavitelné byly válka a smrt): Vojny (šťastně jsem zvládl dva roky), dělání řidičáku (i když teď prakticky nejezdím, mám za to, že na to mám talent - a šťastně jsem zvládl)... a tanečních nebo svatby.

Taneční jsem pak navštěvoval, ale na závěrečné nebyl. Mohu tedy snad říct, že jsem nezvládl. Proč? Má to tytéž důvody, řekl bych, jako můj vztah ke svatbám.

1. Vadila mi teatrálnost. Rozumíte? Intuitivně jsem už jako dítě vnímal, že tanec je vlastně metafora milování, a vadilo mi, že si "jenom na něco hraje", jen cosi předstírá a že to jsou povinná pravidla, kdy držíš tak – a nemůžeš již držet onak. A SVATBA? Mně připadala jako něco podobného. Konvence. Šaškárna, jak říká Salinger. Podřízení se zákonům. Teatrálnost. Póza. Atd. atd...

2. Vadila mi nesamostatnost. Tančí se ve dvou, ti dva (Stardance!) musejí být sehraní. Jistě, hezké, ale... Byl jsem odmalička individualista a mám za to, že sám bych tančil docela hezky, pokud by takové tance byly (a jsou). Ve dvou ale? Je to zajetí. A SVATBA? Je také vstupem do zajetí, svým způsobem, i když, uznávám, krásného, tedy pokud (a dokud) druhého milujeme.

3. Vadily mi samy ženy.

Ne že by mě nepřitahovaly. Že mě přitahovaly. Jsem hodně eroticky založený, skrývá se to ale pod "anglickou" slupkou. Většinu času. Nakolik je ta slupka vrozená a nakolik vznikla výchovou (babička!, specifický otec, specifická matka), ani já sám ještě nemám úplně rozkryto, a to je mi pětačtyřicet.

"Z opačné strany však" tady ale určitě obrovskou roli sehrálo, že mi byly dva roky, když „přinesla vrána“ Evičku, mou sestru. Tu jsem pak hluboce miloval, tedy když povyrostla. Jak já ji miloval! A po téhle stránce něhy jsem tedy byl jako dítě zcela naplněn a možná pak už nikdy ničeho tak hezkého nedosáhl.

V tanečních ale, to byla jiná. Ženy představovaly sex. Jak se mi líbily! Jak jsem to zastíral! Při tanci mi (samozřejmě!) připadalo v patnácti letech „šílené“ již to, že beru dívku kolem pasu. To se pak soustřeď na kroky.

Tak bych mohl pokračovat. Existuje něco jako povaha, ale nakolik je vrozená a nakolik se tříbí až vlivem rodičů a prarodičů?

Já byl třeba (a navzdory mnohému dosud řečenému) ODMALIČKA jednoznačný anglofil (asi vliv otce), "anglický přístup“ mi vždycky vyhovoval, napsal jsem o tom nakonec i knížku Smíš zůstat, Anglie a nevěřím, že to celé vzniklo jen vnějším vlivem. Naopak! Klidně bych uvěřil, že jsem v minulém životě byl Angličanem.

... Anebo si jasně pamatuji, jak jsem měl v hlavě - už jako kluk - čtyřicetiletého hrdinu.

Tj. tam, v příbězích, které jsem si odmalička vysníval, tedy hlavně před spaním.

Dvacetiletý hrdina? Mně připadal nepatřičný. Třicetiletý taky. Proč? Nevím.

Věděl jsem zkrátka, že „sympatickému“ hrdinovi má být vždycky čtyřicet... a že je svobodný. Nick... Carter? Kdo ví!

Nicméně musím ještě dodat, že právě po té čtyřicítce (až) jsem začal chápat, že také rituály, konvence a teatrálnost mohou být "vzaty na milost" a že tanec... je prostě taková domluva.

A svatba taky.

Rozdíl tu však je. Pravda. Tanec není obchod.

Svatba ano. Ale jistě to není hlavní důvod, proč jsem si "tenkrát" ve čtyřiatřiceti nevzal svou partnerku i za ženu.

A proč jsem si ji tedy nevzal?

Na otázku proč ne? je odpověď proč ano?, a tak se dnes ptá padesát procent párů.

Pravda, počet párů s dětmi, který se tak ptá, bude procentuálně nižší, a pravda, u mé partnerky možná existoval i jistý tlak její maminky ve smyslu "radši si ho neber“, jenže mně to naštěstí zároveň vyhovovalo a skutečně a skutečně a skutečně. Svatby mi přišly jako šaškárna, jako "trapárna" a jako něco pro obyčejné, zatímco sám jsem si rozhodně obyčejně a řadově nepřipadal. A Lída? Ta mi v tom byla na(ne)štěstí podobná. Oba jsme se vymykali.

A tak se místo svatby konal "jen" velkolepý katolický křest našeho syna.

I to jde! Když máte známé.

Ale prošlo nám to "tam nahoře"?

To ovšem nevím a Lída už je dnes mrtvá. Tak to nenapravíme.