Roku 1982 mi bylo osmnáct a na chmelu v Žatci jsem navštívil letní kino ve společnosti budoucích spolužáků z ČVUT. Dávali V zajetí rytmu.

Když jsem tento film o začátcích rokenrolu zhlédl (daleko) později v televizi, už mě zklamal, ale tenkrát… Absolutní nadšení!

A zvláštní je tady i další věc. Vnímání času. Od chvil prosazování rokenrolu nás přece tehdy dělilo sotva třicet let. Přesto mi V zajetí rytmu připadalo jako čistě historický film o „pravěku“ a vlastně se mi zdálo už tenkrát divné, že někdo jako Jerry Lee Lewis ještě vůbec žije, a naopak mi připadalo přirozené, že Presley už je mrtvý (protože jsem pochopitelně nemohl vědět, že v klidu vegetuje na Měsíci).

Od podzimu 1982 jsem navštěvoval biografy v Praze. Prvním filmem se stal Vetřelec Ridley Scotta. Nutno podotknout, že „reklama“ kolující po strahovské koleji nepatřila k nejsofistikovanějším. „Tý jo, to je ti nechutný. V kosmický lodi se nacpou zelím a pak TO jednomu leze břichem.“

Zatoužil jsem porovnat si tento kvalitní sci-fi horor s tehdejší naší produkcí a zhlédl ve Světozoru Monstrum z galaxie Arcana. Viděli jste to někdy? Pak je zbytečné cokoli dodávat.

Zklamal i nezklamal americký film Svítání Zuluú. Člověk tehdy přece jen očekával i nějaký příběh, ale tohle je zkrátka vylíčení jedné historické bitvy. Pražané vycházeli do pasáže Alfa trochu zaskočeni, nicméně na nesčetné domorodé Zuly bzučící jako roj nezapomenu. Angličany tehdy v Jižní Africe porazili na hlavu.

V osmnácti letech žijeme i láskou, pro mou generaci to doprovodily první díly komedií o Básnících a Vítr v kapse, tedy film s Lukášem Vaculíkem. „Jsi mu trochu podobný,“ namlouvala si má matka. Hm, hm, to mne pobavila.

Veliký dojem ale na mne udělala komedie s Peterem Sellersem Byl jsem při tom. Ne, Růžové pantery jsem shodou okolností ještě neznal, tak jsem si aspoň zapamatoval, že uměl ze sebe dělat Peter Sellers i víc než šaška. Nebylo mu to už dlouho dopřáno.

V osmnácti taky máte úžasnou touhu filmy doporučovat, tak třeba i vlastnímu profesorovi anebo otci. Vzpomínám, že jsem navštívil film Byl jsem při tom opětovně právě s otcem...

Vcelku vzato jsem do kina zase tolik nechodil, ale určitě jsem ještě dokázal jedno. Střídat zahraniční filmy s českými. A tak mi neunikla ani Opera ve vinici, což je podle mého názoru velmi dobrý, i když pozapomenutý Jirešův snímek s Kemrem, Hartlem a Lukavským (plus také F. R. Čechem). Doporučuji.

Naopak za diskutabilní považuji „nejúspěšnější českou komedii všech dob“ S tebou mě baví svět. Rodiče se po ní dokonce pohádali (a později rozvedli). Otci se právem nelíbila a považoval ji za poněkud povrchní a ne zcela realistický obraz tehdejší reality.

Ničím zvláštním není, pravda, ani veselohra Srdečný pozdrav ze zeměkoule, ale díky kvalitnímu hereckému obsazení se na ni dnes klidně rád podívám znovu. Vedle Menzela tu hrají (mimozemšťany) Lasica a Satinský, v malé roli se objevuje Luděk Sobota. Pro mne to je snad jeho poslední pobavující role. Však si vzpomínáte, ne? Utíká urputně do schodů paneláku a zvláštním způsobem ze sebe vyráží: „Ukradli mi auto! Ukradli mi auto!“

Jak je rád, když svého „traboše“ dostane zpátky, i když v poněkud upravené podobě…!

A teď ještě k hororu.

V socialistickém Československu byl zcela nedostatkovým kořením, a právě následkem toho docházelo k absurditám: jako na horor se chodilo i na filmy, které třeba obsahovaly pouze krátkou, nicméně brutální scénu. Dobrým příkladem takového - a podle mého názoru dost pochybného - snímku jsou Štvanci. Je to příběh vystavěný okolo esesácké kreatury v podání Malcolma McDowella, který na jednom místě krájí americkému zajatci prsty do polévky, a já byl ve Světozoru i svědkem toho, jak se mí generační druzi při té scéně ostentativně stravovali.

Jiným příkladem téhož typu bylo uvedení amerického filmu Zajatec japonských ostrovů, který je také znám v podobě televizního seriálu Šógun. Hraje tu Richard Chamberlain a kamera překvapivě neucukne před useknutím lidské hlavy nebo vařením zajatce zaživa.

