9.12.2021 | Svátek má Vratislav


VZPOMÍNKA: Hra

22.12.2010

„Bubnuj, bubnuj! Hraješ dobře, ale pomalu!“ vytáhlý přihrbený mladý muž se jen obtížně natočil k sousedovi. Ve volném pohybu mu bránil široký obvaz stahující hrudník po několikáté operaci. Tmavé oči téměř mizely v neméně tmavých plochách pod nimi.

„Nežvaň ty lampasáku! Já hraju, jak já chci. Ty mě nebudeš nic učit. Eště si nosil kalhotky s trumpetkama, když já už hrál!“ Nos, který tváři tohoto mluvčího dominoval, nebyl cyranovský, ale podoben temně rudé hrušce byl typicky opilecký. Propadlé tváře a střídavě sípavý nebo chraptivý hlas poznamenaný mnoha sklenicemi různých nápojů a nesčetnými cigaretami dokreslovaly obraz vysoké, současně vychrtlé postavy. Ta, v pruhovaném nemocničním plášti, seděla u nízkého stolku nikoli nepodobná skrčenci. Scénu dokreslovalo několik vánočních ozdob pověšených na lustru a smrková větvička na stole, odsunutá však stranou, aby nebránila vykládání karet. Sváteční návštěvy odešly a nastal, po kolikáté již, dlouhý večer. Byly Vánoce roku 1963.

Společnost kolem stolu tvořili čtyři muži, všichni ve stejných nemocničních pláštích modře proužkovaných, lišících se jen stupněm rozpadu. Čtveřici spojovala choroba; pokud by se složili, dali by tito muži dohromady tak necelé troje normální plíce. Zbytek odstranil chirug na základě dvou diagnóz, které se tu vyskytovaly – ta lepší, plicní tuberkulosa, nebo horší, rakovina téhož orgánu. Právě představený nosatý muž postrádal polovinu plic, měl však první z obou diagnóz. Operace dopadla údajně dobře, vyhlídky pana Leduny, vedeného společníky jako Tonda, byly nadějné. Tak to alespoň tvrdili lékaři, ovšem tohle říkají prakticky vždy.

Sám jmenovaný takový optimizmus zdaleka nesdílel, soudě alespoň dle častých výroků, za co to stojí. Ovšem teď, stejně jako zbylí tři, držel v ruce čtveřici karet, prsty druhé netrpělivě klepal do stolu – „přišli jste kecat, nebo hrát?“ Tu větu znali jeho spoluhráči důvěrně. Také vítězný smích, když vyhrál několik desítek haléřů ve hře známé jako cvik. Mně přináležela role kibice, který občas přebíral karty, když si některý z hráčů musel odskočit. Hra se přece kvůli tomu nezastaví. Bylo jedno, zda jsem dotyčnému vyhrál nebo prohrál, hlavně nebyla pauza.

„No, tak se pochlub!“ na stůl dopadla s plesknutím karta. Dvě další následovaly.

„A eště jednou za mnou! Eště jednou! Tak co, Jiříčku, kdo umí hrát?“ pod baňatým nosem se otevřela ústa plná hnědých zkažených zubů, aby naznačila vítězný úsměv.

„Labetka žije!“ Bledý mladík oslovený Jiříček udeřil vítězně kartou.

„Ty mrcho, zas máš štěstí!“

Kromě konverzace tohoto druhu nezbytné pro vedení hry a její případné komentování se řeč občas stočila i jinam. Ne zrovna v tuto chvíli, přesto si však dovolím děj přerušit. Jiříček ve skutečnosti štěstí vůbec neměl – původně úspěšný důstojník letectva se bavíval s kamarády tím, že motocykl značky Jawa naplnili leteckým benzínem. Stroj bylo třeba roztáhnout na laně na dostatečnou rychlost, aby motor chytnul, zato se pak řítil velmi rychle. Jiříček přitom jednou nastydnul, následoval zápal plic, pak tuberkulosa, nemocnice a rozvod. Zprvu opakované pobyty ve zdravotnickém zařízení přešly v posledku v trvalý, přičemž následovaly pokusy o chirurgické řešení. Operace bohužel nevedly k úspěchu, jen po každé ke ztrátě další části plic. Jednoho dne, to jsem nezažil, už nebylo možné Jiříčkovi nic odstranit …

„To máš Toníku z toho, že moc piješ,“ ozval se poprvé další z hráčů a zapálil si novou cigaretu.

„Ty, Járo, do toho nemluv. Já vím, kolik snesu. Kdo rozdává – Emile, hoď sem ty karty!“ Dvojice oslovených byla méně výrazná. Jára, dělník z jakési továrny, nebyl moc sdílný ve věci své profese, která byla podle všeho dost proměnlivá. Zato často vzpomínal na okamžiky, kdy to prý za něco stálo, kdy prožil své hvězdné hodiny. To byly první dny po skončení války. Tehdy asi jako dvacetiletý byl revolučním gardistou a střílel Němce. Líčil se zanícením, jaké to bylo střílet na ně, když plavali ve Vltavě na druhý břeh. Před krátkou dobou onemocněl, bohužel rakovinou, takže mu zbyla po operaci jen polovina plic, vyhlídka na invalidní důchod a strach z recidivy. Cigaret se však kupodivu nebál.

