Neviditelný pes

VZPOMÍNKA: Jak jsem pytlačil pstruhy

1.6.2013

Bylo mi asi dvanáct let, když se ze mne stal pytlák pstruhů. Přestěhovali jsme se nedlouho předtím z Prahy do malého města v Podkrkonoší. Potok, který nám tam hučel pod okny, sváděl vodu údolím až od vrcholků hor a protože doby toho opravdového průmyslového znečištění se teprve nacházely za rohem, byl kromě časů, kdy se na jaře táním sněhu rozvodnil, tak čistý, jak by o tom nesnil ani ten nejidealističtější člen Strany zelených. Byl proto také plný pstruhů. Ryby byly sice chráněné a lovit se směly, jen když jste k tomu měli povolení, záhy jsem ale přišel na to, že moji místní vrstevníci si s takovýmito věcmi hlavy nelámou. Bylo to naopak otázkou prestiže dokázat chytit občasného pstruha. Nezbývalo mi než pořídit si pár háčků a nějaký ten vlasec; to vše omotané kolem kratšího klacku se potom strčilo pod košili. Chodit kolem potoka s rybářským prutem by si přece jen žádný z nás klukovských pytláků byl nedovolil. Nějaké ty žížaly se našly pod kameny a už se na to šlo!

Pstruh je chytrá ryba. Má se neustále na pozoru. Umí plovat v hodně prudké vodě, přičemž pohybuje ploutvemi a ocasem téměř nepozorovatelně, právě tolik, aby mu to dovolilo zůstat stát v proudu na jediném místě, jakoby tam visel na nějakém neviditelném vlákně. Pohněte se ale směrem k němu, z místa se náhle odrazí a už vám zmizí z dohledu pod nějakým balvanem nebo pod kořeny stromů rostoucích kolem potoka. Musíte být strašně opatrní a hlavně trpěliví. Všimnout si, kam ryba zmizela. Tam potom spustíte návnadu. Potrvá to chvíli, než se pstruh uklidní po kvapném útěku natolik, aby se začal zajímat o žížalu, kterou mu předložíte. Někdy vám ji trochu okouše, dřív než se rozhodne k tomu vzít si ji jedním soustem. Teprve v tu chvíli musíte trhnout vlascem a to takovým směrem, aby ryba pokud možno přistála na břehu. Tam se jí zmocníte, palec jí vrazíte do tlamy a ohnete hlavu směrem k páteři. Ucítíte malé lupnutí a ryba se přestane hýbat. To je asi ten nejrychlejší a nejhumánnější způsob, jak ji usmrtit. Jako kluk jsem to dokázal, dnes už ne. Rybaření jsem nechal jednou a provždy, hned jak jsem vyrostl z klukovských let! Snad bych to ještě dokázal, ale jen kdybych musel, kdyby na tom záleželo, zda přežiji. V těch dobách, o nichž píši, jsem ale také nepochytal nikdy víc ryb, než kolik jsme jich s matkou, případně někde v lese s kamarády, dokázali zkonzumovat. Nebyla to totiž jen zábava, maso bylo drahé.