Do žánru hororu lze řadit i katastrofické filmy, které se tenkrát u nás občas taky objevovaly, i když málo. Dne 29. září 1983 jsem tím pádem poprvé sledoval snímek Když se čas naplnil. Hrají Paul Newman a William Holden, ti dva především, a jde o výbuch sopky. Na závěr o řeku lávy, kterou se jednomu z hrdinů povede překonat jenom díky tomu, že je provazochodcem, přičemž přenese děti. Ten film doporučuji, obsahuje totiž snad veškerá existující klišé žánru. Inu, možná ho komunisté uvedli jako odstrašující příklad, aby nám zašly chutě. Mně se ale stejně vcelku líbil. Ale vraťme z Ameriky zpátky do českých luhů a hájů. Zrodil se tehdy také Jára Cimrman ležící, spící a byla v kursu i komedie s Bolkem Polívkou Poslední leč. A co dodala Francie? Nepříliš povedenou gangsterku Borsalino a spol.

Nadchla mě v Blaníku. Bylo mi dvacet. To neomlouvá. Alain Delon hraje nemilosrdného mstitele a ústřední padouch díky němu ještě zaživa skončí v kotli parní lokomotivy. Je to na místě, Alain Delon totiž mstí přítele, kterého už tu vidíme jenom na fotografii. V prvním dílu Borsalino ho hrál Belmondo. V tomto druhém snímku plném násilí dochází k celé řadě přestřelek, přičemž ta asi nejdelší se na závěr odehrává ve skladišti. Ještě roku 1984 jsem onu scénu považoval za zdařilou a sugestivně natočenou. Jak jsem se jenom mýlil. Jde o skutečný odvar a velice, velice nepodařenou napodobeninu starších amerických filmů tohoto žánru. Naším štěstím i neštěstím bylo, že jsme je neznali.

A co ještě nás tehdy zasáhlo a potrefilo? Sem tam i erotické filmy. A když jsem se zmiňoval o nedostupnosti hororu, zapomněl jsem dodat, že ještě nedostupnějším byl tento žánr. A tak jsme chodili na komedii Bože, jak hluboko jsem klesla. Ne, to ani nedokáži komentovat, ale koneckonců to není tak špatný film.

A podobnou výjimkou byl roku 1984 na poli hororu Klid noci. Dnes ho vnímám jako jeden z mnoha, tehdy vyčníval a „kuře“ Meryl Streepová se tu očividně snaží hrát. Jak se jí to daří a nakolik přehrává, ať už každý posoudí sám, a vraťme se do Francie.

Kromě kriminálek k nám odtamtud i nadále propouštěli oblíbené komedie s Pierrem Richardem, který přitom není ani tak herec, jako spíš svébytná osobnost. V kině Sevastopol jsem tak viděl v září 1984 i jeho Ránu deštníkem, ale vůbec nejlepší se mi zdá jeho komedie Hračka. Řadu Richardových filmů i včetně tohoto ovšem později předělali v Hollywoodu, už bez Richarda. Zastoupil ho mimo jiné Tom Hanks.

Roku 1985 měl premiéru i Svobodův film Kukačka v temném lese. Je o dívence zavlečené na převychování do nacistického Německa a zajímavý se mi zdá i tím, že tu odpudivého německého důstojníka sehrál dobrý sovětský herec Oleg Tabakov. Na kvality tohoto filmu nemám pevný názor.

A dál? A co třeba triková kinematografie?

Jako jejího klasického představitele jmenuji teď ovšem legendární trhák Souboj titánů. Oči tu opravdu přecházejí, Harryhausene, viď, a to opravdu ještě ani zdaleka nejsme v éře triků digitálních. Ve své kategorii mistrovské dílo a nikdy nebudu popírat tento fakt, ale nevěděl jsem opravdu co odpovědět, když mi jeden spolubojovník na vojně označil právě tuto poničenou řeckou báji za svůj „životní film číslo jedna“.

Dne 5. června 1985 jsem potom poprvé zhlédl Dobyvatele ztracené archy. Taky na to došlo v kině Alfa, i vybavuji si dodnes dlouhou frontu táhnoucí se pasáží… Ale… Vlastně nikdo nevěděl, na co jdeme, protože, pochopte to, reklama v tomto směru fakticky neexistovala a nikdo u nás ten film nepropagoval. Netušil jsem tedy až do prvního záběru, kdo je to doktor Indiana Jones, ale potom jsem se nadechl a vydechl až na konci. Dnes už to tak nadšeně nevnímám, nicméně ten film předběhl dobu. Je „prázdný“, je to pouhá pouťová zábava a jízda na kolotoči i na horské dráze (zvláště druhý díl), ale… Tenkrát byl nesrovnatelný a pochopitelně jsem šel několikrát. Pravda, bylo mi jedenadvacet.

(Předchozí díly zde a zde)