Začnu rovnou šafránem. Hororem. A jen šafránovostí si lze taky vysvětlit, že jsem v polovině osmdesátých let opakovaně zhlédl i italský film Byt se žlutým kobercem. Ten titul mi tak hezky zněl! Navíc… si tu očividně dělali nárok na jistou uměleckost, nicméně...

Také filmy s Tarzanem se tady nikdy nedávali, takže potěšil i ten s Christopherem Lambertem, a když jste tenkrát usedli ve zšeřelém kinosálu 64 U hradeb na Malé Straně a nechali se vtáhnout do zeleného listoví tropické džungle, byl to příjemný pocit.

Zrovna tak pralesní (ale jihoamericky) je Herzogův Fitzcarraldo, tedy fascinující filmové podobenství s Klausem Kinským a jeden z pouhých čtyř opravdu vymykajících se opusů tohoto neukázněného herce… Oč tu jde?

Titulní postava - mimo jiné - překonává rozvodí dvou řek i s mohutnou lodí, před jejíž přídí Indiáni na Fitzcarraldův pokyn mýtí stromy za tónů vážné hudby. Dílo o neústupnosti, fanatismu, ale také marném boji jedince s přírodou i osudem a „božím smíchem“...

A co tehdejší erotické filmy? Vřadil bych mezi ně polskou Sexmisi a ovšem i Benátskou noc s Jasonem Connerym. Ale film, který mě v kině vyloženě nadchl začátkem roku 1986, byl docela jiný a jmenuje se Nevěrně tvá. Až díky němu jsem poznal komika Dudley Moora, který tu perlí po boku dcery výše zmíněného Klause Kinského, a nejsem si teď úplně jist, ale také Jan Tříska měl v Nevěrně tvá roličku, které ale byla z československých kopií striktně vystřižena.

A na co jsme chodili ještě? Z Polska k nám doputoval neuvěřitelně špatný horor Vlčice. Z Francie film, ve kterém jsme poprvé uviděli společně Pierra Richarda a Gérarda Depardieua: Otec a otec. A Británie? Dodala dvě zbrusu nové verze klasických románů se Sherlockem Holmesem - Znamení čtyř a Pes baskervilský - a nemohu si pomoci, ale přirostly mi k srdci ze všech předchozích i pozdějších adaptací nejvíce.

Zvlášť Pes baskervilský s Ianem Richardsonem se mi líbí, i když z toho tenkrát udělali mírně zamilovanou selanku, ale kdesi uprostřed filmu leží i chvíle jako kometa, kdy jsme z kina 64 U hradeb hleděli za působivých tónů až kamsi na blata... a čas se zastavil. Jedná se o silný moment, sežeňte si tu verzi!

Už tenkrát se ve filmech více objevoval Michael Douglas a viděl jsem na rozdíl od vás jeho Soudcovu noc, a tedy další z filmů, kde bere utajená skupina mužů do vlastních rukou soudní spravedlnost, jinak bezmocnou... Zapůsobilo, ale při pozdějším zhlédnutí už ne.

Co však bylo naopak báječnou akvizicí jara 1986? Konečně neděle! alias hitchcockovská kriminálka Francoise Truffauta, se kterou jsem se skoro zamiloval do Fanny Ardantové. Film je stylově černobílý, ale nevadí to.

V létě téhož roku jsem na Karlštejně, v letním biografu, který vůbec nevím, zda ještě existuje, dvakrát za sebou vstřebal i Peckinpahův film o vzpouře řidičů kamionů Konvoj se zpěvákem Krisem Kristoffersonem – a pili jsme přitom pivo a byly tam nějaké dívky a já si jinak nedokáži vysvětlit, že mi to stálo za to i podruhé.