Tuto metodu lovu pstruhů jsem zvládl poměrně rychle a brzy jsem si získal v tomto směru docela slušnou reputaci. Většina z mých kamarádů by se s tím byla spokojila, já ale nikoliv. Doslechl jsem se totiž, že existuje mnohem efektivnější metoda chytání pstruhů. Poptával jsem se kolem, nikdo z mých známých ale nevěděl nic bližšího, kromě toho, že pstruzi se prý dají také chytat přímo do ruky! Adepti této esoterické disciplíny, kteří určitě někde existovali a jichž nemohlo být víc než pouhá hrstka, si svá tajemství přísně střežili! Nebylo pochopitelně v jejich zájmu zasvěcovat jiné do svého umění, protože i když ryb v okolních potocích bylo opravdu hodně a rybářům lovícím na udice to většinou stačilo, větší množství podstatně výkonnějších rybářů by jich mohlo brzy vychytat trochu moc. Tomu všemu jsem rozuměl instinktivně a jsouce ambiciózní, šel jsem na věc sám a se zdravým selským rozumem. Bylo mi hned jasné, že z břehu se to dělat příliš dobře nedá, že se budu muset trochu zmáčet ve vodě, jíž se budu brodit tam, kde se to dělat dá. A že si na to budu muset obout staré tenisky, abych si o nějaký ostrý kámen nerozřízl nohu. Takto vyzbrojen velice rychle jsem zjistil, že v hlubší vodě tůní potoka tyto bystré tvory docela určitě lovit nepůjde. Některé z tůní byly i přes metr hluboké. Zbývala tedy místa pod břehy a pod balvany, kam se ryby uchylovaly, když vycítily nebezpečí. Další pravidlo, které jsem záhy formuloval, bylo to, že se zásadně musím pohybovat ve vodě proti proudu. Takto se totiž dalo zjistit kde se pstruzi nacházejí, a to dřív, než by je nějaké neobvyklé zvuky či pachy, jichž jsem si ani nebyl vědom, upozornily na mou přítomnost. Vibrace, které pstruzi pochytávali, zřejmě k nim putovaly hlavně po proudu. Když jsem se pohyboval proti proudu, dostal jsem se k nim podstatně blíž a měl jsem tak většinou příležitost k tomu povšimnout a zapamatovat si, kam se ryby plavaly schovat, když mou přítomnost zaregistrovaly. Stačilo se potom dobrouzdat k té správné díře pod kamenem či pod břehem.

Nezasvěcenec by se asi domníval, že pstruh, který se schovává ve své díře (a oni většinou mívají své oblíbené skrýše), z ní vystřelí, jakmile se jej dotkne lidská ruka. Tak tomu ale není. Spíš se pokusí odcouvat co nejdál z dosahu, obvykle až na samý konec díry. Když se některá díra ukázala být hlubší, než kam jsem rukou dosáhl, vzdal jsem to a nechal takového pstruha na pokoji. Jen bych se zbytečně namáhal. Časem jsem už věděl o všech dírách ve svém loveckém rajónu, jímž byl asi kilometr potoka, kde nemělo význam se namáhat. Tam, kde se dosáhnout na konec díry dalo, měli jsme, ryba i já, zhruba vyrovnané šance na úspěch. Někdy se pstruhovi podařilo proklouznout kolem mé paže a dostat se ven na svobodu. Jindy zase se mi povedlo hlazením a šimráním po hřbetě pomalými pohyby ruky rybu jakoby hypnotizovat. V závěrečné fázi potom bylo nutné najít si to správné místo, uchopit rybu mezi palcem a ukazováčkem pevně za skřele; potom se dala vytáhnout ven. Pstruhů se takto dá chytit podstatně víc než na udici, protože jste po celou dobu lovu aktivní, místo abyste jen čekali na to, až vám ryba zabere. Už to by ale odradilo většinu rybářů, jimž asi nejvíc vyhovuje právě ta pasivita. Ne každý se také chce brouzdat ledovou vodou.

Jakmile jsem tento způsob rybářského umění zvládl, chodil jsem takto lovit jen výjimečně, když jsem si byl naprosto jistý tím, že mě nikdo neuvidí. K tomu, abyste pstruha zhypnotizovali, je asi potřeba docela zvláštního druhu citu. Hypnotizovat lidi, o to jsem se nikdy nepokoušel, se pstruhy jsem to ale nějak dokázal. Jak, to se nedá dost dobře slovy vyjádřit a kromě toho, je to přece tajemství! Jak by k tomu přišli ti poctiví pytláci, kteří je pro sebe objevili sami, kdybych to tajemství teď před vámi vyjevil?

Autorovy osobní stránky: www.voyenkoreis.com



zpět na článek