No, zrovna jsem tou dobou pobýval v Brně a mohu vám zodpovědně deklarovat, že během dvou let se v Brně nekonal jediný rockový koncert s výjimkou nudných Futurum, či co. Ale rád bych se vrátil k původnímu tématu. V Polsku to tehdy docela vřelo. Lech Walesa a jeho Solidarnosc v Gdaňsku rozpoutali boj proti komunistické totalitě a Poláci, hrdý národ, ho masově následovali. Je vám asi jasné, jak se s onou nepříjemnou situací vypořádal vynalézavý český komunista. Zcela jednoduše hermeticky uzavřel pohraniční přechody mezi ČSSR a PLR. Ale jak už to tak v životě bývá, i ten nejlepší systém má své slabé místo, viz vaše zavirované PC s Windows. Dozvěděl jsem se, že se dá do Polska dostat tranzitem přes NDR (Německá demokratická republika), nelenil jsem, nacpal jsem si baťoh žrádlem, nasedl jsem do prvního rychlíku a vyrazil jsem na mytický rockový festival do Jarocinu. Když se podíváte na mapu Evropy, zjistíte, že to byla hustá objížďka, ale měl jsem to na háku. Chtěl jsem vidět Tomkovu punkovou Siekieru, respektive z ní vzniklou skupinu Armia, a slovy nepopsatelné Voo Voo, bývalé Swinie. Na ten tranzit byly oficiálně povoleny tři dny, ale s podobnými detaily jsem si nelámal hlavu.
První a poslední problém mé anabáze střední Evropou nastal na česko-německé hranici, neboť agresivní německý celník mě vyhodil z vlaku někde za Děčínem, pokud se nepletu, styl: «Tsechische punk raus!» Ještě, že to nebylo z jedoucího vlaku. Zkušeně jsem zalovil v baťohu, vytáhl jsem neutrální černé tričko a koženkové kalhoty stejné barvy, rychle jsem je zaměnil za ty červené plátěné postříkané černým sprejem, jako starý agent CIA jsem si polil vodou z čutory naježené štětiny na hlavě a poctivě jsem je slíznul k palici, vyměnil jsem brýle a nonšalantním krokem světáka jsem nastoupil do dalšího vlaku do Drážďan. Kromě toho, že jsem později putoval k polské hranici v té době pro mne naprosto pohádkovým vlakem taženým opravdovou parní lokomotivou, se až do Jarocina nic významného nestalo.
Sice jsem přijel o dva dny dříve, ale na místě už kempovala spousta lidí. Seznámil jsem se s nějakými Poláky, kteří mě nechali přespat v jejich stanu, všechno probíhalo naprosto v pohodě. Dokonce jsem hodil řeč s nějakým osamělým skinem, který se obdivně vyjadřoval o pražských skinheads. Prý je o rok dříve řádně vyškolili. Řekl bych, že to asi byla banda kolem Hoška a kapely Do řady!, ale nejsem si tím jistý, možná to byl někdo jiný. Polští skins jim chtěli dát do držky a dopadli velmi neslavně. Jejich vypjatá národní hrdost patrně poněkud utrpěla. No a potom začal festival, jenž trval tři dny. Byl to pro mne v té době totální životní zážitek. Hleděl jsem jako u vytržení, protože kolem mě se děly věci naprosto nepředstavitelné o pár desítek kilometrů na jih v tehdejší Husákově ČSSR. Už jen ta hromada punks, co se sjela do Jarocina, spousta dobrých kapel, které se střídaly na dvou scénách, no a to ani nemluvím o rádiu Jarocin, jež pokrývalo celou událost, a do kterého každou chvíli někdo svobodně tlačil své názory třeba o pozitivní anarchii a podobné úlety. Ne, že bych byl v té době nějaký pozitivní anarchista, nebo co, ale líbilo se mi, že si tak někdo mohl bez problémů plácat v rádiu různé nesmysly. Nějací katolíci rozdávali v poledne zadarmo všem zájemcům polévku s chlebem a až na tradiční problémy se skins, kteří se po večerech věnovali své oblíbené zábavě, tedy mlácení punků, probíhalo všechno v klidu.