Ze Sovětského svazu k nám „pro změnu“ připutovala nová verze Wellsova románu Neviditelný, a protože jsem nikdy žádnou jinou neviděl, vcelku mě zaujala. A ještě později, roku 1988 přišla i sovětská adaptace Stevensonova Doktora Jekylla a pana Hydea, kterou už jsem úplně zapomněl, ale mám zaznamenáno, že téhož dne jako Neviditelného, totiž 23. srpna 1986 jsem stačil poprvé v životě zhlédnout i Svěrákovu komedii Vesničko má středisková.

Jsme uprostřed podzimu 1986. Na co jít? Jedině na komedii Bezva finta!

Jak asi víte, je to o geniálním přepadení banky, které organizuje Jean-Paul Belmondo, a také tento film se později dočká amerického remaku - s Billem Murraym.

Pak jsem musel vojnu.

„V pakárně“ nám sice filmy promítali, ale rozhodně ne premiérové. Zato nám uprostřed Benešova u Prahy náležel celý kinosál i s promítačem a mimo jiné jsem až tady poprvé zaregistroval Perný den s Beatles, ale taky třeba pohádku Krásná Varvara, protože… Opět jsme chodili skoro na všechno a… A věru že nám servírovali ledacos, i vybrané díly seriálu Třicet případů majora Zemana známé jako Studna či Rukojmí v Bella Vista. Pan Jelínek je režiséru Sequnsovi za roli majora Hradce vděčen ještě dnes!

Špatný nebyl polský hudební snímek Léta dvacátá, léta třicátá. Titul je zároveň i slovy ústřední písně. A když jsem konečně dostal opušťák? Šel jsem v Plzni místo za holkami do kina Moskva a čučel s otevřenou klapačkou na skvělou Bounty s Anthony Hopkinsem a Melem Gibsonem (nejen s nimi!). Výborný film… a kapitána Bligha (Hopkins) podle mého názoru zachycuje tím vůbec nejvěrohodnějším možným způsobem…

Potom jsem musel zpátky do Benešova a na dovolenku se pro změnu dostal můj kamarád Radek Váša. Vrátil se v neděli večer namol sťatý - a mimo jiné byl prý taky v kině.

„A na čem?“

Po té otázce mi hodinu vyprávěl film Bounty. Nadšen!

Vrátil jsem se z vojny roku 1988, kdy přišel do kin Starman s Karen Allenovou. Ó jé, jak mě nadchl. A jestli to náhodou nevíte, jde o mimozemšťana, do kterého se zabouchla pozemšťanka.

Následovaly filmy Četa a Jméno růže a také Krokodýl Dundee i Čest rodiny Prizziů, jedna z posledních režií Johna Hustona. Jo, a také úžasně špatný erotický horor z Polska Mám ráda netopýry.

Několikrát za sebou jsem jako pako viděl i podobně nekvalitní zpracování Konsalikova románu Mrtvý potápěč nebere zlato. Inu, už ten název… Ale co! Byl to film nikoli z východního, ale ze západního Německa. A tak se na něj chodilo.

A co následovalo? Například dětský trikový snímek podle knížky Michaela Endeho Nekonečný příběh. Potom zase jeden Sherlock Holmes – a hrál ho prastarý Peter Cushing, opravdu byl už na umření (Maska smrti).

Opětovně uspěl i syn Kirka Douglase, tentokrát v Honbě za diamantem, filmu o spisovatelce, kterou hrála půvabná Kathleen Turnerová, ale zaujal mě i temný kriminální snímek s Bobem Hoskinsem Mona Lisa. A co ještě?

Do převratu zbýval rok, ale to jsme netušili. Přišli Krotitelé duchů, Svěrákova-Smoljakova Nejistá sezóna, potom Policajt z Beverly Hilus a dne 17. února 1989 jsem poprvé viděl v plzeňském kině Hvězda (dnes už samozřejmě neexistujícím) Eastwoodův western Bledý jezdec.

