Dnes už je to neuvěřitelné, ale k povinnostem žáků tehdejších let náleželo také zhlížení takzvaně angažovaných filmů. Kupříkladu v létě 1978 jsem se o své vůli zúčastnil poutavého putovního tábora po Slovensku, vcelku vzato zadarmo, který byl ale korunován povinnou návštěvou biografu v Banské Bystrici. Promítali mládeži nepřístupný(!) snímek Tichý Američan v Praze.

Co se to vlastně ten den stalo? Angažovanost (Američan byl samo sebou záludný špión) zase jednou obdržela přednost i před zakázaným pohledu na erotiku.

Ale co, už nám bylo čtrnáct.

Jen o týden později jsem si spravil chuť uvnitř dnes už zaniklého plzeňského kinosálu Čas (byl na hlavním náměstí), a to díky němému filmu Harold Lloyd sestavenému z části komedie V nesnázích a ze známého snímku O patro výš.

Filmem téhož druhu bylo To nejlepší z Laurela a Hardyho (říjen 78, viděl jsem s otcem), ale školní povinností se oproti tomu stal Vítězný lid (listopad 78), což je dobová rekonstrukce únorového puče 1948.

A tehdejší české komedie?

Zasáhla mě Brdečkova parodie na sešitové nickcarterovky Adéla ještě nevečeřela a někoho potrefilo i průměrné Jen ho nechte, ať se bojí s Miloslavem Šimkem a Luďkem Sobotou, kteří tehdy tvořili úspěšnou dvojici. Kapitolou zcela pro sebe však zůstal katastrofický sci-fi horor Gappa, který k nám dodalo Japonsko. Ještě teď se jistě usmíváte se mnou.

Ehm, viděl jsem to hned několikrát a dnes už dílo působí naprosto směšně. Až příliš je patrno, jak se v maskách obřích oblud pohybují lidé. A ty debilní dialogy! Ale tehdy nás ta triková slátanina lákala a fascinovala. Už dlouho předem jsem znal některé scény z vyprávění svého vykuleného kamaráda Eduarda Babky, jehož otec byl lodním kuchařem, ale neznal ani díky tomu žádné západní filmy. Tušíte proč…

Jednou vlastností kinematografie je, že neustále recykluje provařená a jednou už osvědčená témata. K takovým náleží i Zorro.

Ta původní braková povídka, podle které Zorro vyrašil, se jmenuje Kletba Capistrana (1919) a poprvé vyšla v populárním americkém magazínu All-Story Weekly. Autorem byl policista Johnston McCulley (1883-1958). Chytil se, už roku 1920 vznikl film Zorrovo znamení – s Douglasem Fairbanksem. Od té doby se lavina nezastavila, a tak máme už adaptací a varací a pokračování desítky. Mé generaci ale bohužel musel stačit francouzský Zorro (1975) s Alainem Delonem a je přímo k neuvěření, nakolik mě roku 1979 nadchl, protože když jsem ten výplod znovu shlédl po letech, upřímně jsem se zhrozil.

Vysvětlení záhady? Jedině tím, že jsem se až do roku 1979 s takto strukturovanou zápletkou o muži dvou tváří ještě nesetkal. Bylo to nové.

Svébytnou kapitolou tehdejších kin se staly také italské komedie s Budem Spencerem a s Terence Hillem (Malý unavený Joe nebo Dva výtečníci) i francouzské veselohry s rozčepýřeným Pierrem Richardem (Hořčice mi stoupá do nosu). Francie ostatně vřele dodávala i další a další snímky s Jean-Paulem Belmondem, i včetně drsných kriminálek (Strach nad městem), a v jednom čase jsem si oblíbil (a to už jsme zase v Americe) i komika Gene Wildera, který se u nás objevil v komedii o vlaku Stříbrný blesk.

Z dalších amerických děl oněch časů si pak dobře vybavuji Spielbergova Blízká setkání třetího druhu.

Zcela nedostatkovou kategorií zábavy ale zůstávaly horory. Proč vlastně tolik vadily, dodnes nechápu. Barvitý snímek Ostrov doktora Moreaua, který je adaptací klasického románu H. G. Wellse, proto mezi ostatní doslova trčel. Neznal jsem ještě předlohu (nebyla k sehnání), a tak to na mne udělalo o to větší dojem (film jsem zhlédl s matkou), nicméně jedná se o nevalnou záležitost. Přesto asi lepší než pozdější adaptace s Marlonem Brandem.

O něco kvalitnějším hororem byl anglický Dotek medúzy a - taky naštěstí – už fungovaly filmové kluby. Tam, v jednom z nich jsem 12. listopadu 1981 mohl zhlédnout i vynikající britský snímek Přízraky noci (horor) a dne 4. února 1982 i komedii Noc v opeře s bratry Marxovými.

Další zajímavou kategorií „hlavně pro kluky“ byly filmy o kaskadérech, které se řadí do množiny filmů o filmu. Viděl jsem asi tak tři díla tohoto typu: Povolání: kaskadér, V roli kaskadéra a Hooper. Jako mladíka mne to „děsně“ bavilo. Dnes už méně.

Už jsem byl na střední škole a několikrát se tam stalo, že jsme se jako třída „vzbouřili“ a šli si na svůj film – a sami. Jistěže jsme povinně zhlédli Černé slunce Otakara Vávry (červen 1981, šlo o zmodernizovanou verzi jeho Krakatitu), ale hned začátkem následujícího školního roku se nasmáli i na francouzské komedii Stepující stonožka.

Čemu? To už opravdu nepochopím. Film ale vybrala má spolužačka Ivana Šípková hlavně podle názvu a dnes už opravdu nikdo mladý nechápe, jak málo toho tehdy dávali v televizi i biografech.

S rodiči jsem byl taky na Postřižinách Jiřího Menzela, který si brzy nato zahrál v Upíru z Feratu Juraje Herze. Kladem onoho českého hororu (veliké to výjimky z pravidla) zůstává navždycky to, že lze děj vysvětlit jak nadpřirozeně, tak i normálně. A je to i výtečná ilustrace toho, že se skutečně nadaný umělec (a tady je to režisér Juraj Herz) nejlépe pozná v omezení, i když zde daném režimem.

Avšak dál. Kina občas uváděla i televizní filmy a jedním z dobrých bylo drama Griffin a Phoenixová s Peterem Falkem. Co se pak týče detektivek, už tehdy se u nás držela v kursu Agatha Christie. Smrt na Nilu se mi líbila stejně jako britské filmy (už ne podle ní) Vražda na úrovni (= jeden z mnoha filmů o Jacku Rozparovači) nebo Smrt podle poslední vůle (zdařilá parodie).

Abych ale nepůsobil dojmem úplného ignoranta (což už se ale asi stejně stalo), musím sem vážně i doplnit, že mě třeba zaujal i sovětský snímek Bojovali za vlast, který jsem ovšem - opět - navštívil povinně a v rámci výuky.

A co ještě?

Stále s námi putovali Smoljak a Svěrák, v tom čase prostřednictvím filmů Trhák a Vrchní, prchni, a často se od té doby pokouším vymyslet, jak by asi vypadalo pokračování onoho příběhu falešného vrchního, tedy kdyby chtěl někdy někdo natočit druhý díl, a zda by šlo ono pokračování zasadit i do dnešní doby, a pokud ano, tedy jak. Jenže na žádný kloudný scénář jsem zatím nepřišel. Přesto nepochybuji, že také na Vrchní, prchni II jednou dojde.

Bohužel? Bohudík? Uvidíme.