Nevraživost mezi punkery a skinheads vyvrcholila druhého dne. Skákal jsem s Januszem a jeho kámoši pogo před malou scénou a najednou jsme zaznamenali nějaký nezvyklý ruch. Punks se začali rychle vytrácet směrem k lesoparku, který byl hned vedle. Zvědavost nám nedala a vydali jsem se poklusem za mizícím davem. «Zabij skina, skurwysyna!» skandoval rozvášněný shluk mladých lidí nejrůznějších hudebních stylů, kteří před sebou hnali několik desítek zmatených skinheads. Vzduchem lítaly šutry, lahváče a spousta jiných předmětů, co byly právě po po ruce. To už nebyla legrace a začalo jít do tuhého. Museli mít pěkně nahnáno, protože se brzy ocitli v obklíčení uprostřed městečka, ze kterého nebylo úniku. A rozzuřený dav, bylo nás určitě minimálně tisíc, se kolem nich začal stahovat. Šlo vskutku o dokonalou past a kdo ví, jak by všechno dopadlo, kdyby na náměstí nestál kostel, ve kterém se skinheads ukryli. No a to je vlastně zachránilo, protože si nikdo nedovolil vstoupit do Božího chrámu a vykonat radikální řešení, ke kterému se schylovalo. Rozlícený dav se pomalu uklidnil, začal se rozcházet a policie později odvezla všechny skiny pryč z města a zakázala jim přístup na festival. Masakr se tedy nekonal, ale moc tomu nechybělo.
Samozřejmě, že k vrcholům celého festivalu patřilo vystoupení Armie a Voo Voo.Ta první kapela, hmmm, to byl takový drsný válečný punk, hustá palba s agresivními texty a mohutným pogem v oblacích prachu před pódiem. Nezklamali, zazněly všechny hity a dokonce i Aguirre, konstantní palba styl Motorhead. No a Voo Voo, tak to tehdy byla taková trochu depresivní alternativní kapela s velmi dobrými texty. Nedokáži je k nikomu přirovnat, měli tehdy osobitý styl asi někde na pomezí Petera Gabriela a King Crimson.Těžko říct, teď už hrají úplně jinak a jejich nová podoba mě neoslovila. Každopádně to byl mocný zážitek a naštěstí zahráli i spoustu skladeb z desky Swinie. Jednalo se opravdu o dobrou akci a byl jsem rád, že jsem tam vydal, navíc jsem se seznámil se spoustou sympatických Poláků, dokonce i s jedním Švédem, zpěvákem hardcorové úderky S.O.D., jenž zneužíval výhody štědrého sociálního systému ve Švédsku, byl na podpoře v nezaměstnanosti a jezdil po světě. Abych se přiznal, dost mě z toho tehdy drbalo v bedně. Kupodivu se později ještě před revolucí podíval i k nám na Moravu a jako správný Viking si zahulákal svůj velký hardcorový hit «Moral» na jednom z našich koncertů. Na následujícím odkazu ho najdete na desce z roku 85.
Ale to už jsem docela odbočil od tématu článku. To víte, stárnu a měkne mi mozek, také vás to jednou potká.Vracel jsem se unavený, ale nabitý dojmy přes Ostravu zpět domů a má nenávist ke komunistické totalitě se ještě zvýšila o několik dalších stupňů. V Polsku tehdy sice obchody zely prázdnotou a co se týče jídla, bylo to opravdu mnohem skromnější než u nás, ale oproti nám si sami vybojovali relativní svobodu, což mi připadá mnohem důležitější. No nic, nějak jsem se rozepsal nebo co. Vyschlo mi v hrdle a nezbývá, než otevřít ledničku a vytáhnout orosený lahváč. Už se na něj těším. Tak čau a někdy příště.
Odkazy na polské skupiny z textu:
http://siekiera.serpent.pl/dzieje.htm
http://www.armia.art.pl
http://cojestgrane.pl/albumy/plyta/112
http://www.voovoo.pl