Všiml jsem si, že když se zde v nějakém článku otevře téma připomínající něco, co nás v dětství či v mládí okouzlovalo, negativní reakce čtenářů v diskusi pojednou zmizí a objevují se pouze reakce vlídné, ne-li přímo zjihlé. Ten připomene ještě to, ten zas ono, diskutující si vzájemně přitakávají, nehádají se, ba ani autora článku nepeskují. Rozhodl jsem se proto připomenout všem dříve narozeným tři postavičky, které kdysi bavily děti z televizních obrazovek, filmových pláten, případně i z knížek či divadelního jeviště.

Začnu nejstarším z celé trojice. Herec Jiří Vršťala, ve filmech kdysi častý představitel vojáků různých hodností či příslušníků SNB, se nakonec nejvíc proslavil postavou klauna Ferdinanda. Jako klaun Ferdinand působil koncem padesátých let v NDR, ale i v televizních pořadech pro děti u nás. Pamatujeme si ho z úspěšného dětského filmu Klaun Ferdinand a raketa (1962), který se natáčel v nevyužitých dekoracích připravených pro film Ikarie XB 1. Ferdinand se objevil také v hlavní roli němého průvodce televizním hudebním filmem režiséra Zdeňka Podskalského Ztracená revue (1961). Role klauna Ferdinanda byla pak už Jiřímu Vršťalovi přisouzena na celý zbytek života. (Podobný osud potkal později Ottu Šimánka, který se stal zas jednou provždy panem Tau.) Dnes už zůstává Vršťalův klaun jen vzdálenou vzpomínkou pro pamětníky - představitel klauna Ferdinanda zemřel v Berlíně v roce 1999.

Začátkem šedesátých let se zrodil a rázem se stal dětmi milovaným robot Emil. Jeho představitelem s neodolatelnou dikcí byl Jiří Šašek, herec a spoluzakladatel pražského divadla Rokoko. Robot Emil byl sice hlavně postavou televizní, ožil však i na jevišti. To bylo v době, kdy se podobně jako v Semaforu i v Rokoku snažili uvádět představení pro děti. Po Emilově boku se tam na jevišti objevil například malý Honzík Hammer (na snímku), muzikant od pánaboha, už tehdy udivující svými jazzovými klavírními improvizacemi. Duchovním otcem robota Emila byl spisovatel a scenárista Jiří Melíšek. O vzniku této slavné postavičky vyprávěl v jednom novinovém rozhovoru v roce 1998: "U Domu módy jsem potkal režiséra Vondráčka ze Semaforu a ten po mně chtěl, abych jim napsal něco pro děti. Šel jsem dál a vidím, jak se na ulici snaží lidé ze dvou trabantů sestavit třetí. A v tu chvíli jsem si řekl, že to mám a začal jsem řvát: Vondráček!!! Ten už byl sice pryč, ale místo něj se objevil Antonín Moskalyk, který režíroval v Rokoku…" A tak se tedy Jiří Melíšek svěřil jemu. Vyprávěl mu svou představou o robotovi, kterého sestaví automechanik z dílů posbíraných po železných nedělích a Moskalyk jej pak přemluvil, aby tento nápad realizoval právě v Rokoku. Popularita robota Emila byla veliká. Emil dostal časem také podobu loutkovou a začal žít v kresbách Neprakty. V devadesátých letech se pak dočkal i knižní podoby - knížka s Nepraktovými obrázky vyšla v Knižním klubu pod názvem Robot Emil znovu nastupuje.

A do třetice všeho dobrého: Kdo z vás si ještě vzpomene na televizní večerníčky s názvem Saturninova dobrodružství? V letech 1972-73 uváděla Československá televize francouzský seriál se živými zvířecími aktéry. Hlavní roli v něm hrálo káčátko jménem Saturnin (roli padoucha hrála kuna) a vzpomínám, že tenkrát nejen děti usedaly denně v podvečer k televizním obrazovkám a těšily se, až se objeví hlavička mluvícího kačírka. Saturninovi propůjčil hlas herec Vladimír Hrubý a daboval ho skutečně mistrovsky! Úvodní věta všech těchto večerníčků byla pokaždé stejná: "Saturnin - to jsem prosím já!" Popularita káčátka byla u nás tak veliká, že dokonce v časopise Dikobraz souhlasili, aby byl Saturninovi v březnu roku 1973 udělen titul Komik pro tento měsíc! Proto vám také mohu dneska Saturnina připomenout alespoň v karikatuře.

Nevím jak vy, ale já si myslím, že si ti tři výše jmenovaní zaslouží po létech malou vzpomínku.