Povýšil jsem se na dirigenta. Diriguju rádiu, jakou mně má hrát muziku, aby co nejpěkněji podmalovala krajinu ubíhající za okýnkem auta. Teď mi vyhrává Kitaro. Muzikant je Japonec. Bach by mu asi nafackoval - Japončík vyhrává na kompjútr; nikdo mu nešlape měchy u varhan, ani kalafunu na smyčec nepotřebuje. Jeho moderní muzika je však krásná. Zní jako pozdrav z jiných světů. Vyprahlá krajina kolem k muzice sedne jako přesně padnoucí kulisa. Vyladěný duet krajina-muzika nechá uletět myšlenkám a vzpomínání. Jde mně hlavou citát. Tentokrát si dokonce pamatuji, kdo je jeho autorem. Abraham Lincoln někde řekl:

„Máš-li krásný dům, poraď sousedovi jak na to, aby si takový také postavil. A jsi-li ten soused, který dům ještě nemá, snaž se ho taky postavit. Nebudeš na tom vůbec lépe, když sousedovi jeho dům zapálíš.“

Hned jak citát dozní, poťouchle se mi na mysl dere starý vtip: Jeden z nás, kteří pocházíme od hory Řípu, dostal za služby odměnu. Mohl vyřknou jedno přání. Dlouho se nerozmýšlel a svatému Petrovi říká:

„Ať sousedovi chcípne koza!“

Ta zlá vlastnost se musí roznášet vodou. Je však zajímavé, že se neduhu někteří nezbaví, i když objedou zeměkouli desetkrát kolem rovníku. Závist je jako těžký ruksak na hřbetě, někteří pod ním padají únavou.

Mezi lidmi je závist velice rozšířenou nemocí. Dá se však léčit. Už také nebývám na mrtvici, když chlap hned vedle ve stejné tůni chytá rybu za rybou a já nic. Ale stejně bych si přál, abychom si role vyměnili. Já chci tahat ryby z vody, ať se dívá on! Takže se pořád ještě musím léčit. Jestliže se závist roznáší vodou, vím, jak na to. Vodu nepiju.

Jak daleko voní pečené jelito? Ať se nikdo otázce nesměje, je velmi důležitá. Voňavé jelito mohlo stát mého tatínka za války život. Když se tehdy zabíjačka ohřívala v kastrolu na kamnech, vůně pronikla pod dveřmi a rozběhla se po sousedství. Podle mého odhadu se mohla rozlít maximálně v okruhu padesáti, možná šedesáti metrů. Lidi měli na dobroty velmi citlivé nosy; k dostání byla tehdy jen propaganda, vepřové šlo na frontu.

Zabíjačku koupil táta načerno. Někomu v sousedství zavoněla pod nos. Ten nelenil a šel tatínka udat. V okruhu těch šedesáti metrů nežil žádný Němec. Byli to všechno usměvaví sousedé, s mámou a s tátou byli zadobře. Kdyby soused, který ucítil zabíjačku, zaťukal na dveře, maminka by mu jistě kus jelítka ukrojila. Jenže zabušilo gestapo. Sebrali nám zabíjačku i tatínka. Že ho z basy za čtyři dny pustili, byla klika. Někteří se nikdy nevrátili. Usměvaví sousedé tatínka poplácávali po zádech, když se vracel z basy domů.

Kitaro dohrál. Walda Matuška se pod mojí taktovkou dává do písničky o dostavnících putujících nekonečnou prérií.