Poslední ze čtveřice, Emil, byl rolník, už léta družstevní, odkudsi z Moravy, a jeho jedinou vášní byly včely. To byl jeho svět, zbytek ho nezajímal, o politice nemluvě. Do družstva ho vzali jako včelaře, a snad ani neprotestoval. V nemocnici se proslavil tím, že poté, co se po mnohahodinové těžké operaci probudil z narkózy, dožadoval se medoviny. Když byla žádost z pochopitelných důvodů odmítnuta, třebaže on ty důvody neshledával dost přesvědčivými, s nemalým sebezapřením požádal aspoň o pivo a přijal by i malé. Rovněž marně.

Toník mezitím začal nepříliš jistými pohyby míchat karty.

„Teď už skoro nepiju,“ pokračoval v započatých úvahách, přiznejme, že se značnou dávkou skromností. Baterie prázdných lahví, které ani před personálem neskrýval, jeho slova nepotvrzovala. „Jo, dřív to bylo veselejší. My dělali před válkou na silnici. Dycky nám pěkně vyprahlo. Večer, to byla jiná zábava, vy smrkáči! To se pilo, a ne jako vy ucucáváte.“ I to byla nadsázka. Nutno dodat, že všichni hráči měli po ruce kromě drobných mincí na hru také lahve piva, Emil samozřejmě lahvičku medoviny.

„Dělej, dělej!“ ozval se netrpělivě Emil.

„Dej sem pětku,“ přidal se i Jirka.

„Kde bych ji sebral?“

„Tak bubnujem, bubnujem, pánové!“

„Já se ženil ve vosumatřicátým. Ve válce sem pak byl nasazenej v Německu. A trumf! A eště jednou za mnou! Tak, a platit!“ Tondovy oči se na chvíli přivřely, jakoby se snažil něco vylovit v paměti, což bylo očividně dost pracné, tím více, že současně sledoval pokračující hru.

„Jirko, nechceš na to míchání necky?“

„Nemluv, Emile a ťukej! Jdeš?“

„Vidíš, ne?“

Tonda položil mechanicky karty na stůl a podepřel si hlavu. „Já nejdu.“

„Tak jedem,“ Jirka se rozkašlal suchým kašlem. „Jak dlouho jsi byl v rajchu?“

„Přes dva roky. Pak skončila válka a já se vrátil a zas sem dělal na silnici. Ve vosumačtyrycátým, nebo trochu pozdějc, už nevím – jak to hraješ, dyť máš krále plonk – sem pak šel na dva měsíce do kurzu.“

Od té doby uplynula již řada let, takže doplním, že tyto kurzy, o nichž také neznám detaily, měly z osob pocházejících z dělnických profesí vychovávat „dělnické ředitele“, kteří by vedli čerstvě znárodněné továrny. Náplň výuky netuším a Tonda se v tomto ohledu do podrobností nikdy nepustil.

„Kdo dává?“ Jirka položil cigaretu na roh stolu. „Tak Emile, nespi zase!“

„Ten kurz byl něco jako ta nižší průmyslovka.“ Tonda pokračoval a přebíral svoje čtyři karty. „Taky jdu. No, dnes to je asi nižší průmyslovka. A pak z nás udělali řiditele.“ Tonda blíže nerozváděl, kdo a jak ho vynesl do takového postavení. Nicméně dá se to tušit. „Já měl fabriku na kuchyňský potřeby. Už bych to nevzal. Tak červený, jo? Policajti u nás byli jako doma. My měli do roka víc úrazů než pracovních dní. A samý zmetky, ale pro mě byla vidlička jako vidlička, já poznal akorát, že to není nůž. Tak nespi nad tím a vynes! No, to je taky moje.“ Přihrábl si kupičku mincí.

„Tak ťukando,“ Jirka se znovu tázavě rozhlédl.

„Mně dvě,“ Emil si vzal své dvě karty.

„Jednu.“

„Tři,“ Tonda si zapálil další cigaretu. „No, a pak sem každej den řiditelování pořádně zapil. Bylo to asi moc.“ Opět chybělo upřesnění, zda mnoho práce, nebo alkoholu, ale můžeme směle soudit, že obojího. „Na rentgenu mi našli v šedesátým tuberu. To sem byl v sanatorce dvanáct měsíců. Doma sem se moc nevohřál. Ty mrcho, ty sis nechal zelený! Ve dvaašedesátým sem šel prvně do špitálu. To se se mnou zrovna rozváděla stará,“ Tondův hlas byl trochu chraptivější než obvykle, „prej sem moc pil. Podej sem ty karty, já míchám.“

„Nejdřív platit!“

„Neboj, Jiříku, nejsem jako někdo. Rozvedli sme se. Musel sem tady do špitálu a za dva měsíce na kudlu.“

„Jak dlouho máš po operaci?“

„Pět měsíců. V půli února jdu domu. Tak ťukejte. Ale najdu si něco jinýho. Řiditelování pro mě není. Ty starosti by mě uhnaly. Člověk na to nestačil. Dva měsíce kurzu bylo málo.“ Bylo to pozdní procitnutí, z jiné, mnohem složitější hry, než byla ta, kterou právě hrál. V kartách totiž na rozdíl na rozdíl od té v životě občas vyhrál. Tonda se chvíli odmlčel a nervózně rovnal kupičku mincí, „No jo, ale kdo to tehdy věděl? Tak jedem! Je to za pětku, Emile, rozdávej!“








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.