Dnes, kdy multikina zmasakrovala tradiční biografy, mizí i vzpomínky na „filmový“ život maloměsta (dejme tomu), ale i Prahy.

Kino u nás ve Starém Plzenci se vyskytovalo na rohu náměstí, kousek od nádraží. Promítalo se vždycky v pátek a taky v sobotu. Od pěti a od osmi. Místní malíř každý týden vytvořil velký zvací plakát v barvě, který vyvěsil před morovým sloupem.

Na promítání jsem se vždycky strašně těšil. Také kvůli atmosféře před tím. Na ocelovém zábradlí u kina seděli vždycky moji spolužáci i starší chasníci a další přišli s dívkami. Ti nejmenší nám lítali pod nohama a auto kolem za večer pomalu neprojelo. Povídalo se, zazníval smích, šero houstlo, přicházeli další a další, protože televize byla černobílá a nudná. Zlobili jsme a dospělí nás okřikovali, až konečně pan Vodička otevřel brány biografu. Utvořili jsme zástup a začali si kupovat lístky, pochopitelně za pakatel. Pokud byl ovšem film nepřístupný, měli jsme samozřejmě smůlu.

A na co jsme chodili a co na nás dělalo v devíti letech dojem? Rovnou musím napsat, že mnozí chodili na všechno. Mnoho toho nebylo, ale žádný ze všech dvou televizních programů nám nebyl dost dobrý, abych citoval Šimka a Grossmanna, video neexistovalo a filmy nešlo ani sbírat, ani zhlížet opakovaně. To se dnes napíše jednou větou, ale málokterý mladý to i domyslí.

A nějaká DVD a tzv. počítače anebo stahování filmů z internetu? Tak to byla tenkrát jednoznačně regulérní science fiction.

Sám jsem si filmy dost vybíral. I tak jsem často „prostě šel“. Kvůli kamarádům. A protrpěl jsem pak následkem tohoto optimismu nejednu hodinu a půl neskutečné nudy.

Proč bych ale ty nudné filmy urážel? To si raději vzpomenu, co nás jako kluky nadchávalo.

A co? Tak třeba komedie Velký šéf, hrají hlavně Belmondo, Bourvil a David Niven. Anebo Báječní muži na létajících strojích, tedy bujarý film o raných rocích letectví. Fascinoval nás. Anebo „stará“ verze Cesty kolem světa za osmdesát dní (opět David Niven) a také filmy Grand Prix a Le Mans (hrál Steve McQueen). A kdepak, dneska už mladí ani vzdáleně nepochopí, co pro nás v temnotě sálu znamenala pouze ta skutečnost, že režisér „odvážně“ umístil kameru do kokpitu závodního vozu. Naprostou závrať.

Trochu jinou závrať pak působily letmé doteky zakázaného Západu.

Když byl film americký, šlo se na něj automaticky a často stačilo, že tam jezdily dlouhatánské limuzíny, aby nám oči přecházely. Mimo jiné si vybavuji, jak totálně na mne tehdy uprostřed šedi zapůsobil Spielbergův snímek Duel, a to jsme ještě netušili, jakou má před sebou jeho neznámý režisér kariéru.

Jen týden před Duelem, tedy 11. května 1979 dávali ve Starém Plzenci obdobný snímek Draví ptáci, který jsem od té doby bohužel neviděl. Tak tady se pro změnu celou dobu stíhají dva vrtulníky. Dnes, kdy na taková témata běží týdně v televizi celé seriály, už mladé diváky nic podobného nevzrušuje. My byli nadšeni! I když to špatně dopadlo.

Byli jsme nadšeni a nemuselo jít vždycky jenom o Ameriku, i české komedie bývaly dobré. Dne 1. března 1975 jsem vůbec poprvé uslyšel melodie Karla Svobody v Noci na Karlštejně. Vracel jsem se z odpoledního představení očarovaně domů, bylo mi jedenáct a doslova jsem donutil rodiče, aby na to se mnou šli znova večer. A s mou sestrou. Splnili, nelitovali.

Jen o týden později jsem poprvé zhlédl i Svěrákovu-Smoljakovu komedii Jáchyme, hoď ho do stroje. „Rozklepávám nejtek!“ 5. dubna 1975 jsem pro změnu šel na sovětskou verneovku Zlomená podkova a byl to jeden z nejhorších filmů, jaké jsem kdy pozoroval. Oproti tomu politicky angažovanou komedii Muž z Londýna jsme dne 17. května 1975 s kamarády skousli, v titulní roli totiž vystupuje Jiří Sovák, i když jako britský špión. Sice ho v tehdejším Československu nezavřou, ale aspoň mu tady dá pěknou nakládačku Jiří Krampol. Přes to všecko působil Jiří Sovák (napodobující britský přízvuk) docela sympaticky.

A další krásnou věcí bylo, co s námi zamlada prováděly kreslené filmy. Tak třeba Snopy, vrať se. Nebo Lady a Tramp. A Kniha džunglí od Walta Disneye, anebo bezkonkurenční Méďa Béďa.

Posledně jmenovaná hudební komedie s českými verzemi písniček (například „My jedem do Saint Louis“) pro mne zůstává zcela nezapomenutelnou a zhlédnout tenkrát takový film jako by trvalo století – a pak jste se teprve probudili do světa. Až tak jsme se dokázali vžívat, až tolik nás osudy animovaných hrdinů pohltily...

Přicházel ale i francouzský Fantomas, na kterého se chodilo kolem dokola, a dále musím říct, že se mi - přece jen - líbily i mnohé ruské filmy. Hlavně komedie Neuvěřitelná dobrodružství Italů v Rusku.

Zaujaly i další české komedie Drahé tety a já (s Jiřím Hrtanem) a Šest medvědů s Cibulkou, což je vcelku vzato geniální film, tedy když si odmyslíte začátek.

Zaujala i francouzská parodie se skupinou Les Charlots nazvaná Čtyři sluhové a čtyři mušketýři. Herci z tohoto, ale jak víme také ze řady dalších filmů, se vcelku únosně pokusili zopakovat úspěch snímků s Beatles.

Koncem roku 1977 mi bylo třináct a půl. Nadchl mě japonský snímek Odsouzená střela. Je o vlaku, který nemůže zpomalit, jinak by explodoval. Až daleko později téma vytěžili Američané pro „ten film s autobusem a Sandrou“.

Filmy jsme vnímali intenzivněji nejen díky svému věku, a i následkem sounáležitosti diváků uvnitř biografu. Většinou jsme se znali, společné byly výbuchy smíchu a bez přestání tady pronášely komentáře naši starší skorovrstevníci, občas i komentáře hrubě přisprostlé. Kde jsou ty časy!