Udělal na mne dojem. Nechci psát přívlastek ohromný, ale blížilo se to tomu. Vlastně jsem tak teprve objevil Clinta, vždyť během předchozích dvaceti let s ním dávali snad jen Útěk z Alcatrazu. Neznal jsem ho naprosto a po měsíci zavítal na Bledého jezdce ještě jednou a zase do Hvězdy, kde už se opět hrál. Ten film jsem uměl i skvěle vyprávět a obsahuje nejméně tři „klasické“ scény. Tu s „kusem ořešáku“, tu s pokusem o korupci v saloonu… a tu závěrečnou.

Dobrá. Ale jak je to možné? Když jsem to před několika lety opětovně zhlédl v televizi, tak jsem přímo užasl, jak je film z dnešního hlediska už vlastně zdlouhavý.

Inu, a jedna stará poučka tedy skutečně platí. Chceš-li si zachovat ideál, už se k němu nikdy nesmíš vrátit.

Anebo na vlastní riziko.

V březnu roku 1989 se v českých kinech také vynořil nový kriminální film s Belmondem: Samotář. Titulní hrdina je psychopatický vrah a chce se na konci nechat od policajta Belmonda zastřelit, ale ten se ovládne a pošle ho regulérně do basy. Čekalo se tudíž možná i na pokračování, které ale nikdy nevzniklo.

V dubnu jsem ve staroplzeneckém kině navštívil jakýmsi omylem i komedii Dva nosáči a video… a uprostřed června zhlédl v plzeňském Edenu Posledního císaře od Bertolucciho. Týden nato jsem šel s přáteli do letního kina Lochotín, kde se taky konávala a koná Porta, a to na japonský krvák Šógunovi nindžové. Předtím tam naštěstí hrála nějaká kapela, asi Odyssea.

Pak začali promítat americký film Polda - a tady je vlastně trochu psychopatem i sám titulní hrdina James Woods. Na konci lotrovi - na rozdíl od Belmonda - život ani v nejmenším nedaruje.

A co přišlo za setkání v červenci? Znovu se vynořil Clint Eastwood, tentokrát v komedii. V televizích ji dnes občas zopakují pod titulem Žár velkoměsta, ale tehdy ji naše kina promítala jako V žáru velkoměsta. Jde o parodii na gangsterku a děj se odehrává ve třicátých letech. Mám pocit, že i navzdory titulu ve zmiňovaném městě permanentně prší a Clint se tu špičkuje s Burtem Reynoldsem. Chápu docela dobře, že někoho tento film může i nudit, ale já ho pokládám za vynikající.

V září 1989 trhala rekordy dětská komedie o robotovi Číslo pět žije, tedy jakýsi pokus resuscitovat úspěch filmu E. T. Mne neoslovila, ale vzpomínám si živě na nepochopitelné nadšení celých rodin.

To mně se líbila spíš Pyramida hrůzy. Je to příběh mladého Sherlocka Holmese, kterým se zručně vysvětluje, proč se nikdy neoženil, a v originále se to ostatně jmenuje Mladý Sherlock Holmes.

Přišel podzim. V říjnu jsem viděl známý film Medvědi a taky Bony a klid. Pak… 16. listopadu 1989 jsem v Komárově v Brdech (pracoval jsem tenkrát u geodézie) navštívil italský film z roku 1986 Příběh lásky a velice jasně si vybavuji, jak mne zaskočila jeho homosexuální pointa (šlo o příběh milostného trojúhelníku), už ale bohužel nevím, zda kvůli ní to děvče na konci spáchá sebevraždu.

Den poté došlo k převratu a co bylo dál, všichni víme.

Mimo jiné došlo ke zrušení cenzury a přivalila se tedy vlna dříve zakázaného, což už jsme ale povětšinou znali z videa (i Terminátora nebo Barbara Conana). Na kino teď bylo ovšem i méně času a nálady. Přesto jsem 1. prosince 1989 viděl Čarodějky z Eastwicku, v lednu Rain Mana a pak už se zase opakovaně chodilo na Indiana Jonese a chrám zkázy. Bylo mi pětadvacet a od té doby chodím do kina už čím dál tím méně…